Hudební život se k normálu vrací pomalu. Koncerty se konají, není jich ale nijak moc a návštěva často nebývá velká, promotéři zatím mohou v to světlo na konci tunelu spíš doufat, než že by ho skutečně viděli. Zvěsti o návratu nějaké formy uzavírek na klidu zrovna nepřidají. Ani nových desek se neobjevuje nějaké závratné množství, pořád ale něco vychází. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl v produkci posledních týdnů našel několik titulů, v nichž by ucho posluchače nezatíženého generačními předsudky mohlo najít zalíbení.

Bobby Gillespie and Jehnny Beth: Utopian Ashes

K určitým zvukům musí člověk dozrát. A přihodilo se to i Bobbymu Gillespiemu, už téměř šedesátníkovi, frontmanovi skotské kapely Primal Scream, která existuje už víc než třicet let a drží si reputaci, z řetězu utrženého rokenrolového úkazu, občas ujíždějícího k taneční hudbě, všelijakou intoxikací poháněného odvazu. Jeho domovská kapela má značnou slabost pro sound 70. let, na sólovém albu natočeném ve spolupráci s Jehnny Bethovou (zpěvačka kapely s dobově příznačným jménem The Vaccines) se Gillespie také zvukově vrací do téhle éry (plus minus), tentokrát ale našel inspiraci jinde než v tehdejším rokenrolu nebo soulu. Deska duetů v ledasčem připomíná písně Leeho Hazlewooda, posmutnělého a ne zrovna střízlivého kovboje tehdejšího popu. Mezi jeho nejznámějšími písněmi je taky hodně duetů, v časech největší slávy je nahrával s Nancy Sinatrovou, později, v dobách jeho švédského "exilu" třeba s herečkou Ann-Margretovou. Orchestrální popsongy, v nichž to tlumeně eroticky jiskřilo, často ale taky nasáklé kocovinovým smutkem, melancholickou odevzdaností. Bobby Gillespie a Jehnny Bethová na nové desce dosahují podobného účinku. Písně z Utopian Ashes popisují vztahy v různých stadiích rozkladu, nejčastěji lhostejné míjení se lidí, kteří by jeden druhého už nejradši nevnímali. Ta často až bezohledně a věcně formulovaná hořkost je ale často podávaná až opojně sladce. Gillespieho výše položený hlas povlává nad vrstvami smyčců a kytar, občas znějících s decentním rozmachem, Jehnny Bethová svůdně šeptá. Vzniká tak v něčem retro a v něčem nadčasový obraz katastrofy, něžné písně o absenci něhy, intoxikující zvuky, které oživují obraz vyhoření. Spojení hlasů dvou lidí, kteří se všemi těmi smutky docela baví, vymysleli si pro sebe novou roli a docela si ji užívají.

Low: Hey What

Ještě jedna úctyhodná deska z produkce veteránů. Manželé Alan Sparhawk a Mimi Parkerová vystupují osmadvacet let, teď už jen jako duo. Jsou příkladem tvůrců, kteří vždy stáli trochu stranou aktuálních trendů, díky tomu ale taky nikdy nezněli jako revival sama sebe nebo jako anachronismus. Daří se jim jaksi zůstávat na svém a přitom neustrnout, někam se dál posouvat. Low mívali pověst té nejpomalejší a nejtišší kapely na světě, důležitou součástí jejich hudby bylo vždycky ticho, základ, nad nímž i drobné zrychlení nebo crescendo získávaly váhu dramatu. Na posledních albech ale zvuk Low pocházel proměnou, již Hey What nějakým způsobem dokončuje. Hudba na desce je plná napětí mezi volným tempem písní zpívaných křišťálovými dvojhlasy, jejich posmutnělou líbezností, a doprovodem, jenž může znít až industriálně, kytarami přebuzenými daleko za hranici zkreslení, zneklidňujícími zvukovými krajinami nebo mohutným akustickým příbojem. Je to zvláštním způsobem neurovnaná "nabouraná" hudba, její krása nese dotek apokalypsy. Může v ní být slyšet klaustrofobie života v lockdownu, tiché drama manželství, které se může změnit v rutinu, únava mysli, jež je bombardovaná informacemi a špatnými zprávami, předzvěstmi velkých katastrof někde za horizontem, přeskakující mezi rezignací a nadějí, nebo aspoň potřebou ji někde najít. Je to hudba někde mezi tichem a hřměním i kvůli těm pauzám a odmlkám je dobré poslouchat ji pořádně nahlas. Asi ne vhodná pro každou chvíli, třeba vařit se při ní nebude zrovna skvěle. Ale svůj čas si najde a v tom, kdo se jí dokáže otevřít, může zarezonovat skutečně mocně.

