Rozhovor s Václavem Neckářem a jeho bratrem Janem

Melodie jsem naštěstí nikdy nezapomněl

Rozhovor s Václavem Neckářem a jeho bratrem Janem
Melodie jsem naštěstí nikdy nezapomněl

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Přání se mají plnit o Vánocích a moje přání od dětských a pubertálních let bylo udělat rozhovor s Václavem Neckářem. Z trojice klasiků „zlaté éry“ středního proudu české pop-music, tedy Gott, Matuška, Neckář, byl Neckář jediný rocker. Na jeho koncertech bylo nejvíc dýmů a světel a muzikanti z jeho kapely Bacily měli nejdelší vlasy: jeden z nich, Ota Petřina, delší, než měli kdy Plastici… Desky jako Tomu, kdo nás má rád, Planetárium nebo Písně, příběhy a balady patří k tomu nejlepšímu, co se v 70. a 80. letech natočilo a vyšlo. Zároveň to byl člověk své doby, která ho poznamenala a která s ním manipulovala: před pár lety se objevilo obvinění ze spolupráce s StB, které při kritičtějším pohledu jeví známky značné nicotnosti, takže probíráno nebude ani v tomto rozhovoru. Osud Václava Neckáře navštívil ostatně v podobě zákeřné rány mrtvice v roce 2002. Pozoruhodně si zahrál s jeho mozkem, takže Václav si přesně pamatuje, co dělal ten který den před padesáti lety, ale při některých otázkách najednou hledá slova, i ta nejzákladnější. V tu chvíli mu pomůže Jan; bratři jsou spojeni poutem pokrevním i uměleckým a tvoří dvojici, která dojímá svou oddaností a věrností.

Pane Václave, přinesl vám život víc radosti, nebo trápení?

Václav (po dlouhém váhání): Jak kdy…

A kdy jste byl nejšťastnější?

Václav: Asi když jsem se dostal z té mozkové příhody.

Co vám tehdy nejvíc pomohlo?

Václav: Já si nedovedu představit, že bych nemohl jít na jeviště a dělat to, co dělám celej život…

Jan: Vašku, otázka byla: Co ti nejvíc pomohlo? Já myslím, že Vašek chce říct, že nejvíc mu pomohla potřeba dělat to, co dělal celý život. Protože vlastně nic jiného neumíme…

Václav: Já jsem měl štěstí, že moje praktická paní doktorka Pochová našla správnou logopedku, paní doktorku Marcelu Michaličkovou, a ta našla správný systém, jak můžu dát dohromady celou větu, protože já jsem zapomněl mluvit. To jsem se musel zase naučit. Bohužel skoro všechny texty jsou pryč. Teď si pamatuju asi patnáct písní. Balady jako Kdo vchází do tvých snů, má lásko, která má sedm minut, to je pryč. To jsem dělal v češtině, němčině, angličtině, ruštině, to je všechno pryč. I lidový písničky byly pryč. Včetně hymny. Ani hymnu jsem si nepamatoval.

Jan: Naštěstí melodie nezapomněl… Včetně melodie hymny.

Václav: To jo, melodie jsem nezapomněl. A taky jsem se musel naučit znovu číst. Ale to šlo líp než mluvit. A naštěstí ještě vidím, tak se můžu dívat do čtecího zařízení. Bez toho to nejde.

Jan: My se na to díváme během koncertu taky. Já na to ale bez brejlí nevidím. Vašek je nepotřebuje.

Mít čtečku není žádná ostuda. To už pomalu není politik, aby ji neměl. A navíc vaše texty nebyly nijak jednoduché. Myslím, že jste na ně měl vyšší nároky, než bylo v pop-music zvykem.

