O umění včetně literatury se na současném Západě poslední dobou debatuje daleko víc, daleko zaujatěji, do debat se zapojuje širší skupina účastníků, než bylo před několika lety obvyklé. Tvůrce by to mělo potěšit. Jejich ambicí přece často je oslovit lidi – a co může být větším důkazem, že osloveni byli, než to, že o knihách a jejich autorech mluví. Ve velké části případů je ale ta dnešní debata o literatuře velice reduktivní, nevede se tolik o tom, co číst a proč, ale o tom, koho nečíst a proč. Je to x-té kolo diskusí o vztahu autora a díla, tentokrát ale dovedených na tu nejprimitivnější úroveň.

Tamten byl rasista, nebo se aspoň proti rasismu dostatečně nevyslovil. Tamten se ke kdekomu choval ošklivě a k ženám zvlášť. Tamten podporoval nespravedlivou válku či imperiální politiku. Taková selhání (v očích pokrokářského publika a kritiky) jsou důvodem dílo nečistého autora zatratit – pokud se mýlil v tom či onom, proč se jím vůbec zabývat, proč by měla být brána vážně jeho slova o čemkoli, co může přinést nám, kteří jsme o sto, padesát, pět let dál a tomu odpovídajícím způsobem poučenější a znalejší, vnímavější? Je třeba očistit umění od všeho nečistého, protože hříchy autorů, jejich nečistost, by stránkami knih či obrazy mohly kontaminovat duše publika. Vnímám za úsilím puritánských čističů ještě jiné motivace, jistě mocenskou a také potřebu si věc jaksi usnadnit – ty velké postavy, které by z různých ideologických důvodů měly zmizet, se ztratí i jako měřítko, což se může jenom hodit autorovi velmi omezených schopností a recipientovi s velmi omezenou schopností vnímat. Mohou si vybojovat krásný nový svět, v němž jim už nebudou připomínány jejich limity, nebudou vystavováni porovnáním, z nichž by vyšli dost nelichotivě. „Že špatní lidé tvoří dobré umění, je důvod k naději. Být člověk znamená provinit se, tím si můžeme být jisti, a přesto máme všichni příležitost dojít spásy, pozvednout se nad to ubohé v naší povaze, vykonat něco dobrého navzdory nám samým, vytvořit krásu z něčeho, co krásné není, a najít odvahu ukázat světu to lepší, co v nás je,“ napsal nedávno hudebník Nick Cave. Ta slova znějí velmi idealisticky, a proto i cize v době, která ideály a ideologiemi často maskuje snahu naplnit impulzy značně nízké. A také se pletou do cesty lidem, kterým se nehodí představa člověka jako bytosti z principu a neodstranitelně rozporné. Ty rozpory, pokud je vnímají, přičítají spíš vnějším vlivům, systému, a logicky proto tvrdí, že systémovou změnou, odstraněním těch špatných vlivů se k lepšímu změní i člověk. Novodobý a co do konkrétních představ spíš vágní utopismus potřebuje také nějaké své umění. A zvolna se rýsuje představa, jak by asi mělo vypadat.

Americký profesor historie a filozofie Justin E. H. Smith v textu Manažeři osobního rozvoje lidských duší píše o tom na Západě sílícím pojetí literatury jako o nové „ždanovovštině“ (Andrej Ždanov byl za Stalina kulturním ideologem sovětského komunismu); v zemi, která natvrdo zažila projevy ždanovovštiny původní, to může znít jako přehnaná hyperbola. Smith ale neklade rovnítko mezi kulturní a mediální establishment současného Západu a krvavé Stalinovo politbyro. Upozorňuje ovšem na jednu podobnost: Ždanov v umění prosazoval „socialistický realismus“, jeho primární funkcí mělo být napomáhat nějakému společenskému procesu, vychovávat socialistického občana. „Naše sovětská literatura je silná, protože slouží nové věci – věci socialistické výstavby.“ To podřízení umění a literatury službě nějaké věci vnímá Smith i u „probuzených“ (woke) a pokrokářských kulturních elit. „Aspoň v oblasti umění a kultury se nezdá kontroverzní říct, že v současném okamžiku ‚dobře smýšlející‘ v zásadě sdílejí Stalinův názor, že literatura by měla mít nějaký konkrétní účel, a to jmenovitě vést a řídit lidskou duši“ (narážka na Stalinovu definici spisovatelů coby inženýrů lidských duší). Známým a často citovaným (protože velice křiklavým) příkladem té nové „ždanovovštiny“ je text amerického spisovatele Vieta Thanh Nguyena publikovaný v The New York Times. Vysvětluje americkým spisovatelům, především těm bílým, že se v potrumpovských časech nesmějí vrátit k předtrumpovské apolitičnosti. „Oddychnou si v roce 2021 spisovatelé, především bílí spisovatelé, úlevou a ustoupí zpátky k politice apolitičnosti, to znamená k bílým privilegiím?“ Na jiném místě se ptá: „Budou zas psát o květinách a měsících?“ Zmiňuje palestinské vězně, kteří měsíc z oken svých cel nevidí, k čemu by jim taková poezie byla? Chudák měsíc. Je v tom nevinně. Smith k tomu přesně podotýká, že i utlačovaní lidé mají to „privilegium“ psát o přírodě nebo být romantičtí. „… a právě díky tomu je literatura tak nevypočitatelně silná. Vytváří světy uvnitř světů, často krásné uvnitř ošklivých.“ A ve společnosti, která se zalyká internetem vybuzenými afekty a ve velkém chrlí povrchní a sebestředné soudy, může mít psaní o měsíci významnější a pozitivnější společenskou funkci než třeba snaha beletrizovat momentální ideologický konsenzus.

