Přílišná demokracie může politickým stranám škodit

Chvála jednání za zavřenými dveřmi

Přílišná demokracie může politickým stranám škodit
Chvála jednání za zavřenými dveřmi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jsme uprostřed sjezdové sezony. Své setkání si odbyli Piráti, ODS i lidovci. Bylo to představení vnitrostranické demokracie v praxi. Hlasování, náhle rebelie, občas i chaos. Většinou však šlo o projevy, jednání a nějaké ty zákulisní dealy. Celkově to byla spíš nuda, která většinového voliče příliš nevzruší. To v zahraničí právě probíhá ostrý souboj ve dvou starých, vážených a zavedených stranách a slouží jako příklad, že i demokracie občas může být příliš.

Vnitrostranická demokracie a transparentnost jsou kouzelnými slovíčky, kterými se strany rády zaklínají. Přitom někdy mohou být spíš na škodu a ve skutečnosti pouze líbivou vějičkou na voliče, která maskuje nedostatek sebevědomí nebo programu. Nejeden komentátor v USA či Británii volá po staré éře, kdy členové strany neměli do volby šéfa strany co mluvit, kdy se všechna důležitá rozhodnutí odehrávala za zavřenými dveřmi v „kouřem zaplněných místnostech“. Nostalgie po dobách, kdy strany řídila úzká elita, může vypadat jako vrchol zpátečnictví, pravda však je, že posledních pár let není dobrou vizitkou vnitrostranického hlasování, zvlášť pokud jde o volbu partajních lídrů.

I v těch nejstarších a nejznámějších demokratických stranách je velká míra vnitřní demokracie poměrně novou záležitostí. Britská Konzervativní strana dlouho neměla žádný formální proces výběru svého předsedy. Když starý šéf strany rezignoval, nový byl vybrán v „obvyklém procesu“ neformálních jednání stranických „grandů“, jak se říkalo vlivným členům partaje. Šlo hlavně o členy (stínového) kabinetu a vysoké funkcionáře, nicméně nebylo to nutností. Do výběru lídra v roce 1963 se zapojil i syn Winstona Churchilla Randolph, přestože neměl žádnou funkci, nebyl ani poslancem.

Právě rok 1963 byl poslední, kdy byl použit tento způsob. Určitou roli hrálo to, že Harold Macmillan, tehdejší premiér a šéf konzervativců, rezignoval kvůli zdravotním problémům chvíli před stranickou konferencí. „Obvyklé procesy“ se tak odehrávaly tam, před zraky novinářů. Celé to tak působilo nedůstojně a zastarale. Další výběr lídra se odehrál už podle daných pravidel. V roce 1965 bylo rozhodnuto, že ho budou volit všichni poslanci, čímž se proces zpřehlednil, ale zůstal záležitostí relativně malé elity. To se znovu změnilo v roce 1998. Od té doby konzervativní poslanci vybírají mezi kandidáty dva vyvolené, o kterých pak hlasují všichni členové strany. Tato míra demokratičnosti je však pro některé příliš velká. Známý pravicový komentátor Charles Moore systém kritizoval během posledního výběru lídra. Několikatýdenní kampaň je podle něho zbytečná a nedůstojná. Rozhodování by mělo zůstat v rukou lidí, kteří na něm mají největší zájem, tedy poslanců.

Oba dva staré systémy evidentně straně neškodily. Konzervativci jsou jednou z hlavních britských partají nepřetržitě od roku 1834. Od druhé světové války vládla 44 let z celkových 75. Ukazuje se tak výhoda strany, kterou ovládá malá skupina profesionálních politiků. Té jde vždy především o vítězství ve všeobecných volbách. Nemá potřebu vybírat okrajové a šílené kandidáty. Zatímco celostranické hlasování mohou ovládnout malé, ale dobře organizované skupiny, které ji pak ženou do nevolitelných extrémů.

