Nad sedmi deskami posledních týdnů a měsíců

Nahrávky pro časy pozdního lockdownu

Nad sedmi deskami posledních týdnů a měsíců
Nahrávky pro časy pozdního lockdownu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Život v izolaci je možné optimisticky vnímat jako pobídku ke kultivování ducha (vím sice, jak to aspoň v mém případě většinou dopadá, ale nesmí se ztrácet naděje), například poslechem hudby. Koncerty se sice už měsíce nekonají a kapely mohou mít problém už jen s tím, aby se během lockdownu sešly na zkoušku. Desky ale vycházejí pořád – aspoň nějaké. Následuje výběr několika nahrávek z posledních týdnů a měsíců, které by snad mohly čtenáře osvěžit na duši, samozřejmě je to výběr ryze subjektivní, ovlivněný vkusem autora i dalšími faktory včetně věku. Co se dá dělat… Takže:

The Hold Steady: Open Door Policy

Frontman kapely The Hold Steady Craig Finn vypadá antihvězdně, v horších dnech „drží image“ byrokrata nižší kategorie nebo životem znaveného učitele v obnošeném obleku a s ne zrovna stylovými brýlemi. Taky je to velice talentovaný autor, písničkář, vypravěč, pobavený, sarkastický, tak akorát sentimentální a někdy i nevšedně pronikavý. V písních, často vyprávěných ve třetí osobě, líčí momentky ze života nejrůznějších ztracenců: jejich perspektivy bývají nevalené a jejich životy dlouhý sled vážných dietních chyb. Kapela The Hold Steady k těm vyprávěním přidává energický a inteligentní rock, který má blízko k americké klasice sedmdesátých let, třeba Bruceovi Springsteenovi, nasazením se ale podobá punku pozdějších časů. Na nové (už osmé) desce Open Door Policy dělají The Hold Steady zas tu „svou věc“, jenomže ji dělají dobře, však se taky všechno nemusí pořád měnit. Hořkost života podaná euforicky a chvílemi taky s poetickou pronikavostí člověka, který – jako jeden z Finnových protagonistů – je uklízečem v hotelu, kde straší duch mrtvého námořníka; sleduje tam, jak lidé pro sebe taky nacházejí chodby, jimiž se jednou budou ploužit coby přízraky. Nemluvě o tom, že toasty k snídani byly zas spálené. „Jako umělce mě vždycky zajímala kocovina. Ne jenom oslavy a konfety, ale taky zvracení u kanálu,“ definuje svůj přístup, to zní skoro výchovně. Hudba The Hold Steady z nikoho abstinenta neudělá. Ta kocovina sice z jejich písní vychází jako stav těžký, vysilující a místy trapný, získává v nich ale taky jakousi syrovou a paradoxní důstojnost.

La Femme: Paradigme

Jak moc typicky francouzské! Až by se mohlo zdát, že to je deska na hraně parodie typicky francouzského „feelingu“. Už název kapely La Femme snad naznačuje, že tahle skupina z Biarritzu (jak jinak) se moc vážně nebere. Ale funguje jim to pěkně a stylově. Chytré aranže, které poučeným způsobem využívají elektroniku, roztomile ševelivé vokály doprovodných zpěvaček Clary Luciani, Jane Peynotové a Marilou Cholletové, kopec vlivů a citací smíchaných do retro amalgámu, v němž se dají rozpoznat vlivy francouzského popu šedesátých let nebo německých Kraftwerk, The Velvet Underground a bůhvíčeho ještě dalšího, včetně pověstného Plastic Bertranda. Výsledkem je album přes všechnu tu eklektičnost docela kompaktní a taky svižně odsýpající, hudba, která kontemplaci asi moc nesvědčí a závratných hlubin při jejím poslechu člověk nenahlédne. Ale vařit se při ní dá dobře, jednoho by díky ní mohly napadnout i nějaké nové chutě, anebo si aspoň do plzničky k pečínce vrazí roztomilé paraplíčko a nasadí si černé brýle.

Okkervil River: A Dream in the Dark: Two Decades of Okkervil River Live

„Tak strašně mi chybí živé hraní. Úplně by mě nadchlo, kdybych měl šanci znovu prožít ten nejpříšernější koncert své kariéry,“ svěřil se loni na podzim časopisu The Rolling Stone zpěvák kapely Okkervil River Will Sheff. A potřeby podobně cítících fanoušků jeho kapela v uplynulém roce saturovala tak, že každý měsíc zveřejnila jeden záznam koncertu z různých fází kariéry. Výběr z nich vyšel na výběru A Dream in the Dark. Jistě je to taky bilance skupiny, která už moc dlouho hrát nebude, její poslední studiová deska obsahuje i píseň s výmluvným titulem RIP Okkervil River. Pokud se někdo s tou kapelou potřebuje seznámit, čerstvě vydaný koncertní výběr se k tomu hodí, zachycuje kouzlo jejích písní – tradičně vystavěných, velice zpěvných, často ale podaných tak, jako kdyby skupina byla pár okamžiků před propadnutím se do chaosu. Jako kdyby se v nich střetávaly jasná struktura a impulzivnost, nějaký emocionální přetlak. Tomu odpovídá i projev Willa Sheffa, erudovaného muže středního věku a velice nadaného zpěváka s přitažlivou barvou hlasu, který své písně tu suverénně podává, jindy nekoordinovaně chrlí, většinou se vyskytuje někde mezi těmi dvěma póly. Může to být strhující, nebo taky matoucí, ten hypotetický nejpříšernější koncert musel být strašný způsobem vskutku nikoli běžným. Na desce jsou ale samozřejmě nahrávky z těch lepších, ukazují Okkervil River jako skupinu, která se dost měnila a zároveň zůstávala stejná, na pódiu dokázala vytvořit silné okamžiky a nechat je zas odplynout, jako kdyby pro ni píseň byla především něco, co existuje teď a tady.

