Fotbalové stadiony nemusejí být jen utilitárními sportovišti, kde jde pouze o vytvoření co nejlepších podmínek pro hru samu. Často jsou to stavby vynikající svým inženýrským, architektonickým, kulturně-společenským i byznysovým přesahem. Sotva je toho nějaká země lepším důkazem než Německo, kde se aktuálně tribuny prohýbají pod náporem návštěvníků a návštěvnic letošního evropského šampionátu.

Antické kořeny

Protože Německo patří mezi největší fotbalové velmoci, nebylo nutné pro letošní Euro stavět žádné nové stadiony. Stávající fotbalová infrastruktura je totiž v zemi, kde i na zápasy nižších lig chodí desetitisíce fanoušků, na mimořádné úrovni – a to už dlouhé dekády. Pro letošní evropský šampionát v kopané bylo vybráno celkem deset stadionů v deseti městech napříč Německem, některé při té příležitosti prošly modernizací, většina ale ani žádnou nepotřebovala.

Stadion, na který bude během soubojů o titul evropských mistrů upřena největší pozornost, je v Berlíně. Olympijský stadion vznikl jako hlavní dějiště „Hitlerových“ letních olympijských her v roce 1936 a jeho podoba to jasně říká. Protože tehdejší olympiáda sloužila jako nástroj nacistické propagandy, navrhl architekt Werner March hlavní stadion po vzoru klasické antické architektury, z jejíž estetiky čerpaly také další totalitní režimy. Olympijský stadion v Berlíně působí značně monumentálním dojmem, který umocňuje kamenný obklad a kolonáda po celém oválném obvodu stadionu. Novodobé sportovní arény mají ostatně své kořeny právě v antických amfiteátrech vytesaných do skal.

Vývoj

Takřka stoletou historií se mohou pochlubit také další dějiště letošního šampionátu, například MHP aréna ve Stuttgartu, stadion RheinEnergie v Kolíně nad Rýnem nebo Deutsche Bank Park ve Frankfurtu nad Mohanem. Všechny byly pochopitelně v průběhu času několikrát renovovány podle aktuálních potřeb, a protože slouží primárně prvoligovým týmům, na jejich rekonstrukcích se nešetřilo. Jednotlivé stadiony si mezi sebou navzdory dnešní všeobecné unifikaci nespletete, protože vždy hrdě odkazují na svou původní podobu a současně se chtějí stát poznávacím znakem toho kterého klubu. A jelikož za nimi zpravidla stojí také schopní architekti a inženýři, jasně vyjadřují dobu svého vzniku.

Pěknou ukázkou je v tomto ohledu zejména Signal-Iduna-Park v Dortmundu, jeden z vůbec největších fotbalových stadionů v Evropě – na ligové zápasy pojme kolem osmdesáti tisíc diváků a divaček, kvůli předpisům UEFA je však pro Euro jeho kapacita snížena o celou čtvrtinu. Stadion s výrazně technicistní estetikou hodnou sedmdesátých let navíc při jeho rozšíření v devadesátých letech „korunovaly“ hravé dominantní nosníky natřené kanárkově žlutou podle barvy domácího klubu Borussie Dortmund.

Už zmíněný kolínský stadion byl během své přestavby pro světový fotbalový šampionát v roce 2006 doplněn modulární konstrukcí, která se dokáže efektivně přizpůsobovat pro různé typy akcí od sportu po koncerty.

Při nedávné rekonstrukci stadionu MHPArena ve Stuttgartu se kladl důraz na aspekty, které ještě před dekádou prakticky nikoho nezajímaly, dnes jsou však ve vyspělých zemích nezbytností: maximální důraz na cirkulární ekonomiku, důsledná recyklace demolovaných částí a celkově snaha o minimalizaci uhlíkové stopy.

Nejnovějším fotbalovým svatostánkem německého šampionátu je mnichovská Allianz Arena postavená roku 2005, která se stává doslova nepřehlédnutelnou hlavně v noci díky svému podsvícenému plášti. Právě tento stadion je v mnoha ohledech příkladem toho, jak plánovat obrovské investice do sportovní infrastruktury, aby z ní profitovalo město i celý kraj, respektive spolková země.

Při sledování fotbalových utkání se proto vyplatí nepozorovat pouze dění na zelené ploše, ale zaměřit se také na architekturu utvářející jedinečnou atmosféru tohoto sportovního svátku.