To dobře demonstrovala odvěká rivalka konzervativců, Labouristická strana. Měla vždy větší míru vnitrostranické demokracie než toryové. Mezi lety 1922 a 1981 lídra strany volili poslanci. Poté bylo hlasování rozděleno do tří kurií mezi odbory, řadové členy strany a poslance. Kandidát musel získat podporu dvou skupin. Tato míra demokracie se ukázala pro labouristy jako fatální. Vítězného lídra strany se touto metodou podařilo zvolit pouze jednou: Tonyho Blaira v roce 1994. Opravdovým problémem se však ukázala reforma přijatá v roce 2014, kdy byl zaveden systém „jeden člen, jeden hlas“, což mělo za následek volbu Jeremyho Corbyna.

Je nepochybné, že kdyby zůstal systém volby lídra poslanci, Jeremy Corbyn by nikdy neměl šanci. Potřebných 35 nominací od kolegů poslanců získal na poslední chvíli a je otázka, kolik z nich pro něj nakonec opravdu hlasovalo. Pár jich přiznalo, že ho jmenovali kvůli „rozšíření volby“, a někteří z kalkulu, že Corbynova kandidatura pomůže levicovému kandidátovi Andymu Burnhamovi, protože vedle Corbyna bude vypadat volitelněji. Zároveň možnost účastnit se voleb byla značně rozšířena tím, že volit mohli i noví členové strany, a to pouze za poplatek 3 libry. Počet členů prudce stoupl. Dne 6. května 2015, tedy den před parlamentními volbami, které prohráli, měli labouristé lehce přes 200 tisíc členů. V lednu 2016 to bylo přes 388 tisíc. Tím se růst nezastavil, dnes má strana přes půl milionu členů, což je velmi impresivní, ale činí ji to nevolitelnou. Většina vstoupila do strany kvůli Corbynovi. Jde o mladé radikály, socialisty a podobně uvažující. Ti vynesli Corbyna do čela a drželi ho tam, i když mu parlamentní strana vyjádřila nedůvěru. Nakonec to dospělo k volební katastrofě v prosinci 2019, kdy labouristé utrpěli nejhorší porážku od roku 1931.

Za Atlantikem podobně

S podobným problémem se potýkají za Atlantikem. Přestože primárky nám mohou připadat jako tradiční součást americké politiky, také ty jsou překvapivě nové. Normou bylo, že delegáty na stranické kongresy jmenovali a instruovali partajní bossové v jednotlivých státech. Některé státy zavedly volbu delegátů v systému primárek, ale byla jich menšina. Ty tak sloužily spíš pro testování nápadů a volitelnosti jednotlivých kandidátů. Například v roce 1960 John Kennedy přesvědčil stranické lídry, že jako katolík je volitelný, teprve když drtivě zvítězil v protestantské Západní Virginii.

Za přelom je považován rok 1968. Nejúspěšnější v primárkách, které tehdy organizovalo jen 13 států, byl senátor Eugene McCarthy. Nominaci demokratů však získal viceprezident Hubert Humphrey, který nekandidoval ani v jedněch primárkách, ale domluvil si podporu lídrů ve státech bez primárek. To rozštěpilo Demokratickou stranu a rozzuřilo demonstrující proti válce ve Vietnamu (McCarthy byl proti válce, Humphrey pro pokračování), kteří se sjeli do Chicaga, kde probíhal demokratický volební kongres. Výsledkem byly obří nepokoje, při kterých bylo zraněno přes 700 lidí. Po této zkušenosti se demokraté rozhodli proces otevřít a udělat transparentnějším. Republikáni je následovali, jelikož nechtěli vypadat zaostale, a výsledkem je dnešní systém primárek.

Plyne z toho řada problémů. Například ten, že kdyby hlavní slovo měli stále straničtí bossové, Donald Trump by se nikdy nestal prezidentem. Kandidaturu nevyzpytatelné celebrity s nevyzpytatelnými názory by zařízli v zárodku. Trumpovi nelze upřít řadu úspěchů, ale zároveň jeho přinejmenším problematické vystupování jeho znovuzvolení dost komplikuje. U trochu normálnějšího republikánského kandidáta, mytického „Trumpa bez Twitteru“, by nikdo nepochyboval o tom, že svůj úřad obhájí.

