Dalo by se říct, že když se Jáchym Topol stal básníkem, stal se i hudebním textařem. Jeho mladší bratr Filip, kterému bylo čtrnáct, právě dával dohromady skupinu Psí vojáci a potřeboval texty. Sáhl přirozeně po těch, které se v té době rodily ve vzrušené a všemi možnými podněty oplodňované hlavě staršího bratra. Tomu bylo v tom roce 1979 sedmnáct a z toho roku pocházejí nejstarší texty z knihy Udržuj svou ledničku plnou, která je pojmenovaná podle básně, jež se pak rovněž stala písní: v podání Moniky Načevy jeho a jejím „patrně nejznámějším a nejúspěšnějším hitem“, jak píše editor Petr Ferenc.

Kniha tedy obsahuje desítky Topolových textů z let 1979 až 2021 a je zajímavou archeologií jeho cesty, umělecké i životní. Je řazena proti proudu času, začíná čerstvým textem, který Topol letos napsal pro Igora Zahradníčka, kapelníka undergroundové skupiny Shrben Pohřben, a pokračuje třemi texty, o které ho požádal David Koller, což jsou de facto jediné texty, kde se Topol pokusil psát na objednávku pro někoho, koho si váží, ale není s ním spojen, abychom tak řekli, prostřednictvím sdíleného prožívání světa.

To naopak platilo, v různé míře a intenzitě, pro období, kdy jeho texty „interpretovali“ lidé opravdu blízcí, až do ztotožnění. To souvisí s podstatou Topolovy poetiky: ostré zachycení nějakého existenciálního stavu nebo zkušenosti prostřednictvím obrazů, jež se zarývají pod kůži. Nepochybně to platilo pro zpěvačku Moniku Načevu, která si Topola našla začátkem 90. let jako básníka a pro kterou pak napsal texty, které je možné vnímat jako citovou esenci prvního svobodného desetiletí. Deska Možnosti tu sou… (1994) je svého druhu Topolova básnická sbírka, dalo by se říct, že je to koncentrát z rozsáhlého románu Sestra, který vyšel v témže roce. V knize je Načeva komentuje s jemnou výstižností jako plody dost šíleného životního období, kdy realita přecházela v halucinace a jemnost vypjatého citu se střetávala s drsností a špínou periferie: Topol tehdy začal psát „smíchovsko-košířskou“ novelu Anděl, u níž zprvu uvažoval o názvu Nebe je rudý. Ten se nakonec stal titulem druhého alba Načevy, jejíž cesty, i ty textařské, pak šly jiným směrem, kde však stopa topolovské inspirace nevymizela.

Text Udržuj svou ledničku plnou je spojnicí s předchozím obdobím (druhá polovina 80. let), kdy Topol napsal několik výrazných textů pro (undergroundovou) skupinu Národní třída. Trochu změněný text „ledničky“ tam existoval pod názvem Nejsem temný, a zpíval se s dost jiným, rozhodně sarkastičtějším vyzněním, na několika málo koncertech skupiny, o které v knize výtvarník Viktor Karlík mluví jako o „sešlosti kamarádů“, kteří to brali jako „jisté uvolnění“. Topolovy texty pro Národní třídu mají asi nejblíž k pocitům proklatce, básníka temnoty a pustoty v pozdně totalitním světě, který neví, jestli je na prahu spásy, nebo apokalypsy. Topol tehdy užíval pseudonym Jindra Tma, psal básně a v poznámce pro knihu svůj stav výstižně popisuje slovy: „Měl jsem důchod na hlavu, fízly za patama, bydlel v rozbitým cikánským baráku na Plzeňský a povlával po hospodách.“

Nejstarší vrstvu tvoří to, co se z mladého Jáchyma Topola sypalo cestou z gymnázia a těsně potom a vzápětí bylo zhudebňováno bratrem Filipem. Běžně by se to pojmenovalo jako juvenilie, ale Topol je příkladem „média“ bez obvyklého zrání a hledání, zato s nárazem vrtu, ze kterého to okamžitě začne tryskat. Svou „poetiku“, kde se indián potkával s křižákem a ti chodili se snivým přítelem do nějaké malostranské hospody, pokud zrovna nebyli v blázinci, pojmenoval autor v poznámce o čtyřicet let později: byla to „poetika psa, utlačenýho, zbídačelýho, zotročovanýho tvora, který bojuje za to, aby přežil, zůstal sám sebou. Ale protože není vlk, nezná hrdinský boj zepředu, dokáže ale být zákeřný, zaútočit zezadu, hryznout do nohy… přetvařovat se“. O Topolovi už bylo řečeno hodně, ale nikdo to neuměl tak hezky vystihnout jako on. To bude tou plnou ledničkou. Řečeno metaforicky.

Jáchym Topol: Udržuj svou ledničku plnou. Písňové texty a zhudebněné básně 1979–2021. Editor Petr Ferenc. Torst, Praha 2021, 230 str.