V době klimatické změny přinášející extrémní dešťové srážky a povodně není možné, aby města s vodou bojovala a bránila se jí. Stávající protipovodňová opatření se ukázala jako nefunkční, a proto je nutná radikální změna praxe. Taková stanoviska zastává jedenašedesátiletý krajinářský architekt Kongjian Yu, který díky svému mimořádnému vlivu změnil svůj obor v celé Číně.
Architektura digitálního věku, která využívá nejmodernější technologie pro vytvoření výjimečného zážitku z prostoru. Tak popsal vítězný projekt jedné z nejprestižnějších architektonických cen planety prezident Královského institutu britských architektů Muyiwa Oki. Zatímco každoročně obvykle laureáti (nejen) Stirlingovy ceny vyvolávají pochybnosti, zda jde opravdu o tu nejlepší volbu, letos panuje vzácná shoda.
Zachovat to podstatné z původního charakteru historické stavby, současně se ale nebát výrazných novodobých vstupů. Přístup mladé architektky Jitky Mácové k rekonstrukci původní roubenky prokázal, že i stísněné dispozice takových stavení lze proměnit ve vzdušné a světlé prostory. Schopní architekti dovedou odhadnout potenciál místa, odhlédnout od aktuálního stavu věcí a jasně si představit, jak lze s prostorem pracovat, aby nabídl to nejlepší.
Jen málo dalších jmen z řad českého architektonicko-urbanistického prostředí má takový vliv na rozvoj českých měst a obcí jako čerstvý architekt roku Roman Koucký. Z pozice autora několika územních plánů (včetně hojně diskutovaného Metropolitního plánu pro Prahu) je to totiž on, kdo určuje konkrétní zásady jejich podoby na dekády dopředu a ovlivňuje uvažování nad správným utvářením tuzemských sídel. Koucký je znám především díky svým neobyčejným návrhům velkých mostů po celé republice.
V Česku vyrostly první čtyřpodlažní bytové stavby ze dřeva. V pražských Řeporyjích je postavila česká pobočka rakouské developerské společnosti UBM Development, která má za sebou řadu význačných dřevostaveb velkého měřítka. Projekt Timber Praha naznačuje, jakým směrem se u nás bude ubírat výstavba nejen bytových domů. Dřevostavby mají jednu charakteristickou vlastnost, díky které je poznáte i se zavázanýma očima. Uvnitř ihned cítíte nezaměnitelnou vůni dřeva, a to i v případě moderních developerských projektů.
Divnosti a jinakosti, to je výmluvný název jedné ze sekcí letošního festivalu Film a architektura, který ke konci září zavítá do desítek měst v Česku i na Slovensku. Součástí této sekce je i dokument Soviet Bus Stops, který představuje fenomén architektury autobusových zastávek v postsovětských zemích. Kanadský fotograf Christopher Herwig podnikl roku 2002 cyklistickou túru z Londýna do Petrohradu. Cestou narážel na malé objekty rozmístěné v krajině i ve městech.
Magistrát hlavního města Prahy začal připravovat dokumenty nutné pro získání stavebního povolení pro novou budovu Vltavské filharmonie u stanice metra C Vltavská. Bez podrobné architektonické studie nemůže město začít stavět. Praha již podala žádost o posouzení vlivu na životní prostředí (EIA), uvedl primátor Bohuslav Svoboda (ODS) a jeho náměstci Petr Hlaváček (STAN) a Jiří Pospíšil (TOP 09) a vedoucí projektového týmu Vltavské filharmonie Martin Krupauer.
Do kin vstupuje dokumentární film, který u nás z pohledu architektury nemá obdoby. Navzdory velmi širokému a obtížně uchopitelnému tématu poválečné architektury v někdejším Československu dokázal režisér Jan Zajíček ve svém snímku představit stěžejní momenty a stavby tří dramatických dekád a citlivě vykreslit životní peripetie a silné příběhy jejich hlavních aktérů.
V okrajové části Osla vyrostla stavba pozoruhodná progresivním konceptem ekologické šetrnosti. Na první pohled velmi nenápadná kancelářská budova je takřka výhradně ze dřeva, a to i včetně hřebů a technických spojů. Stavba je navíc navržena tak, aby ji bylo možné po jejím dožití celou rozebrat a materiál z ní znovu použít nebo šetrně zlikvidovat.
Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit.
Na rozhraní pražských Vinohradech a Vršovic se na začátku léta otevřelo dětské hřiště, které nebudí nezvyklý zájem jen svou originální podobou, ale také příběhem vzniku. Veřejné hřiště totiž sám inicioval a platil úspěšný mladý podnikatel, který chtěl aktivně přispět ke zlepšení místa a inspirovat ostatní k podobným altruistickým krokům.
