V lesích nad orlickou přehradou se ukrývá zcela výjimečný soubor modernisticky laděných staveb, který dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků i veřejnosti. Tajné rekreační středisko komunistických špiček vyprojektovali přední architekti účelově věznění na přelomu padesátých a šedesátých let na Pankráci.

Basaprojekt

Architekt Jaroslav Vaculík (1921–1995) měl začátkem padesátých let mimořádně slibně rozjetou kariéru a podle všeho byl své profesi ochoten obětovat vše. Po druhé světové válce se totiž díky kontaktům přes Baťova dvorního architekta Františka L. Gahuru dostal na stáž do ateliéru globálně nejžádanějšího architekta své doby – Le Corbusiera. Pro mladého architekta to byla transformační zkušenost, věděl, že modernisticky koncipované stavby čistých linií jsou přesně tou cestou, po jaké se má jeho tvorba ubírat. Začátek padesátých let se však v Československu nesl v duchu stranicky prosazovaného socialistického realismu, který architekty naopak nutil čerpat z historického tvarosloví. Jaroslav Vaculík byl z toho patrně tak frustrovaný, že se rozhodl navzdory zestátňování otevřít soukromý projekční ateliér, aby se mohl věnovat vlastním projektům. Soukromou praxi ale nakonec vykonával jen necelých pět let, roku 1959 komunisté architekta zatkli a uvěznili na Pankráci.

Nebyl sám. V pankrácké věznici se potkal například také s mezinárodně uznávaným expertem na zdravotnické stavby Bedřichem Rozehnalem (1902–1984) nebo žákem Josefa Gočára Josefem Šolcem (1905–1994). Podle všeho to nebyla náhoda, komunisté totiž koncem padesátých let plánovali výstavbu prominentního rekreačního střediska pro ÚV KSČ, které mělo být přísně utajeno – žalářovaní architekti v izolaci od okolního světa byli pro tento účel z jejich pohledu ideální volbou. Tomuto kolektivu architektů se sarkasticky přezdívá Basaprojekt a právě rekreační středisko na Orlíku bylo jejich nejvýznamnějším dílem.

Pro umístění odpočinkového areálu byly zvoleny zalesněné pozemky o rozloze takřka pěti set hektarů přímo u vodní nádrže jižně od schwarzenberského zámku. Středobod střediska tvoří hotelová budova, kolem které stojí volně v lesích celkem patnáct luxusních vil určených vždy pro korektního politika z řad stranických špiček: ta největší a nejodlehlejší sloužila prezidentu Antonínu Novotnému, svoji vilu tu měl i Alexander Dubček nebo Lubomír Štrougal.

Ojedinělý experiment

Svým pojetím jde v rámci republiky o zcela unikátní architektonický soubor modernisticky koncipovaných staveb, jímž věznění architekti plně navázali na tradici meziválečného funkcionalismu – paradoxně právě toho stylu, který pro jeho „kosmopolitismus“ komunisté ostentativně odmítali. Dnes už nelze určit, kdo projektoval který objekt, protože na plánech se jména neobjevují a tvůrci je ani nikdy osobně nenavštívili. Většina z nich má ale mimořádnou úroveň a snese srovnání s dobovou evropskou produkcí.

O areálu se veřejnost dověděla až po revoluci, kdy jej na nějakou dobu obsadily mafiánské postavičky v čele s Radovanem Krejčířem a Františkem Mrázkem, už přes deset let nicméně funguje pod názvem hotel Orlík. Můžete se tu ubytovat jak v hotelových apartmánech, tak v samotných vilách. Většina z nich už prošla větší či menší rekonstrukcí, nadále si však zachovaly původní architektonické řešení včetně některých prvků, jako jsou mramorové dlažby, umělecká kování nebo rozměrná okna s výhledy na vodní přehradu.

„Jako celek byla ,akce Orlík‘ zvláštním experimentem, který v historii naší architektury nemá obdoby,“ uvádí Památkový katalog. „Naší povinností je se k tomuto odkazu hlásit jako k vynikající architektonické památce 60. let 20. století (s historickým hlediskem) a zároveň také jako k pomníku práce nespravedlivě vězněných architektů.“