Dlouho nebylo tak jasno, kdo v Česku drží moc. V devadesátých letech dominovala pravice, než její převahu ukončila recese roku 1997. Po roce 2000 nastala levicová éra a v zemi nic nefungovalo bez sociální demokracie. Teď vládne Andrej Babiš, kterému sekunduje zavilý pán Pražského hradu.
Démonem tuzemské politiky a hlavním nebezpečím pro demokracii se stal Tomio Okamura.
Soudce Karel Šimka se stal jednou z nejviditelnějších tváří Nejvyššího správního soudu, když komentoval rozsudky kritické k tomu, jak Finanční správa používá zajišťovací příkazy.
Česko je o krok blíž obecnému referendu. Na jeho prosazení tlačí hlavně SPD, komunisté a hnutí ANO. Pro určitou formu referenda jsou i ČSSD, Piráti a lidovci. Neshodnou se ale na tom, kolik podpisů občanů by pro vyvolání referenda mělo stačit a jakých otázek by se mělo týkat. Zbylé opoziční strany varují, že obecné referendum může zemi uškodit. O případném referendu se nejčastěji hovoří v otázce setrvání Česka v Evropské unii.
Méně než pět procent lidí na planetě žije v úplné demokracii, trend ,,demokratické recese‘‘ popsaný před deseti lety politologem Larry Diamondem nadále pokračuje - třetina lidské populace dnes žije v područí autoritářských režimů. Tyto výsledky naznačuje i letošní Demokratický index, který už od roku 2006 vydává časopis The Economist.
„Mantinely demokracie“ - tak se jmenuje výzva, kterou připravili aktivisté platformy „Rekonstrukce státu“ ve spolupráci s řadou významných veřejně činných lidí.
Zastupitelská demokracie bude v Česku fungovat, dokud bude mít Česko sněmovnu. Existence sněmovny je závislá na jejích šesti funkcionářích, předsedovi a pěti zástupcích. Čtyři z nich jsou představiteli nesystémových stran, u nichž není v praxi prověřeno, jestli stávající model demokracie vůbec chtějí.
Andrej Babiš se učí, co je to demokracie, a jako vítěz voleb se snaží sestavit vládu. Vyvěšuje sice inzeráty, že maká, ale žádné konkrétní výsledky nemá a jen povzlykává, že s ním do holportu nikdo jít nechce.
Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje.
Česko není v tuto chvíli způsobilé k zavedení přímé demokracie včetně obecného referenda. Prozatím se totiž vůbec nezabývalo otázkami, zda vůbec a v jakých případech všelidové hlasování potřebuje. Na debatě k 25 letům od vzniku ústavy to v pátek uvedl předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Ještě nikdy v dosavadní historii života obyvatel českých zemí se lidé neměli tak dobře jako nyní. Nežijeme v ideální společnosti. Ale to nebudeme žít nikdy.
Nadcházející volby budou nešťastným koncem demokracie, jak jsme ji znali po roce 1989, případně budou zásadní, ovšem nezbytnou revizí dosavadních poměrů. Na tom, že půjde o epochální přelom, se shodnou analytici všech názorů. Liší se pouze v tom, do jaké míry považují nadcházející události za ničivý vpád oligarchů a populistů, anebo spravedlivý trest našeho úpadku.
Jsou mladí, energičtí, politikou se nezašpinili a nepřistoupí na kompromisy. Jejich zvolením se svět změní k lepšímu. Tak zní definice nových stran, které přinášejí naději do domácností obyčejných lidí. Ti se proto zvednou, půjdou hlasovat a transfuzí nové krve oživí skomírající parlament. Nové strany oživují, případě tříští politickou scénu v celé Evropě.
Klesli jste hodně hluboko. Těmito slovy komentují zahraniční návštěvníci vyhlídku, že Češi zvolí za premiéra trestně stíhaného podnikatele. Zvláště návštěvníci z východní Evropy pamatují, jak bylo Československo mezi válkami vzorovou demokracií a příkladem, že existuje lepší možnost než násilnické diktatury, které přivedly do katastrofy celý svět.
Jak udržet demokracii a právní stát alespoň na stávající úrovni, vysvětluje v rozhovoru pro Týdeník Echo exministr spravedlnosti Pavel Blažek z ODS.
Hnutí Starostové a nezávislí (STAN) ostře odmítá nápad hnutí ANO rušit obecní zastupitelstva nebo Senát. Považuje to za pokus zlikvidovat základy zastupitelské demokracie. STAN to v pondělí oznámil ve své zprávě.
Na webu Opedemocracy.net se nedávno objevil zajímavý článek nazvaný „Podivuhodný vzestup ‚bílé levice‘ jako čínské internetové urážky“. Autorka, akademička čínského původu žijící v Kodani, v něm informuje o tom, jak se v posledních dvou letech na čínských sociálních sítích rozšířila nová urážka, baizuo, což znamená „bílý levý“.
Bývalý ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš projevil dost ambivalentní vztah k demokracii. V pozoruhodném rozhovoru pro server Aktuálně.cz se pohrdavě vyjadřuje o demokratických praktikách ostatních stran a tvrdí, že ANO podobné mechanismy nepotřebuje. V rozhovoru rovněž útočí na ČSSD a na ministryní školství Kateřinu Valachovou.
Ve čtvrtek 27. dubna vtrhl do budovy makedonského parlamentu rozvášněný dav, zmlátil pár poslanců a policii trvalo několik hodin, než v budově zákonodárného sboru obnovila pořádek. Tím demonstranti přerušili proces ustavení vlády po volbách. Zároveň otevřeli prostor k úvahám, jestli má zastupitelská demokracie smysl na Balkáně a obecně v jihovýchodní Evropě.
Brexit a Trumpův vzestup prý poškodily důvěru v rozum voličů. Americký politolog a filozof Jason Brennan (37), který učí washingtonské Georgetown University, pléduje za to, aby v demokracii rozhodovali jen informovaní občané, aby měli přinejmenším silnější hlas. Tvrdí, že volební právo pro všechny vedlo často k fatálním výsledkům.
Tolik názorových sporů nezaplavilo veřejný prostor snad nikdy. V jedné věci se přesto shodnou – a to v obavách, že demokracie je u nás vážně ohrožena. Ohrožení demokracie a svobody bylo důvodem, proč se o státním svátku zaplnilo Staroměstské náměstí v Praze.
Zamyslíme-li se nad posunem celkové atmosféry ve společnosti za posledních šestadvacet let, je patrné, jak nesmírně vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení se nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“ Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je načase uhodit pěstí do stolu a zařvat „merde!“.
Belgie byla až do druhé poloviny 2013 (celkem 535 dní) bez vlády a belgický stát se v té době ani nerozpadl, ani nebyl obsazen nepřáteli. Sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny, ekonomika se nezhroutila a taktéž školství, kultura a sport chybějící ministry nepostrádaly.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
Pětadvacet let budování demokracie není úspěch, ale ztracená příležitost. Proslovy k výročí vítězného listopadu mohou připomínat, že v mnohém ohledu žijeme lépe než v dobách reálného socialismu a že existují země, které zvládly postkomunistickou transformaci hůře než my. Víc než oslavy je však na místě kritická reflexe.
Po pětadvaceti letech nastal čas znovu mluvit o studené válce. Během desetiletí po roce 1989 jsme skoro nemluvili o ničem jiném. Nikdo z nás neočekával tak rychlý rozpad sovětského impéria ani stejně rychlý návrat východní Evropy k ústavní demokracii anebo splasknutí revolučních hnutí, která Moskva podporovala.