Václav: No to ano. Ale moji nejlepší textaři umřeli. Zdeněk Rytíř (1944–2013), Honza Schneider (1934–2014), Láďa Kantor (1945–2015)… Eda Krečmar a Michael Prostějovský žijí. Teď nám udělali pěkné texty. Jeníček Fischer, to je syn Iva Fischera (1924–1990,mj. autor textů k Šíleně smutné princezně), nebo Vašek Kopta, to je zase syn Pavla Kopty (1930–1988, „dvorní textař“ Hany Hegerové). Když jsem v roce 1962 přišel do divadla v Mostě, tak si mě tam vzal ředitel Luboš Poživil (1927–2020), který tam měl herecké studio, a dělali jsme tam večeře…, ne, večery poezie. Tam se recitoval Allen Ginsberg, Gregory Corso a další… Byl tam Lojza Švehlík, Standa Oubram, Regina Razovová, Jirka Klepl… Potkal jsem tam Hanzlíka, toho básníka…

Josefa Hanzlíka… Ten byl v šedesátých letech velmi populární. Skoro jako Václav Hrabě.

Václav: Ano, toho jsem taky poznal. Taky jsme ho recitovali.

Jan: Na desce Podej mi ruku… jsem zhudebnil Hrabětovu Báseň skoro na rozloučenou. Ta deska vyšla v roce 1979 a tehdy se Hrabě moc nevydával. (Výbor Blues v modré a bílé vyšel v roce 1977 – pozn. red.)

Takže by se dalo říct, že Václav Neckář byl takový tajný šansoniér…

Václav: Taky moje první písnička, kterou mi napsal Honza Schneider s Bobanem Ondráčkem, se jmenovala Jen tak, to byl vlastně šanson. Nahrávali jsme ji ve studiu v Plzni, to bylo v roce 1964. Tam se měnila tempa a bylo to hodně jako francouzský šanson. Ale pak jsme dělali taky anglický věci, od Leonarda Cohena nebo Petera Sarstedta nebo Boba Dylana. To hodně vybíral Zdeněk Rytíř, vždycky to bylo v tom duchu jako originál, na to Zdeněk dbal, on to vlastně přebásňoval. Ale toho Sarstedta jsem mu přivezl já. To bylo v roce 1968, koupil jsem ten singl v Cannes, když jsme tam byli s Golden Kids, ale Zdeněk text Kdo vchází do tvých snů dodal až asi po čtyřech letech.

Asi to v něm dlouho zrálo. Taky je ten text svým způsobem dokonalý. Kdo vchází do tvých snů, to je kultovní generační slogan.

Jan: Že do toho vstoupím... Já už nemůžu poslouchat rádio. Protože když poslouchám, jak mají běžně slova otočený důraz z těžké slabiky na lehkou, jak je to často rytmicky úplně špatně, jak se nectí základní řemeslo, tak to radši vypnu. Hudba by měla být v souznění s jazykem, teď je to často úplně naopak. Hrozně mně to vadí.

Pane Václave, v těch letech šedesátých jste se stal nejen skoro šansoniérem, ale taky filmovou hvězdou. Měl jste to na programu?

Václav: To bylo tak, že 1. ledna 1966 jsme měli v Rokoku premiéru hry Čekání na slávu, kterou napsal Honza Schneider. A po premiéře mi jako dárek dal Darek Vostřel (1929–1992, herec, dramatik a umělecký šéf divadla Rokoka) novelku Ostře sledované vlaky, kterou jsem ještě tu noc přečetl. No a za měsíc mě poslali na kamerovou zkoušku na Barrandov. To byla úplná náhoda.

Jan: Ještě bys měl, Vašku, říct, kdo tě tam poslal.

Václav: Poslala mě tam paní Fikarová, to byla manželka pana Fikara z Barrandova. Ona byla produkční.

Ano, Ladislav Fikar (1920–1975) tam vedl jednu tvůrčí skupinu. Taky to byl básník… Takže to nebylo tak, že by si vás vyhlédl osobně Jiří Menzel v Rokoku.

Jan: Mezi námi, on Jirka Menzel na pop-music moc nebyl. Taky Vaškovi pak říkal, ty tady nehraješ za Neckáře, ale za Miloše Hrmu (hlavní postava z Ostře sledovaných vlaků).