Rhiannon Giddens and Francesco Turrisi: They’re Calling Me Home

Na projevu a vystupování zpěvačky a instrumentalistky Rhiannon Giddensové je cosi aristokratického a kultivovaného, jistě to souvisí i s jejím klasickým hudebním vzděláním. Velkou část jejího repertoáru tvoří lidová hudba, začala ji zpívat s kapelou Carolina Chocolate Drops, která oživovala tradici černošské varianty country music. Ještě větší úspěchy jí přinesla sólová dráha, je nositelkou různých ocenění za interpretaci blues, tradiční americké hudby a bluegrassu. They’re Calling Me Home je její druhá společná deska s italským multiinstrumentalistou a zpěvaččiným životním partnerem Francescem Turrisim. Je to také skutečně lockdownové album, vzniklo v Irsku, kde pár během pandemie uvázl. Tématem většiny skladeb je odloučení či rovnou smrt. Dvojice tu prezentuje lidové skladby americké, italské, irské… Podobně eklektická, zároveň ale velmi střídmá je instrumentace, pro niž autoři využívají různé tradiční nástroje. Výsledkem je album velice oduševnělé, Giddensová zpívá krásně, za každým tónem na desce je cítit rozvaha, snaha o přesnost a snad i pronikavost. Je to lidová hudba ve velice seriózním, poučeném provedení, nahraná dvěma kultivovanými a nadanými lidmi. Možná té desce chybí trocha syrovosti v provedení i emoci, neznamená to ale, že by nahrávka byla chladná, ta citovost je na ní jen kontrolovaná, jaksi zušlechtěná. To ale rozhodně nemusí být na škodu. A třeba závěrečná verze The Amazing Grace, zpívaná brumendem jen za doprovodu nervních perkusí, je naprosto „zabijácká“.

Cheval Sombre: Time Waits for No One

Chris Porpora, vystupující pod značně uměleckým jménem Cheval Sombre, je básník a písničkář z New Yorku, jenž zjevně nepomýšlí na velkou hudební kariéru, jeho produktivita taky není zrovna stachanovská, během dvanácti let vydal čtyři alba. Všechna jsou hodně ovlivněná zvukem zasněně vazbících kapel počátku devadesátých let, Cheval Sombre ten zvuk jen dělá ještě křehčím a ještě zasněnějším. Před třemi roky vydal společné album s Deanem Warehamem z někdejších kapel Galaxie 500 a Luna, dalším muzikantem a písničkářem, jehož asi nezná moc lidí, ale ti, kdo ho znají, jej také milují. Vznikla hudba k imaginárnímu westernu o dvou křehkých kovbojích, putujících impresionisticky nahozenou zvukovou krajinou. Nebo tak něco. Nové album produkoval jiný veterán, Pete Kember zvaný Sonic Boom, člen dávné a zásadní britské skupiny Spacemen 3, která v osmdesátých letech předváděla kombinaci intenzivních primitivních, na to nejjednodušší ořezaných písní a velmi zasněných zvukových ploch. Spolu s Cheval Sombre se soustřeďuje jen na to druhé, něžně rozmazané kytary, do nich zpěv polohlasem, ty písničky mohou splývat jedna s druhou, občas ale nějaká vyskočí, třeba krásná California Lament. Nechat se unášet tímhle proudem někam na hranici bdění a spánku má svoje značné kouzlo.

Aaron Frazer: Introducing Aaron Frazer
Nick Waterhouse: Promenade Blue

Dva slušňácky působící mladí bílí muži dělají hudbu, která evokuje velké časy černošské pop music, a činí tak způsobem, který je smysluplný, přesahující pouhou zdatnou nápodobu. Aaron Frazer se na své první desce trefuje do zvuku orchestrálního soulu počátku sedmdesátých let. Falzetem zpívané písně ve středním tempu mohou upomínat na klasické kousky Marvina Gaye nebo Ala Greena – houpavá rytmika, žestě, smyčce a ledacos dalšího, přímočarou smyslnost jeho vzorů ale ve Frazerových nahrávkách nahrazuje spíš intelektuální pohrávání si s možnostmi formy a taky posmutnělá nostalgie.

Nick Waterhouse vydal už páté album, zní plus minus stejně jako ta čtyři předcházející. Takže v pořádku. Sevřené a bezprostředně znějící písně, jaké by si člověk představoval ve sklepním klubu s opocenými stěnami někdy v šedesátých letech. Jen drobné detaily prozradí, že ta hudba je dnešní, možná archaická, ale vůbec ne vykopávka, živá, jak je to jen možné.

24. dubna 2021