Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.

Moderna v údolí

Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit. I dnes z dobových fotografií sálá obdivuhodná velkorysost celého komplexu. Rozsáhlá stavba byla ukázkou té nejpokrokovější architektury se všemi příslušnými technologickými atributy, jakou Evropa ve své době znala. O to víc musela na člověka působit, když se s ní setkal v údolí jednoho západoslovenského městečka u Trenčína.

Trenčianské Teplice jsou lázeňským střediskem od nepaměti. Místní lázně patřily mezi ty nejlepší v celém Rakousko-Uhersku, se založením Československa se začala psát jejich moderní éra stvrzená stavbami špičkových architektů. Ta největší stavební akce započala roku 1929, kdy se konala mimořádně sledovaná architektonická soutěž na návrh lázeňského domu Machnáč. Šlo o investici jedné z československých pojišťoven, Nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze, která přilákala celkem jedenašedesát soutěžních návrhů, což byl tehdy nevídaný počet napovídající, že Trenčianské Teplice získají opravdu výjimečnou stavbu.

Vítězem se stal český architekt Jaromír Krejcar (1895–1950), který patřil mezi významné osobnosti naší meziválečné avantgardy. Krejcar, manžel známé novinářky Mileny Jesenské, se u projektu lázeňského domu naplno inspiroval funkcionalistickou architekturou v duchu Le Corbusiera i zásad vlivné umělecké školy Bauhaus. Budova využívala železobetonový skelet pro uvolnění půdorysného rozvržení (tlusté stěny tady totiž nahrazují sloupy), bohatá prosklení přinášející čistý vzduch a slunce do interiérů a chybět nemohly ani sluneční terasy na střechách dvou křídel, které tvoří půdorys ve tvaru písmene T. Pomocí proporcí, gradací hmot a rafinovaných prvků od balkonů přes zaoblené rohy společenské části prosklené od podlahy ke stropu se Krejcarovi podařilo vytvořit nadčasové dílo.

O modernistické architektuře dvacátých a třicátých let se vžila představa, že šlo o sterilní bílé budovy bez jakýchkoli barev – Machnáč však byl důkazem, že to tak vůbec nebylo. Barvy tady zářily na každém kroku, sněhově bílá fasáda dala o to víc vyniknout modrým okenním rámům a pruhovaným markýzám nad balkony i červeným zábradlím, interiéry oživovaly žluté a modré podlahy. Dobové fotografie však barvy neukazují a do dnešních dní se nic z toho nedochovalo.

Stavba byla v polovině devadesátých let prohlášena národní kulturní památkou Slovenska, měla by tedy být chráněna nejvyšším stupněm památkové ochrany. Od ukončení provozu roku 2001 ale komplex nezadržitelně chátrá a jeho majitelé, kteří se mezitím střídali jako na běžícím pásu, o objekt už zjevně definitivně ztratili zájem. Smutnější však je, že stav této národní kulturní památky je zjevně lhostejný i úřadům.

Do situace zasáhla nezisková organizace Společnost Jaromíra Krejcara, když před třemi lety podala návrh na vyvlastnění této památky stojící v samém centru Trenčianských Teplic. Šlo o první takový případ na Slovensku, soud ho však loni zastavil, takže záchrana Machnáče je opět v nedohlednu a jeho fatální degradace nabírá stále realističtější kontury. V podobném stavu bylo i nedaleké funkcionalistické koupaliště Zelená žába podobné architektonické hodnoty, to se však mezitím podařilo zachránit.

Takové příklady bohužel ukazují, že status národní kulturní památky není někdy víc než jen plaketkou na odlupující se fasádě významného objektu.