Václav: On mě dobře ohlídal… Ale pan režisér Menzel tu kamerovou zkoušku na tu roli dělal taky.

Aha, on přece uvažoval o tom, že by Hrmu hrál sám. Jako si předtím zahrál kouzelníka Arnoštka v Rozmarném létě…

Václav: Ale Rozmarné léto je až po Ostře sledovaných vlacích. Ty Jirka Menzel točil v roce 1967.

No vidíte, to máte pravdu… A při té příležitosti jste se seznámil s Hrabalem.

Václav: Ano, Jirka Menzel mě vzal do Libně za panem Hrabalem a ten, když mě viděl, tak rovnou řekl: To je on, jinýho nehledejte.

Hrabal ve vás poznal sám sebe. Miloš Hrma byl taky plachý mladík. Byl jste tehdy ještě plachý mladík?

Jan: Tehdy už ne… (smích)

Václav: Tak bylo mi třiadvacet let, byl jsem takový napůl plachý. Taky scéna s paní Havelkovou se jediná musela přetáčet.

Ta scéna, kde paní Havelková krmí husu a Miloš ji prosí, jestli by ho nezaučila, a ona říká, že je už po přechodu?

Václav: Ano, ta. Pan režisér mi pak říkal, že na mojím výrazu je vidět, že už o tom něco vím, tak se to muselo druhý den točit znovu.

A jak se točila scéna se sebevraždou ve vaně? Já při ní musím vždycky zavřít oči. Jak si přiložíte zápěstí na tu břitvu a pak se rozlije krev…

Václav: To se točilo dopoledne ve studiu A na Barrandově. To se dala pod to štokrle nějak hadička, aby se pak ta krev rozlila. Vzpomínám si, jak jsme pak odpoledne nahrávali s Pavlem Novákem duet Copy pro Bratislavskou lyru, kde skončila až čtvrtá.

Jan: Typické je, že když Vlaky dostaly Oscara, tak to koupily snad všechny státy světa, kromě dvou, Sovětského svazu a…

Václav: NDR.

Jan: Ne, ve východním Německu to hráli, ale nekoupili to v takovým tom divným státě, no… Jo, v Albánii.

Václav: Ale ve východním Německu to taky nechtěli.

Jan: Pak se to, Vašku, hrálo i tam. V Rusku to zdůvodnili tak, že film nevrhá dobré světlo na protinacistický odboj a že jediný hrdina je tam slaboch a impotent.

Vždyť měli vlastně pravdu…

Václav: Ostře sledované vlaky měly premiéru v kině Sevastopol, teď je tam divadlo Broadway, já jsem tam šel s maminkou, taky se tam přišel podívat můj profesor Konstantin Karenin, ten mě pak přišel pozdravit, objal mě a řekl, ty nejen dobře zpíváš, ale ty jsi i výborný herec. Tak to mě moc potěšilo. To bylo někdy na podzim 1966, my jsme pak jeli s Rokokem na zájezd do Ruska a během toho, někdy v listopadu, profesor Karenin zemřel. Já ho tedy viděl naposledy na té premiéře.

Jan: Při tom zájezdu se odehrála ta legrační scéna, jak jste byli v Leningradu.

Václav: Šli jsme s nějakou sovětskou průvodkyní na náměstí před Zimním palácem a Darek Vostřel před všemi řekl: „Tady byla v tom roce sedmnáct nějaká přestřelka, ne? Nevíte, jak to tenkrát dopadlo?“

Haha… To je dobré, doufám, že průvodkyně řekla: Plocho, vyhráli zločinci… Už jste někdy předtím byli v zahraničí?

Václav: Předtím jsme byli v Německu, to jsme byli po rádiích: v Brémách, v Hannoveru, v Mnichově, v Západním Berlíně, ve Frankfurtu, Curychu. To jsme hráli v rozhlasových sálech. Taky v Kolíně nad Rýnem jsme hráli.

Zpíval jste tehdy německy? Uměl jste německy?

