Zajistit místním plnohodnotný městský park, zelenou oázu uprostřed středověkého města, to bylo snahou kutnohorské radnice už před sto lety. Díky náročné rekonstrukci historických sadů se tuto myšlenku podařilo nedávno opět přivést k životu.

Vinice, záhony, letní kino

Při návštěvě Breüerových sadů vaši pozornost ukořistí nádherné kamenné terasy vyrovnávající prudký svah pod palácovým komplexem Vlašského dvora, který patří mezi dominanty města. Tato krajinářská úprava naznačuje, že tu původně (už od čtrnáctého století) byly vinice. Ale také se tu rozprostíraly zelinářské zahrady, jelikož byl celý rozsáhlý areál Vlašského dvora dlouho v majetku podnikatelské rodiny Breüerů. Vzhledem k poloze sadů si jejich potenciál coby atraktivního veřejného prostoru pro odpočinek a společenské vyžití obyvatel Kutné Hory uvědomovalo vedení města už za první republiky. Město si proto sady ve třicátých letech od majitelů najalo a zřídilo zde plnohodnotný městský park přístupný všem. „Terasy byly upraveny a osázeny bohatými květinovými záhony, v hudebním altánu pravidelně vyhrávalo místní filharmonické těleso a uprostřed spodní louky vzniklo vodní brouzdaliště pro děti. Projekt vypracoval profesor a zahradní architekt Arnošt Černovský ml., ve své době šlo o největší parkovou úpravu v Čechách,“ píše o těchto úpravách kutnohorský památkář Aleš Pospíšil v publikaci Zmizelá Kutná Hora.

Místo však podobně jako prakticky všechny veřejné prostory v republice během komunistických dekád pustlo. Navrátit mu prvorepublikový charakter chtělo město už někdy před dvaceti lety, dlouho však chybělo odhodlání pustit se do technicky i finančně náročného projektu – proto se také park po celkových úpravách otevřel veřejnosti až první covidový rok. Za finální podobou sadů, které jsou coby součást Vlašského dvora chráněny jako národní kulturní památka, stojí architekt Ondřej Kubík, který navázal na projekt architektky Jarmily Cetkovské.

Historické i moderní

U realizace mohl využít své znalosti práce s kameny díky studiu na kamenosochařské škole v Hořicích. Důsledně si vyhrál především s kamenným dlážděním, ale i třeba s drobnými prvky, jako jsou žulové podstavce pod lampami. Prakticky na každém kroku nás tu doprovázejí atypické detaily, u nás ve veřejném prostoru málo obvyklé. A protože Ondřej Kubík absolvoval architekturu a design na pražské VŠUP u Bořka Šípka, ujal se také návrhu moderního vybavení sadů od vodních trysek po osvětlení na míru místu.

Rozsah sadů umožnil architektovi jejich rozčlenění do tří zón. První představuje dětské hřiště v podobě vkusně pojednané herní krajiny, kde prim hraje dlouhá nerezová skluzavka, která má připomínat sjíždění středověkých horníků do šachet stříbrných dolů. Další zónu tvoří volná travnatá plocha v rovinaté části sadů sloužící k různým akcím, nejdůležitější, třetí, je dlážděný kruh s lavičkami a vodními prvky, v jehož středu byl ze starých oblých kamenů vyskládán znak Kutné Hory. Jde v podstatě o takové náměstí v rámci parku, které může sloužit i jako hlediště pro představení probíhající na přiléhajícím jevišti. Vedle najdeme ještě kavárnu s posezením, aby tu lidé rádi trávili i delší čas.

Navzdory přísné památkové ochraně autor nerezignoval na mnohá ryze soudobá architektonická řešení, která do historického prostředí přinášejí vítané osvěžující impulzy. V první řadě jde o zrekonstruovaný objekt toalet opláštěný latěmi a se zelenou střechou, takže při pohledu shora splývá s okolím, dále o kavárnu nebo novodobý mobiliář. Zvláštní ocenění si zaslouží zpřístupnění říčky Vrchlice pomocí pěkného prolomení ohradní zdi do podoby jakéhosi půlkruhového amfiteátru se schody vedoucími až k vodě. V říčce se počítá také s vyhloubením tůně pro vodní živočichy pro případ nízké hladiny vody i pro koupání.

Suma sumárum splňuje dnešní podoba Breüerových sadů vše, co si moderní městský park žádá, a jeho oblíbenost mezi místními je toho důkazem.