Architekt fúze východní a západní kultury. Tak bývá označován nedávno zemřelý velikán globální architektury Fumihiko Maki, který patřil do silné generace japonských architektů stojících za poválečnou obnovou své země. Mezi trojici měst, která na něj měla největší vliv, zařadil vedle Tokia a Chicaga – Prahu. Maki vyrůstal ve třicátých letech v Tokiu, které za jeho života prošlo extrémní urbanizací. Vzpomínal, že v klidných ulicích centrální části dnes největšího města planety si jako malý hrával s dětmi, v jeho dospělosti už tam ale bylo k nehnutí.
Aktuální trendy v oblasti luxusního ubytování velí jasně: místo okázalého přepychu se prosazuje koncept tzv. quiet luxury, tichého luxusu. Jde o reakci na stále globalizovanější svět, rychlý životní styl a jistou únavu výstřednostmi. Taková místa se zpravidla soustředí na vytvoření útulné atmosféry v přírodním prostředí, zdůraznění historie a tradic dané lokality, to vše v dokonalé harmonii. Hotel nad jedním ze severoitalských jezer je toho ukázkovým příkladem.
Občas se stane, že se někde vynoří zajímavá informace, nad níž se zavře voda. Žádné jiné médium na zprávu nenaváže, nikdo se na ni neptá, žádný ohlas, který by si podle vás zpráva zasloužila. Ani žádné známky snahy diskusi potlačit – prostě nic. Jeden takový článek vyšel v roce 2019 na webu Middle East Eye, organizace s nejasným pozadím, o níž se spekuluje, že je financována Katarem. Měl titulek „Řízená spontánnost: Tajné plány britské vlády, které utvářejí plánování po teroristických útocích“ a vskutku slibný podtitulek „Po útoku na London Bridge v roce 2017 bylo místním úředníkům řečeno: ,Posíláme vám stovku imámů‘“.
Anne Franková a její rodina nebyli jediní. Před nacisty se v Nizozemsku za války ukrývalo na 28 tisíc židovských dětí i dospělých, z nichž šestnáct tisíc válku přežilo. Jak to bylo možné? Kdo jim pomáhal, když za přechovávání Židů byl trest smrti? Svědectví o tom podává v knize Ukrývané děti patnáct pamětníků. Před očima čtenáře se odehrává thriller: odloučení od rodičů, strach, nejistota, ukrývání, cesta někam a pak zase jinam. A někdy i prozrazení a zatčení. Jedna z žen zmiňuje, že se s Anne Frankovou a její sestrou Margot znaly ze školy a jely stejným transportem do Osvětimi....
Na stránky učebnic architektury se zpravidla zapisují jména, která nějakým inovátorským způsobem promluvila do vývoje stavební kultury originálními návrhy nebo stěžejními teoretickými pracemi. Příběh Čeňka Musila je z jiného ranku, jeho dílo vyniká především rozsahem, stylovou pestrostí a geografickou uceleností v rámci jednoho východočeského města. Nespočet rodinných domů, reprezentativních vil, typizovaných domků, ale také areál okresní nemocnice, školní budovy, bankovní domy, márnice nebo výzdoby města při slavnostních událostech.
Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu. Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města.
U každých olympijských her se chce pořadatelské město předvést. Paříž tuto příležitost uchopila v úplně jiném stylu. Pro letošní hry nepostavila prakticky nic a místo toho investovala desítky miliard do pokračování nenápadně radikální proměny celé metropole. Paříž je symbolem bohaté kultury, romantické lásky, elegantní módy a fantastické gastronomie, pro architekty a urbanisty je už od 19. století největší evropskou laboratoří městského plánování. Transformace Paříže odstartovala nevídanou přestavbou města do formy městských bloků s bulváry a velkými parky.
Když Caspar Schols, dánský fyzik a nově i designér, dostal od své matky příležitost navrhnout pro ni zahradní domek, netušil, že se tím otočí celý jeho profesní život o sto osmdesát stupňů a ze svého oboru vstoupí na pole architektury. S modulární chatou slavil takový úspěch, že se rozhodl nabízet ji jako typizovaný domek, který si na pozemku postavíte jako stavebnici. Místo, kde může psát knihy, hostit až třicet lidí, hrát si se svými vnoučaty, relaxovat v přírodě pár metrů od svého domu, přitom však s pocitem úplného odtržení od starostí všedního dne.
Pokud bychom měli letošní výběr nominovaných projektů na nejprestižnější české ocenění za architekturu definovat jedním slovem, nabízelo by se především slovo pestrost. Mezi třicítkou staveb totiž najdeme opravdu rozmanitý výběr stavebních děl jak po typologické stránce, tak i jejich umístěním a přístupem autorů. Hlavní pozornost médií, a tudíž i veřejnosti se v rámci všech soutěžních přehlídek napříč obory z pochopitelných důvodů soustředí až na finálové kolo a oceněná díla.
Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty. Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus
Mají i „komunistické“ stavby svoji duši? Dají se na baráky, které vlastně nikdo rád, navázat emoce? Dají se odvyprávět příběhy jejích architektů bez ideologických předsudků? Rapper, výtvarník, editor, aktivista a dnes i respektovaný odborník na architekturu Vladimir 518 to spolu s autorem scénáře, střihačem a režisérem Janem Zajíčkem (a kongeniálním tvůrčím týmem) zvládli. Dokument Architektura ČSSR 58-89 měl za velkých ovací světovou premiéru na festivalu ve Velkém sále hotelu Thermal v neděli dopoledne.
Jen před pár týdny proběhla kontroverze o spitfiry-motýly Davida Černého na fasádě obchodního domu Máj. Nehledě na konfrontační excesy byly názory stojící proti sobě celkem srozumitelné. Na jedné straně jednak památkáři, jednak milovníci této jedné z nejúspěšnějších staveb své doby, na jejíž plášť se Černého postmoderní motýli nehodí ani stylem, ani barevně. Na druhé straně ti, kteří tyto hodnoty třeba ani nezatracují, ale do velkoměsta podle nich nějaký ten „mashup“ patří.
Odborníci z řad architektů a památkářů kritizují podobu rekonstrukce interiérů obchodního domu Máj v Praze, který se v pondělí oficiálně otevřel veřejnosti. Ještě před otevřením se na základě zveřejněných fotografií na sociálních sítích objevily negativní komentáře, které nové interiéry Máje přirovnávaly ke kasinu, cirkusu nebo Las Vegas. Rekonstrukce stála 4,5 miliardy korun.
Fotbalové stadiony nemusejí být jen utilitárními sportovišti, kde jde pouze o vytvoření co nejlepších podmínek pro hru samu. Často jsou to stavby vynikající svým inženýrským, architektonickým, kulturně-společenským i byznysovým přesahem. Sotva je toho nějaká země lepším důkazem než Německo, kde se aktuálně tribuny prohýbají pod náporem návštěvníků a návštěvnic letošního evropského šampionátu.
Nově zrekonstruovaný obchodní dům Máj nepřestává budit kontroverze. Ještě ani nestihla skončit debata o Spitfirech na fasádě od Davida Černého, a už se rozhořela další. Tentokrát se do středu dění dostaly interiéry obchodního domu ze 70. let, které připomínají kluby a casina z 90. let. Dům na rohu Národní a Spálené ulice v Praze bude sloužit především jako velká herna, ale součástí budou také obchody, restaurace, bary, supermarket a venkovní terasa. Mluví se o "cirkusáckém ráji", Discolandu, kasinu v Las Vegas a hrubém podcenění z hlediska památkářů.
Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.
Dlouhou dobu to bylo území nikoho, které od zástavby odřezávala čtyřproudová dálnice. Pak si ale město Quebec uvědomilo, že několik kilometrů dlouhé pobřeží skýtá obrovský potenciál, jaký žádná moderní metropole nemůže ignorovat, a zahájilo ambiciózní projekt jeho transformace na rekreační, sportovní a kulturní distrikt. Zpřístupňování řek, jezer nebo zálivů v rámci zastavěného území měst v posledních dvou třech dekádách nabírá na intenzitě.
Národní hokejová vášeň už přece jen trochu vyprchala a to znamená jediné. Ano, budeme se moudře bavit o fotbale. Za chvíli pravděpodobně budou opět plná náměstí, až slavně remizujeme s Tureckem. Řeč nebude jen o blížícím se mistrovství Evropy, pohovoříme obecně o vzrůstající úrovni tuzemské ligy, aspoň co do mohutných ekonomických injekcí od nových sponzorů a majitelů, o národním stadionu, o něco méně vábném stadionu ve vršovickém Ďolíčku, o tom, jak se samotná hra za poslední dekády proměnila (k horšímu?), a dojde i na věčnou otázku, jestli je fotbal opravdu sport pro simulující metrosexuály. Debatovat do Echa přišli: Petr Nerad, Roman Polom, Matouš Veselský.
V lesích nad orlickou přehradou se ukrývá zcela výjimečný soubor modernisticky laděných staveb, který dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků i veřejnosti. Tajné rekreační středisko komunistických špiček vyprojektovali přední architekti účelově věznění na přelomu padesátých a šedesátých let na Pankráci. Architekt Jaroslav Vaculík (1921–1995) měl začátkem padesátých let mimořádně slibně rozjetou kariéru a podle všeho byl své profesi ochoten obětovat vše.