Václav: Zpíval, ale mluvit jsem moc neuměl. Na gymplu jsem se učil anglicky. Pak jsme jezdili od roku 71 do Německa s kapelou, to jsem se učil od fanynek.

Ano, to se nejlépe naučí cizí jazyk.

Jan: Ale hlavně ti, Vašku, v němčině pomohla Eliška. To byla druhá žena našeho táty. Ona byla Němka z Mostu, celý život v něm žila. Její první manžel byl Čech, takže nemusela do odsunu, pak si vzala našeho tátu.

Václav: Ano, ta mě naučila slušně německy, hodně mi pomohla s výslovností, takže jsem mohl od roku 1972 nahrávat německy.

Východní Německo, to tehdy bylo takové vaše druhé území.

Jan: My jsme do východního Německa začali jezdit díky našemu manažerovi Hanuši Bunzelovi, který se tam vyznal a měl tam známé. Uspořádal koncert v Československým kulturním středisku v Berlíně, tam se přišel na nás podívat nějakej Manfred Gustavus, to byl člověk z rozhlasu, měl skupinu, která hrála jejich lidovou hudbu, on byl harmonikář, příjemnej člověk, který když by si oblíkl esesáckou uniformu, tak je jak z partesu. Ale jinak to byl hrozně milej člověk. A ten nám řekl, že by to bylo fajn, že bysme mohli něco nahrát v rozhlase, ale ať si připravíme tři lidové písně, že o ty by byl zájem. My jsme se na sebe s Otou Petřinou podívali a řekli: Lidové písně? No, ale něco jsem dal dohromady, zaranžoval jsem V Hodoníně za vojáčka, oni to nasadili do místní hitparády a byl to obrovskej úspěch, to se tam na druhým místě drželo snad půl roku.

Tam jste se dal dohromady s Deanem Reedem. To byla taky zvláštní bytost…

Jan: Poprvé jsme se setkali na koncertě v Berlíně před Rotes Rathaus, to je tam kousek od Alexanderplatzu. My jsem tam hráli před jeho koncertem a on snad neměl aparaturu, tak jsme mu ji půjčili.

Václav: Já pak šel za ním, dali jsme se do řeči a on řekl, že bysme si mohli někdy společně zazpívat. Já řekl, že by měl přijet do Československa, kde ještě tehdy nebyl. On byl hned pro. Tak se to nějak dohodlo s Hanušem Bunzelem. Dean tehdy byl hrozně populární a ve východním Německu bylo po puči hodně emigrantů z Chile, kde on předtím často hrál.

Nepřišel vám trochu, ehm, divný?

Jan: My jsme ho vnímali jako takovýho idealistu. On se nemohl vrátit do Ameriky, protože na nějaké demonstraci spálil americkou vlajku.

Takže to nebylo tak, že by vás dali dohromady nějací funkcionáři?

Václav: Ne, to ne. Seznámili jsme se sami.

Když ho pak našli mrtvého v jezeře u Berlína, určitě jste měli nějakou verzi toho, jak to bylo.

Václav: To bylo v červnu 1986. On tehdy měl začít točit film, byl krátce předtím v Moskvě, protože sháněl pro něj peníze. Mně volali z Německa 14. června, jestli nevím, kde je. Já jsem věděl, že v Praze byl Dean naposledy 9. května. No, že je mrtvý, jsem se dověděl 18. června, oficiálně zemřel 13. června.

Jan: Těch verzí smrti Deana Reeda je několik, samozřejmě že máme taky nějakou, sebevražda se nám zdá dost nepravděpodobná, vždyť Dean byl výborný plavec a představa, že se jde oblečený utopit do jezera, je dost nesmyslná. Myslíme si, že se ho chtěli Sověti i východní Němci zbavit. Byla perestrojka a on jim začal být nepohodlný. On byl opravdu trochu moc revolucionář.

