Občas se stane, že se někde vynoří zajímavá informace, nad níž se zavře voda. Žádné jiné médium na zprávu nenaváže, nikdo se na ni neptá, žádný ohlas, který by si podle vás zpráva zasloužila. Ani žádné známky snahy diskusi potlačit – prostě nic. Byl to omyl, k němuž se novináři nechtějí vracet? Časem si můžete začít říkat, jestli se vám to celé nezdálo.

Jeden takový článek vyšel v roce 2019 na webu Middle East Eye, organizace s nejasným pozadím, o níž se spekuluje, že je financována Katarem. Měl titulek „Řízená spontánnost: Tajné plány britské vlády, které utvářejí plánování po teroristických útocích“ a vskutku slibný podtitulek „Po útoku na London Bridge v roce 2017 bylo místním úředníkům řečeno: ,Posíláme vám stovku imámů‘“.

Popisoval, jak útvar na britském ministerstvu vnitra plánuje, jak po pobuřujících událostech typu teroristického útoku formovat reakci veřejnosti pozitivním, solidárním směrem. A s pomocí komunikačních agentur ze soukromého sektoru se to taky dělalo. A to nejen, jak už jsme si skoro zvykli, na sociálních sítích (šířením hashtagů ve stylu „Láska zvítězí“), ale i ve fyzické realitě. Na místě teroristického útoku se objevily svíčky a lidé drželi ekumenickou vigilii. Skupina muslimů rozdávala kolemjdoucím růže. Anebo skupina imámů přečetla prohlášení distancující se od radikálního islámu.

To byli ovšem ti imámové z podtitulku, jejichž příjezd oznámili z centra úředníkům v londýnském Southwarku. Všechny tyto události, jež působily dojmem spontánní reakce veřejnosti či občanských iniciativ projevujících solidaritu a soudržnost tváří v tvář snaze rozdělit společnost, byly ve skutečnosti placené a organizované státem. Dílem soukromými firmami, dílem přímo státními zaměstnanci.

Britské vládní úředníky vyděsilo rabování v roce 2011 a blížila se londýnská olympiáda. Při ní jistě musíte mít nějaké plány pro případ bezpečnostní události, vláda pro to ostatně má právní oporu v zákoně o mimořádných událostech z roku 2004. Jenže plánovači začali překračovat hranici směrem k utváření reality, produkování umělé reakce veřejnosti. Začali si objednávat, můžeme-li to tak říct, místo násilí empatii, soucit a solidaritu. Prý.

Ale asi se to opravdu stalo, minulý týden ten starý článek připomněl Aris Roussinos na webu UnHerd. Strategie zjevně dosáhla svých mezí a to, co teď v Británii vidíme, je neřízená spontánnost, poznamenal.

Jaký div, že předstírání zorganizované hrstkou markeťáků nezměnilo britskou společnost. Ale je vlastně šílené, jak aktivita, jež byla popsána ještě před covidem a předtím, než Elon Musk a další udělali z vládního cenzurování a manipulací téma, zůstala stranou pozornosti. Vždyť to evokuje řadu dystopických filmů a konspiračních teorií. Jednou z trvalek konspiračního diskurzu, podle níž poznáte ty nejparanoidnější magory jako třeba Alexe Jonese, jsou „krizoví herci“. Za jejich pomoci prý vláda organizuje různé akce typu masových střeleb a teroristických útoků, aby je využila k omezování svobod. Jenže nebyli vlastně ti lidé placení v Británii za to, aby zapalovali svíčky a rozdávali růže, krizoví herci?

Stavební úřad na Praze 1 umí potěšit všechny milovníky výstavby. Ještě ani nevíme, jak dopadl jeho spor o anténu na nové budově Masaryčka na Florenci (té od Zahy Hadidové), jež asi o metr převyšuje povolenou výšku. Což je důležitý zásah zvlášť vzhledem k tomu, že budova stojí přímo naproti dvěma bezkonkurenčně nejošklivějším novostavbám v centru Prahy, Millenium Plaza a protilehlému hotelu Hilton. Ale výšku asi mají v pořádku. A úřad už je tu s novou iniciativou. Na střeše nově otevřeného Máje nebude dětské hřiště. Nebylo povolené. Dodavatel prý „zřejmě špatně vyhodnotil osazení mobilních herních prvků na terase jako nestavební úpravu“, vysvětluje majitel, ale úřad ho vyvedl z omylu. Takže na střeše bude parkoviště.

A to se podařilo v podmínkách známého kolapsu stavebního řízení. Až si nový systém sedne, můžeme se těšit na zrychlené povolování stavebních změn. Místo komunitních center nonstopy s hracími automaty, místo skateparků logistická centra, místo pavlačových domů parkovací domy. Povolené.