Angel Olsen: Aisles

Jen pět písniček, všechno to jsou cover verze hitů 80. let. Natočila je Angel Olsenová, jedna z nejvýraznějších amerických písničkářek současnosti, která od syrového zvuku svého debutu dospěla k soundu až romantickému a velmi ornamentálnímu. Na Aisles zní, jako kdyby si prohlížela album nějakých dávných akustických záznamů, těm starým písním se nevysmívá ani se je nesnaží nějakým zásadním způsobem přetvořit, dokáže je ale očistit od nánosu křiklavých šminek. České ucho dost možná zarazí hned úvodní skladba: Gloria původně od Umberta Tozziho, která v podání skupiny Maximum Petra Hanniga v normalizačních osmdesátkách deptala mnohou vnímavou duši. Olsenová ale vychází z její smutnější americké verze a tenhle její rys ještě zvýrazňuje, tempo je pomalejší a ze skladby se stává portrét umanuté nešťastnice, kterou nikdo nechce. Podobným způsobem naloží i se skladbami třeba Billyho Idola (Eyes without a Face) nebo OMD (If You Leave). Desku uzavírá Olsenové verze dalšího hitu českých diskoték, Forever Young od Alphaville. I tady se jí povedlo originál zjednodušit a zbavit přepjatosti, jakkoli i její verze zní velice romanticky, ne tolik jako výraz touhy zůstat mladý, ale spíš jako vzdálená vzpomínka na tu touhu, zachycená s něhou a špetkou nostalgie, snad i vzdoru.

The Villagers: Fever Dream

Tvorba irské kapely Villagers bývá označována za folk. Irský folk, to může znít trochu hrozivě, evokuje to různá klišé, představu bardů přesvědčených o svém básnictví, hudoucích melancholické písně za doprovodu tradičních nástrojů, zahleděných k obzoru, za nímž lze tušit menhir (jasně, ošklivá generalizace). Hudba Connora O’Briena, vůdčího ducha Villagers, ale takové představy popírá. Fever Dream je v něčem ideální hudba pro postcovidovou dobu. Horečnost toho snu z titulu není nijak chorá nebo oslabující, spíš je znakem nějaké do vyšších obrátek vytočené imaginace. Písně Villagers jsou pokryté jakousi halucinační patinou, těkavé, obalené vrstvami všelijakých zvuků, chytře aranžované, inteligence přitom nikdy není na překážku impulzivnosti. O’Brien skladbami prochází jako ze všeho vyvalený, vysmátý snivec, který sám sebe zároveň vnímá trochu pobaveně. Je to hudba veskrze pozitivní a přitom spontánně tvůrčí. Předvádí snění jako něco radostného a neohrožujícího, nanejvýš znejistělého stopou ironie.

Amyl and The Sniffers: Comfort to Me

Tady se vychází z osvědčeného modelu: Vezme se pár drsně působících chlapíků a odrzlá, uječená holka. Kytary budou drnčet, bicí pádit a basa dunět, až by to člověku mohlo hlavu utrhnout. Přidrzlá uječená holka bude ječet (přidrzle), tvářit se a chovat vyzývavě, posílat kdekoho kamsi, bude jí to při tom všem slušet, jakkoliv by se mohlo zdát, že usiluje o pravý opak. Taky bude projevovat názory, jichž má hodně, častěji se ale spokojí s výkřikem typu "Don’t need a c*nt like you to love me!". Australská kapela Amyl and The Sniffers na svojí druhé desce tenhle model realizuje moc dobře. Ječí to, duní to, utíká to dopředu. Někomu to může evokovat časy dřevního punku a přivést ho k závěru, že není mrtvý. Zpěvačka Amy Taylorová by ho ale s takovou ubrečenou nostalgií rychle odkázala do patřičných míst.

The Rolling Stones: Goat Head Soup (Deluxe)

Samozřejmě ne novinka, i tahle reedice je rok stará. Pokud by si ale někdo chtěl připomenout sílu té kapely v jejích nejlepších letech a hlavně styl a nenápadnou eleganci nedávno zesnulého bubeníka Charlieho Wattse, neměl by váhat. Goat Head Soup není z těch úplně nejlepších desek The Rolling Stones. Jako bonus je ale k tomuhle vydání přidaný jejich koncert z roku 1973 v Bruselu, kde byli "Stouni"“ ve skutečně skvělé formě. V novém mixu si navíc člověk může připadat, jako kdyby seděl vedle Wattse za bicími. Vnímal tu klidnou swingující sílu, která cirkus před ním drží pohromadě a pohání ho dopředu krokem téměř tanečním. Slyšel kapelu, která je na vrcholu, možná rozkládaná ledasčím, ale hudba ji pořád baví a ona je v ní čím dál jistější a předvádí to s kombinací spontánnosti a arogance, v přesvědčení, že je nejlepší na světě, pokud na to má zrovna náladu. Inu, tenkrát…