V českých podmínkách se debata o angažované literatuře vede už delší dobu, často dost zkratkovitým způsobem. Nikdo, myslím, neprotestuje proti tomu, že by próza nebo poezie mohla mít nějakou aktuální společenskou dimenzi. Nikomu by nevadilo, kdyby třeba vznikl velký a čtený společenský román o současném Česku. Stoupenci angažovaného psaní často zdůrazňují, že každá literatura včetně té zdánlivě apolitické má nějakou ideologickou dimenzi. Třeba má. Jiná věc ale je, zda tahle rovina je v každém díle ta nejvyšší, jediná hodná zájmu a rozboru, nejlépe vyhodnocovaného na ose vyhovující–nevyhovující. Časy původní ždanovovštiny asociují především krvavé represe, gulagy, všeprostupující strach a státní dohled. Ta soudobá, když už se toho slova budeme držet, takovou dimenzi nemá (a také proto si nejsem jist adekvátností toho termínu). Mohou mít ale jedno společné – nivelizaci, nadvládu (pod)průměru ve světě umění. Bývá to tak, když se síla uměleckého díla určuje podle vnějších kritérií – například ideologických, když se od autorů vyžaduje především konformnost vůči takové či onaké představě žádoucího společenského uspořádání či vůbec pohledu na svět. V takto fungující sféře uspějí ti, kteří si ta poučení vezmou k srdci, říkají na správných místech ty správné věci, mohou se pak spolehnout, že se dočkají statusu významného tvůrce. Umění, které říká „ty správné“ věci a pouze je, rezignuje na snahu nějak postihnout, vyjádřit chaotičnost a rozpornost života. Může vznikat vedeno přáním pomoci třeba lidem z marginalizovaných skupin, zároveň je ale může infantilizovat, možná až dehumanizovat, protože jejich osobnost redukuje na jediný rys (třeba chudoba, barva kůže, sexuální orientace), jako kdyby neexistovaly jiné důvody o nich vyprávět – výmluvné v tom ohledu byly některé kritické ohlasy na oscarový film Země nikoho, které mu vytýkaly, že vypráví o chudých a odstrčených lidech, aniž jeho hlavním tématem byly odstrčenost a chudoba.

V něčem podobně přistupuje „probuzené“ angažované umění také k divákovi a čtenáři. Zjevně na jeho straně předpokládá otupělost, neschopnost vnímat, a proto potřebuje mít cestu příběhem nějakého díla dostatečně výrazně značenou. Odpovědností autora tak je vést nejen příkladnou existenci, protože nějaké jeho selhání by mohlo anulovat jeho tvůrčí snahy, on nese ale také odpovědnost za chování svých postav. Neměl by třeba popisovat jejich temné myšlenky či špatné skutky, aniž zároveň explicitně nekonstatuje: tyto myšlenky jsou temné a tyto skutky špatné. Smith to výstižně ilustruje debatami kolem Nabokovovy Lolity, jíž dnes pokroková kritika vytýká, že je psána výhradně z perspektivy muže, který zneužívá dítě, zatímco jeho oběť „připravuje o hlas“, umlčuje. Jenomže právě tím mlčením Nabokovova Lolita promlouvá o to hlasitěji a přesvědčivěji. „Když Lo vzlyká na posteli a Humbert Humbert si toho pro jednou všimne a mylně si to vyloží jako projev pubertální náladovosti, Nabokov vráží čtenářovi pod nos naprostou morální zkaženost vypravěče, jehož vytvořil ve své imaginaci.“ Jenomže schopnost slyšet ten Lolitin hlas, aniž k tomu člověk potřebuje polopatistickou nápovědu, vyžaduje nějakou míru vnímavosti. Probuzená kritika ji možná nemá, rozhodně ji ale nepředpokládá na straně čtenářově. Jako kdyby společenskou změnu, nápravu poměrů, jíž by ta nová, lepší a nekontaminovaná literatura měla napomoci, mohli uskutečnit jen lidé dostatečně omezení. Nakonec je ta snaha „vyčistit“ umění především projevem touhy vyčistit je od nároků – na autory, čtenáře, všechny –, naordinovat nezatěžující doslovnost a tezovitost. V tom ohledu, v tom přání dočkat se ocenění a zas tak moc toho po sobě nechtít jsou vlastně dnešní revoluční mladí oddanými dědici generace rodičů.