Mně se jako dítěti ta dvojice Neckář–Reed velmi líbila… A to revolucionářství jsem moc nevnímal. Spíš takový závan Divokého západu na našem socialistickém Východě. A byl jsem rád, že díky tomu jste si zahrál i v kovbojce, což zase mělo souvislost s vaším vztahem ke koním, že. Ale ve filmu jste byl taky princ. Když teď o Vánocích ve všech televizích běží Šíleně smutná princezna, díváte se na to? A poznáváte se?

Václav (krčí rameny): Nevím, co na to říct.

Jan: My se na to díváme z toho hlediska, jaká verze poběží, protože jednou je to kratší, pak delší: když Honza Hammer (autor hudby) emigroval, tak se vystřihla verze s titulky, kde bylo jeho jméno. Pak se taky vystřihla scéna z krčmy, kde se kontroluje, jestli se dodržuje zákaz smíchu. A pak taky v některých verzích chyběla scéna s písní Kujme pikle, kujme.

A pane Václave, poznáváte se v tom princi?

Václav: To je, jako byste se mě ptal, jestli se poznávám v Miloši Hrmovi ve Ostře sledovaných vlacích. Já říkám, že to pan režisér Zeman vybral dobře. Myslím, že je to dobrej film.

Byl to takový veselý začátek normalizace.

Václav: Pozor, to se točilo v roce 1967. Premiéra byla v roce 1968.

Jan: Já jsem v té době byl na vojně a ten film jsem viděl v amfiteátru ve vojenském prostoru v Milovicích. To bylo napráskaný vojákama, někteří vylezli na stromy, aby něco viděli. A jak je tam ta scéna, kdy Vašek poprvé políbí Helenu, tak to těch několik tisíc zákláďaků ani nedutalo, úplně hrobové ticho. A do toho se z jednoho stromu ozve: „Domůůůů!!! Já chci domů!!!“ To byl konec…

Hezká vzpomínka. Ale pane Václave, když vám profesor Karenin řekl, že jste stejně dobrý herec jako zpěvák, čím jste se tehdy víc cítil vy?

Václav: Vždyť já jsem dělal na herectví třikrát zkoušky a třikrát mě nevzali. Počtvrté mě připravoval profesor Miloš Nedbal (1906–1982, významný herec), vybral mi monology, já jsem se na to dost připravoval, jenže jsem dostal žloutenku, tak jsem ty čtvrtý zkoušky prošvih. Tak jsem volal z nemocnice, že holt ležím se žloutenkou a že to nestihnu, tak on říká, poslouchejte, ale vy když tak dobře zpíváte, tak byste mohl dostat angažmá v Rokoku. Tak jsem jel do Prahy a dostal jsem místo. To už tam byla Marta, která přišla z Plzně. Ale já už jsem ji znal.

A pak se přidala Helena Vondráčková.

Václav: Ano, první společné vystoupení bylo na veletrhu bižuterie v Jablonci. Ale to ještě nebyli Golden Kids. Až když jsme se vrátili z Paříže, Boban Ondráček řekl, že divadlo je pro nás malý, tak jsme založili Golden Kids. Bohužel jsme šli pod Pragokoncert, kde se pak v listopadu 1969 stal ředitelem Hrabal (František Hrabal, významný normalizační šíbr).

Ten pak nejspíš vymyslel, jak zlikvidovat Martu Kubišovou… Nedalo se někdy pro její záchranu udělat víc?

Jan: Jak se někdy říká, že přes něco nejede vlak, tak tohle byl ten případ. Václav dokonce o ní mluvil pak i s Jiřinou Švorcovou, což bylo v situaci, kdy se její jméno už ani nesmělo vyslovit.

Václav: Oni někde vyhrabali fotku z nějakého snad dánského pornočasopisu, kde ta modelka mohla vypadat jako Marta, pak ji namnožili a podstrčili ji do šuplíku některým lidem, kterých se chtěli zbavit. Mě si pak v únoru 1970 pozvali, abych ji identifikoval, já jsem řekl, že to určitě není ona. Pak jsem i svědčil u soudu v její prospěch. Jenže to už bylo marné. Pak jsem toho Hrabala měl za krkem až do roku 1988.

