Carnage – nová deska Nicka Cavea

Balkon s vyhlídkou na konec světa

Carnage – nová deska Nicka Cavea
Balkon s vyhlídkou na konec světa

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Začalo jaro a svět i díky tomu vypadá trochu líp, i rozčepýřený profesor Flegr předpovídá ústup viru, až rozkvetou pampelišky. Člověk si pomalu začíná připouštět možnost, že lockdown jednou skončí, představovat si, jaké dny asi nastanou, až se tak stane, a co si v nich počne on. Jestli bude celé noci trojčit v zařízeních zábavního charakteru a užívat si tam společnosti známých i neznámých, nebo se jen mátožně ploužit ulicemi jak popletený brouk a podvědomě očekávat další neohlášenou ránu. Ta (snad) přicházející doba postkoronavirová nepochybně přinese i svoje štrapáce.

Dá se třeba čekat, že o umění se zajímající veřejnost bude vystavena značnému množství „koronavirového artu“. Je třeba se pomalu připravovat, bude to náročné. Po dílech vzniklých v podmínkách lockdownu přijdou ta, jež se budou snažit zkušenost těch podmínek kreativně vyjádřit. Nejde jenom o to, že se s tímhle tématem kdekdo konjunkturálně sveze. Jakási potíž je i v podstatě té koronavirové zkušenosti i způsobu, jakým ji společnost prožívá nebo o tom prožitku mluví. Podivné spojení kataklyzmatu celosvětového významu a jeho naprosté neepičnosti (jistě, pro ty, kteří lockdown prožili „na frontě“, to je jinak), jež přinášelo vysílení a vyhoření z toho, že sice jde o hodně, vůbec nic se ale neděje. Lidé jsou zavřeni doma, někde mimo tu ubíjející rutinu, daleko z dohledu jiní zápasí s nemocí a umírají.

Začátek roku ale přinesl i jedno velké „koronavirové“ dílo. Album Carnage australského hudebníka a vokalisty Nicka Cavea a jeho krajana, multiinstrumentalisty Warrena Ellise. Jeho velikost spočívá mimo jiné v tom, že se sice nějakým způsobem dotýká událostí posledního roku, nedělá z nich ale nějakou dramatickou show nebo písňové vzpomínkové album, jímž budou posluchači jednou moci listovat a připomínat si, že spolu s autory hudby prožili i oni cosi velkého. Pandemie tvoří na desce jakýsi latentní kontext, nijak zvlášť explicitně zmiňovaný, součást scény lidského dramatu, které se v čase tolik nemění a jež nákaza jen zesiluje, šponuje do extrému ty rysy současného západního života, jež sílily už před covidem-19.

Carnage je také deska, která vznikala rychle, Nick Cave prý měl texty napsané už na začátku lockdownu, když se s Ellisem sešli (lockdownová logistika znemožnila, aby se natáčení účastnili ostatní členové Caveovy kapely The Bad Seeds), měli prý písně v zásadě vymyšlené během dvou dnů, natáčení v Londýně ale trvalo týdny. Cave o ní mluví jako o „brutální, ale velmi krásné nahrávce zanořené do společenské katastrofy“. A má pravdu, to album je skutečně krásné a někdy také brutální. Je to asi lepší album, než bychom si zasloužili.

Nick Cave a apokalypsa je osvědčené spojení. Už od mládí často pracuje s extrémními obrazy, na pódiu někdy připomíná extatického kazatele, s gesty a vůbec vystupováním na pomezí posedlé vášnivosti a jejího sarkastického shazování. Texty má – především na starších albech – plné nadlidsky velkých příběhů a biblických příměrů a aluzí, svět jeho písní je jaksi větší než ten skutečný, jeho obyvatelé posedlejší, zběsilejší i něžnější, než smrtelníci bývají. Jeho písně zároveň nikdy nebyly angažované, nevypořádávaly se s aktuálním děním, spíš se v nich dal najít trochu zakřivený a všelijak zesílený obraz člověka, jeho duševních hnutí a jeho mýtů. Dnes je Caveovi třiašedesát a tvoří hudbu, která oproti jeho raným nahrávkám může znít dost rozdílně – méně rozskřípaná, méně hlučná a chrlená, víc obrácená do sebe. Lidé stárnou, dalo by se říct. Domnívám se ale, že v Caveově případě to není jen projev zklidnění, které plynutí času někdy přinese, třeba spolu se smířlivou ochotou se lidem pro změnu trochu zalíbit, sdílet s nimi svou nostalgii a slzám se blížící sentiment. Vášeň je v Caveových písních pořád stejně intenzivní, je jen jinak vyjadřovaná, možná dokonce pronikavěji než dřív. Caveova dráha je vzácný příklad skutečného tvůrčího vývoje. Ne úzkostného opakování toho, co bylo kdysi, ani křečovitého přejímání různých aktuálních mód ve snaze udržet zdání relevance, kontaktu s dobou. Nicku Caveovi se podařilo dosáhnout toho, že dobu o ničem přesvědčovat nepotřebuje – to spíš ona jeho. Jde po vlastní cestě, která ho v posledních letech přivádí k tónům a slovům, které mohou mít ke světu lidí v něčem blíž. Valící se fragmentární obrazy v jeho textech jako kdyby neznamenávali aktéři příběhů, vzniknuvších v autorově fantazii, ale spíš někdo blízký stárnoucímu světoběžníkovi Nicku Caveovi. Jistě se na té změně podepsala známá a strašná tragédie – smrt umělcova patnáctiletého syna. Neštěstí a snahu ho nějak překonat, anebo s ním aspoň dokázat dál žít Cave vyjadřoval na předcházejících albech Skeleton TreeGhosteen.