Demokraté mají podobný problém. Kdyby to bylo na stranickém establishmentu, Bernie Sanders ani Elizabeth Warrenová by neměli šanci. (Warrenová možná ano, protože mění názory podle posluchačstva). Člověk by nemusel trnout hrůzou před socialistickým prezidentem, který přivede USA na buben nebo je vyváže z mezinárodních závazků.

Dobře to je i vidět na méně sledovaných případech. Radikální kongresmanka Alexandria Ocasiová-Cortezová dokázala v primárkach sesadit svého předchůdce z demokratického establishmentu. V opravdu silné straně by jí nikdy nebylo dovoleno kandidovat. Do Kongresu se dostala jen díky tomu, že její okresek je tradičně demokratický. Její progresivističtí kolegové, kterým se podařilo sesadit v primárkách „staré struktury“, ale kandidovali v přelétavých okrscích, do jednoho prohráli.

Nejen anglosaský svět

Problémy s radikální členskou základnou se rozhodně neomezují pouze na anglosaský svět. Německá SPD si v listopadu zvolila v celostranickém hlasování do čela dvojici Saskia Eskenová a Norbert Walter-Borjans. Toto duo je považováno za levicovější než jeho protikandidáti Olaf Scholz a Klara Geywitzová. Uvidí se, zda Eskenová a Walter-Borjans napodobí politickou dráhu Jeremyho Corbyna.

Norbert Walter-Borjans a Saskia Eskenová spolu stojí v čele německé SPD. Rozhodlo o tom celostranické hlasování. - Foto: Profimedia.cz

V České republice máme také své zkušenosti s vnitrostranickou demokracií. Trend, že k procesu hlasování všech straníků se uchylují spíš slabé strany, které rozšířením transparentnosti maskují vlastní nemohoucnost, potvrdila ČSSD, když v celostranickém referendu schvalovala koalici s ANO. Silné vedení by se nepotřebovalo schovávat za hlasování všech členů a do koalice by vstoupilo podle toho, jak by byla výhodná.

Stranou s největším počtem prvků přímé demokracie jsou u nás Piráti. Ti na tom dokonce založili svoji identitu. Zatím jim to pomáhá, působí odlišně od tradičních stran, jsou otevření a cool. Otázka je, jak dlouho jim to vydrží. Hlasování o odvolání tehdejšího místopředsedy Jakuba Michálka bylo vyvoláno jeho údajným šikanováním podřízených, což je přesně věc, jakou by strana měla řešit za zavřenými dveřmi. Taktéž hlasování o rozpuštění strany působí podivně. Ano, šlo o recesi, hlasovalo asi 200 členů z tisícovky a pro zachování strany se vyjádřilo 63 %, ale i tak má člověk pocit neserióznosti. Navíc přijde na mysl otázka, co by Piráti dělali, kdyby je infiltrovala skupinka motivovaných radikálů, jako se to stalo labouristům. Může být jen otázka času, než si Piráti prohlasují v referendu pozici, která je učiní nevolitelnými, svrhnou si populárního člena nebo budou za šašky.

Někteří mezi Piráti si to zjevně uvědomují. Poslanec Mikuláš Ferjenčík navrhl zrušit slavné pirátské fórum, kde členové strany otevřeně diskutují a dávají podněty, o čem hlasovat. O možnost hlasovat o všem by sice Piráti nepřišli, ale byl by to první krok k posílení moci vedení strany. Ostatní členové návrh sepsuli. Možná se Pirátům podaří překonat kletbu rozvolněného vedení a uchovají si svou transparentnost i pod tlakem velké politiky. Je ale velmi pravděpodobné, že se budou muset uchýlit do místností za zavřenými dveřmi, pokud mají přežit.

2. února 2020