To jste vedl takovou dvoukolejnou existenci. Na jedné straně Mýdlový princ pro televizi, takový veselejší a skotačivější doplněk uhlazeného Gotta a mužného Matušky, a na druhé straně rocker se skupinou Bacily, se kterou jste vydával alba, která by na Západě byla řazena asi do přihrádky art-rocku nebo folk-rocku, každopádně žádný střední proud. V době Planetária si myslím, že byl vaší inspirací David Bowie, i když to třeba někomu může znít zvláštně. Ostatně jste nazpíval jeden jeho hit, Starman…

Jan: Ano, Bowieho jsme samozřejmě znali, měli jsme jeho desky. Podobně jako Pink Floyd, Led Zeppelin, Yes, Deep Purple a další. Tohle byla naše inspirace.

Václav: My jsme chtěli v té době uniknout do světa fantazie, četli jsme sci-fi, leželi jsme v tom. Tak vzniklo Planetárium. To bylo to největší, co jsme na jevišti dělali.

Neřekl vám někdy někdo, do čeho se to hrnete?

Jan: Je pravda, že když jsme přišli do PKS, tedy Pražského kulturního střediska, kde jsme jako Bacily byli v agentuře, tak si mysleli, že jsme se zbláznili. My jsme si vymysleli, že tam budou lítat figuríny, budou tam petardy, ohně a takové věci. Tehdy to tady nikdo nevyráběl. Tak jsem telefonoval a jezdil po celé republice a sháněl pyrotechniku, různá povolení, razítka, všechno možné. Nakonec jsem to všechno vyběhal.

A myslíte, že vás tehdy pochopilo publikum?

Václav: Pochopili, protože jsme dělali i pět koncertů na jednom místě.

A já vám teď řeknu, že jsem chodil na gymnázium v Sokolově a tam se konaly festivaly politické písně, což byla režimní opičárna. A vy jste tam přijeli, já byl rád, že můžu jít na váš koncert, takže vám to nevyčítám. Ale stejně, proč jste tam jeli?

Jan: Ale my jsme tam byli jednou! A já vám řeknu proč. To bylo v roce myslím 1979, kdy měla televize přenášet koncert ze Sportovní haly, jenže televize neměla ozvučení, které jsme měli my: my jsme měli silnou aparaturu, no a dívčina našeho zvukaře pracovala v televizi jako produkční, tak navrhla, že bysme to mohli zvučit my. Jenže televize to nemohla zaplatit nějaké kapele, tak se vymyslelo, že tam budeme mít koncert s Planetáriem a necháme tam tu aparaturu a to se pak nějak zohlední v honoráři. Takhle to bylo vymyšlený a to byl ten důvod. Nedávno jsem slyšel v rozhlase někoho vzpomínat na Festival politické písně a on říkal s takovým pohrdavým tónem, že tam jezdil Neckář… My jsme tam byli jednou, s Planetáriem, a bylo to hlavně kvůli aparatuře.

Václav: Té samé, kterou jsme pak zvučili balkony na Václaváku v listopadu 1989.

Můžete o nějakých písních říct, že byste je raději nenatočili?

Jan: Podívejte se, jestli myslíte nějaké angažované, tak asi by se jedna nebo dvě našly. Takové vznikaly třeba v soutěži Písničky pro Hvězdu, tím se myslela rozhlasová stanice Hvězda. To bylo docela dobře vymyšlené v tom, že redaktoři Československého rozhlasu zadávali své sklady interpretům, ti je nazpívali, rozhlas je vysílal a z toho byly tantiémy. No a jednou se stalo, že Daniel Dobiáš, to byl dramaturg v rozhlase, zavolal Vaškovi, že má pro něj skladbu, tak Vašek přišel do studia a ona tam stála o piano opřená Jiřina Švorcová… Ta písnička, bylo to něco o Praze, měla recitativ a ten měla přednášet Švorcová. Vašek asi těžko mohl říct, že to nebude dělat.