Warren Ellis prošel v něčem podobným vývojem jako Cave. Bývala to pověstná pódiová persona – zběsilý houslista v instrumentálním triu Dirty Three. To zpěváka nepotřebovalo, vedle divoce se zmítajícího Ellise by se na scénu ani nevešel. Jeho nástroj beze slov vyjadřoval podobné vášně a nespoutanost jako Caveův zpěv, dokázal z něj vyloudit jakýsi burácející stesk. Potom, co se stal členem Caveovy kapely, postupně zaujal místo vokalistova hlavního hudebního partnera. Společně v hudbě dospěli od působivého vnějškového dramatu ke ztišené a pronikavé introspekci. Nick Cave je z té dvojice samozřejmě ten slavnější, Ellisův podíl na jejich společných pracích (často spolu tvoří hudbu k filmům) je ale zásadní i Carnage je album stejně tak jeho jako Caveovo.

Carnage zní klidně – hudba na desce není moc rychlá, hlasitá nebo takzvaně tvrdá. Není to ale klidná deska ve smyslu upokojující, třeba až konejšivá, navozující stav smíření. Zní zároveň ukázněně i impulzivně, písně na ní se někdy docela nečekaně zlomí. Úvodní Hand of God začíná jako klasická caveovská balada s klavírním doprovodem, aby přešla do vířících smyčců a pulzujícího téměř techno rytmu, vokalista napůl zpívá a napůl deklamuje potemnělou invokaci, která ve spojení s textem zní až rituálně. Celek sestavený z hodně nesourodých elementů působí překvapivě i celistvě, držený pohromadě naléhavostí a snad i tajemstvím. Podobně i White Elephant přejde od strojového rytmu a znaveně odříkávaných a občas dost výhrůžných slov do radostného sborového zpěvu na pomezí extáze a grotesky. Carnage je deska zvukově mohutná a zároveň úsporná, zaznívají tam sólové housle, elektronické zvuky a smyčce, často také sbor a další a další instrumenty. Zároveň je to ale hudba zbavená zbytečných ornamentů, vedená snahou o přesnost výrazu. Instrumentální party někdy Caveův zpěv následují, často ho i všelijak obtáčejí, někdy se vůči němu octnou v kontrapunktickém rozhovoru. Vzniká tak velice svébytná zvuková krajina s osobitou barevností, svět tónů, nějaká osobní planeta, na niž se může uchýlit tvůrce v pandemickém „domácím vězení“ i jeho posluchač. Zvolna se přelévá mezi emocionálními krajnostmi, tísní i pocitem opojně volného prostoru, smutkem a introspekcí i prchavou harmonií. Ve skladbách Lavender FieldShattered Ground ukazuje k jakési nadpozemské vznešenosti melodií i instrumentací v něčem blízké klasickým anglickým hymnům, aby se v závěrečné Balcony Man vrátila do skutečného světa, viděného ale už okem spíš vyrovnaným a snad i trochu pobaveným.

V Caveových textech je současná situace zmiňována jen v drobných náznacích, třeba v melancholicky podaném výčtu míst, kam se letos nepodíváme, nebo v evokativních verších „Demonstrant klečí na krku sochy / socha říká Nemůžu dýchat / Demonstrant řekne Aspoň víš, jaký to je / a odkopne ji do moře“. Některé obrazy se na Carnage vracejí ve víc písních, slova „království na nebi“ zazní hned ve třech a pokaždé jinak – dramaticky i sarkasticky a snad i s nadějí. Víckrát se zpívá o ledovém člověku, který se roztéká na slunci, nebo o temné bytosti, která se nechá zahlédnout, aby zas ustoupila do tmy. Slova o tom všem jsou často součástí nějakého rozhovoru – s milovanou bytostí, jež s mluvčím sdílí jeho izolaci, s nepřáteli, kteří se mohou objevit, s Bohem nebo nějakou jeho představou. Vrací se také motiv muže na balkoně, závěrečná skladba je přímo o něm. Dá se v něm vidět docela přesné vystižení života v lockdownu, s prázdnými ulicemi a lidmi na balkonech, tom jediném pro ně dostupném venku. Ale také vyjádření určitého vztahu k životu a světu. Tak trochu se ho účastnit, tak trochu mu být vystaven, ale zároveň neopouštět bezpečí pozorovatelského stanoviště. Vyhlížet z něj na svět, „kde je všechno obyčejné, dokud to nepřestane“. Nick Cave z alba odchází se sarkastickou úpravou známého Nietzschova výroku: „Co tě nezabije, to tě poblázní.“ A deska Carnage jako kdyby byla výsledkem jednoho takového nezabití, hudbou i slovy vyjadřuje jakousi rozrušenost těkající mezi tísní a nadějí, ztrátou a krásou.

4. dubna 2021