Přání se mají plnit o Vánocích a moje přání od dětských a pubertálních let bylo udělat rozhovor s Václavem Neckářem. Z trojice klasiků „zlaté éry“ středního proudu české pop-music, tedy Gott, Matuška, Neckář, byl Neckář jediný rocker. Na jeho koncertech bylo nejvíc dýmů a světel a muzikanti z jeho kapely Bacily měli nejdelší vlasy: jeden z nich, Ota Petřina, delší, než měli kdy Plastici… Desky jako Tomu, kdo nás má rád, Planetárium nebo Písně, příběhy a balady patří k tomu nejlepšímu, co se v 70. a 80. letech natočilo a vyšlo. Zároveň to byl člověk své doby, která ho poznamenala a která s ním manipulovala: před pár lety se objevilo obvinění ze spolupráce s StB, které při kritičtějším pohledu jeví známky značné nicotnosti, takže probíráno nebude ani v tomto rozhovoru. Osud Václava Neckáře navštívil ostatně v podobě zákeřné rány mrtvice v roce 2002. Pozoruhodně si zahrál s jeho mozkem, takže Václav si přesně pamatuje, co dělal ten který den před padesáti lety, ale při některých otázkách najednou hledá slova, i ta nejzákladnější. V tu chvíli mu pomůže Jan; bratři jsou spojeni poutem pokrevním i uměleckým a tvoří dvojici, která dojímá svou oddaností a věrností.

Jiří Peňás