Na rozhraní pražských Vinohradech a Vršovic se na začátku léta otevřelo dětské hřiště, které nebudí nezvyklý zájem jen svou originální podobou, ale také příběhem vzniku. Veřejné hřiště totiž sám inicioval a platil úspěšný mladý podnikatel, který chtěl aktivně přispět ke zlepšení místa a inspirovat ostatní k podobným altruistickým krokům.

Jinakosti zakázány

Realita dětských hřišť v Česku je hodně fádní. Zpravidla jde o nevzhledné a víceméně stejně pojaté plácky zčásti zatravněné (pokud se trávník ještě nevyšlapal) a zčásti zasypané pískem, pokaždé však obehnané plotem a vybavené typizovanými hracími prvky. Stejně jako v mnoha jiných případech se i při přípravě dětských hřišť učených k rozvoji dětí po fyzické i duševní stránce jde cestou nejmenšího odporu a nejsnazší realizace a údržby, kde jinakosti nemají prostor.

Že to jde i jinak, ukázalo všem nové dětské hřiště v ulici Sobotecká v Praze 10. Jinak se k němu totiž také přistupovalo. Do loňska tam bylo zanedbané hřiště přesně odpovídající popisu výše, situaci se ale rozhodl změnit soukromý investor. Obrátil se proto na ateliér krajinářské architektury Partero, s nímž dlouhodobě spolupracuje.

„Investor si uvědomoval, že je hřiště v hrozném stavu, zároveň ale věděl, že samospráva má často velmi omezené možnosti i schopnosti, takže nemusí být v jejich silách dát to do kupy. Proto nám zadal, abychom navrhli hřiště tak, jak si sami myslíme, že má správně vypadat,“ přibližuje okolnosti začátku projektu vedoucí osobnost vyhledávaného studia Partero, krajinářský architekt Jakub Finger.

Architekti se ujali jednání s městem, které se k záměru dlouho stavělo velmi skepticky a nedůvěřivě. Trvalo dva roky, než byla sepsána smlouva o tom, že městská část pozemek investorovi zapůjčí na dobu půl roku, během které hřiště postaví a následně ho městu předá. To se nakonec podařilo, zbývá ještě dodělat pár posledních věcí, především pořádné toalety, které rovněž zdaleka nejsou běžnou součástí ani těch velkých městských hřišť.

Scénář a realita

Při zpracovávání návrhu postupovali architekti příkladně. První návrh představili místním obyvatelům, aby si od nich vyslechli jejich názory. Formát participace veřejnosti se u projektů veřejných prostranství využívá stále častěji, jde o demokratický proces, během kterého autoři mohou získat zajímavé podněty od lidí, kteří dané místo zpravidla znají lépe než oni sami, současně může veřejnost získat k realizaci užší vztah a pochopit architektonický záměr. V ideálním scénáři. „Participace i otevření hřiště byly docela hektické, často jsme si museli vyslechnout, jak špatné hřiště jsme udělali a kde že je ta předchozí lanovka. Některé podnětné postřehy jsme ale přece jen dostali a do projektu je zapracovali,“ vzpomíná Finger.

Na ploše, která je spíš zahradou, městským parkem i dětským hřištěm v jednom, je krásné pozorovat právě rozmanitost kvalitních povrchů a propojení běžně oddělených zón do jednoho fungujícího celku. Najdeme tu také řadu atypických prvků od prolézaček po vodní prvky, které na trhu vytlačují standardizované certifikované prvky. „Předpisy pro hřiště jsou šílené, také proto jsme ve velké míře vsadili na členitou topografii, kopečky totiž normu nepotřebují, a nikdo je proto nezakáže,“ směje se Finger.

Autoři pracovali ještě s jedním aspektem, který se běžně neřeší: na hřišti bývá stejný počet dospělých jako dětí, takže je vhodné myslet také na ně. Jsou tu proto velké stoly s lavicemi, kde může proběhnout piknik i pracovní jednání pomocí notebooku. „Reagujeme na změnu životního stylu, dnes už to není tak, že si maminka sedne na lavičku a tři hodiny kouká na hrající si děti,“ podotýká spoluautorka návrhu Pavlína Pírová.

O tom, že se hřiště opravdu povedlo, nejlépe svědčí to, že je neustále plné a všichni na něm jsou v pohybu. „Věřím, že to může být první vlaštovka pro to, dělat u nás opravdu pořádná hřiště,“ tvrdí architekt Jakub Finger.