Václav: Já jsem pak jel s ní do Rakovníka, už nevím proč, ta cesta má šedesát kilometrů a my jsme tam jeli asi dvě a půl hodiny a celou dobu jsem ji přesvědčoval o tom, že by Marta měla zase zpívat. Nakonec jsem jí řekl, nemyslíte si, že jednou, kdyby třeba padl režim, nedopadneme jako Marta Kubišová, když jsme teď udělali takovou angažovanou píseň?

Chacha, a dopadli... Ale dočetl jsem se, že jste příbuzní s Marií Kabrhelovou, což budu muset případným mladším čtenářům vysvětlit, že to byla vysoká žena komunistického aparátu, předsedkyně normalizačního UV Československého svazu žen, prostě nejvýše postavená komunistka (nar. 1925, vyučená švadlena – pozn. red.)

Jan: To je opravdu naše teta. Ale vztahy jsme žádné neměli.

Václav: Já jsem jednou byl na Hradě, mě tam zvali, když byl státní svátek, tak jsem tam šel a stála tam Kabrhelová s těmi vysokými funkcionáři a zavolala na mě, Vašku, pojď sem, já jsem jeho teta. No, ti koukali dost překvapeně. Já vlastně taky. Ale jinak jsme ji neznali. Opravdu. Táta ale říkal, že teta Mařka není zlá, že mi třeba může někdy pomoct. Ale toho jsem nikdy nevyužil.

Zeptám se ještě na Vánoce. V roce 2012 vás vánoční píseň Půlnoční vrátila na hlavní scény. Jaké jste měli jako malí Neckářové Vánoce?

Jan: Pěkné, nemůžeme si stěžovat. Vašek zpíval, já jsem hrál na harmoniku nebo na piano. Pěkné Vánoce to byly. Většinou v Ústí, kam táta nastoupil do divadla, než ho po únoru 1948 vyakčnili jako národního socialistu. Tam jsem se já už narodil, Vašek to ještě stihl na Žižkově. 

A jaké je budete mít teď?

Jan: Já si jezdím vždycky 23. prosince do Třeboně pro kapry, to nám před lety zařídil Honza Schneider přímo u rybářů v Třeboni, odkud on byl. Vašek bývá od té doby, co umřela Jarka, se svým synem Vašíkem…

Můžu se zeptat, co dělá Vašík?

Jan: Vašík je zvukař, pracuje ve studiu Zdeňka Rytíře. Šikovný chlapec.

Pane Neckáři, když máte po koncertě, jste rád, že ho máte za sebou, nebo se těšíte na další?

Václav: Hlavně jsem rád, když ten koncert vůbec je. Protože v téhle době to není vůbec jisté, jestli se nějaký koncert bude konat.

Když má takový úspěch písnička Půlnoční, není vám líto, že trochu jdou stranou starší písně, které jsou přitom složitější, náročnější, jenže holt je vytlačila tahle ukolébavka?

Václav: To byl dar z nebe, tahle písnička. A mně nevadí, že se lehce zpívá.

Pane Neckáři, když se vám stala ta nešťastná věc s mrtvicí, říkal jste si pak, co se mi to vlastně stalo, proč se to muselo stát právě mně? Nebo napadlo vás, že jste měl dělat třeba něco jinak, že byste měl třeba něčeho litovat, že se tomu dalo třeba předejít?

Václav: Já jsem si hlavně říkal, že je to pěkně blbý… Ono to přišlo úplně nenápadně. Den předtím jsme nahráli jednu písničku, druhý den jsem měl vyzvednout bráchu a jet do Litoměřic, kde jsme měli nahrát nějaký anekdoty. Jenže to už jsem nebyl schopen přečíst. Brácha mi něco říkal, ale já jsem ho vůbec nevnímal. Pak říkal, že jsem pořád říkal Nevím. Pak už to bylo nápadné, tak mě odvezli do nemocnice. Stalo se to druhýho listopadu 2002 a za rok jsem už dělal dvouhodinový koncert v Lucerně. Tak snad to ještě nějak vydrží.

25. prosince 2021