Politika dávno není soubojem mezi levicí a pravicí, jak by mohly vyprávět dříve dominantní strany ČSSD a ODS. Lidé se mají dobře a otázky, jestli raději posílit ekonomickou svobodu, aby rychleji rostlo hospodářství, anebo víc přerozdělovat vydělané peníze, už nikoho nevzrušují. O co se tedy vedou politické bitvy? Jako kdyby rozhodovalo podivné slovo identita, které se používá skoro na všechno. Hlavně na amerických univerzitách s jeho pomocí brání práva etnických, náboženských, genderových i sexuálních menšin, které většinová společnost diskriminuje. Přistěhovalci z islámských zemí hájí životní styl založený na koránu, tradiční identitu brání příznivci brexitu a voliči Donalda Trumpa. Tzv. identitářů se najde spousta i ve střední Evropě, od drážďanského hnutí Pegida přes maďarského premiéra Viktora Orbána k voličům rakouské vládní strany FPÖ a hranice své země jsou připraveni bránit Češi, i když je nikdo neohrožuje. Není vždy jasné, co se identitou myslí, v každém případě rozhodne evropské volby a její role tím neskončí.

Incident na Montparnassu

Poblíž pařížského nádraží Montparnasse byl předminulou sobotu napaden člen akademie a filozof Alain Finkielkraut (69). Napadli ho účastníci demonstrace Žlutých vest, kteří kromě antisemitských nadávek Finkielkrauta vyzývali, ať táhne do Izraele, zároveň křičeli: „Francie patří nám!“ Útok proti synovi vězně z Osvětimi tvrdě odsoudil prezident Emmanuel Macron, tím však není snadnější pochopit širší souvislosti incidentu.

Alain Finkielkraut publikoval už v roce 2013 knihu Nešťastná identita, kde nepohodlné slovo zpopularizoval. Upozornil, jak špatně pochopená demokracie rozvrátila francouzskou společnost, když umožnila vznik přistěhovaleckých ghett, jejichž obyvatelé Francii ve skutečnosti nenávidí. Úpadek proběhl podle pravidla, že správný demokrat musí tolerovat identitu každého člověka a každé společenské skupiny včetně radikálních muslimů, jenom francouzskou národní identitu bránit nesmí. Každý, kdo tak učiní, je reakcionář, radikál, nebo dokonce rasista, postěžoval si filozof, který byl po vydání publikace označen za příznivce Marine Le Penové z Národní fronty. Národní fronta se začala slavného akademika dovolávat a filozof se Le Penové nepřímo zastal. V jednom z novinových rozhovorů prohlásil, že na rozdíl od Národní fronty se její kritici nedokážou přesvědčivě postavit nebezpečí, které muslimští přistěhovalci představují. „Marine Le Penová proto může říci: To jsem já, kdo brání republiku. A to je strašné,“ řekl v týdeníku Zeit.

Nedává smysl, že právě Finkielkraut se stal terčem rasistického útoku ze strany Žlutých vest. Členové hnutí protestují, že na ně společnost zapomněla, a k jejich zakladatelům se vedle anarchistů počítají právě příznivci Národní fronty. Sám filozof nabídl vysvětlení, že hlavní útočník, mladík se začínajícím plnovousem, se projevoval, jako kdyby pocházel z prostředí salafistů, radikálního islámského hnutí. V každém případě šlo o lidi, kteří se vypravili do ulic, aby nějak bojovali za svou identitu. Mohou to být islamisté nebo ti, kdo se bojí úpadku Francie, společnou mají jednu věc, totiž přesvědčení, že jim režim ubližuje, a že je tedy na čase ho svrhnout nebo změnit.

Identita jednotlivce, kolektivu a národa

Mezitím Finkielkrautova kniha podnítila celosvětovou diskusi, při které se filozofovy úvahy citují se stále větší vážností. V jedné z posledních studií s názvem Identita se legendární americký sociolog Francis Fukuyama vypravil pro vysvětlení až k Platonovi. Starověký filozof odhalil, že lidská duše má tři části. První je místem žádosti po hmotných požitcích, ovšem proti ní stojí rozum, který ji řídí a usměrňuje. Vedle toho ovšem popsal ještě třetí část, kterou nazývá thymos. Překládá se jako vznětlivost a jejím sídlem je srdce. Za nositele této vlastnosti označil vojáky, kteří se nenechají ovládat žádostí, někdy dokonce neposlechnou hlas rozumu a jsou připraveni obětovat život v boji za vlast. Největší hodnotou je pro ně skutečnost, že hrdinstvím získají uznání společnosti. Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau v osmnáctém století popsal, že o uznání usiluje duše každého člověka, ať je jakkoli bohatý či chudý, vzdělaný či negramotný, urozený nebo obyčejný, jinými slovy, ať má jakoukoli identitu. Ve společnosti rozdělené mnoha druhy nerovností se uznání domůže málokdo, proto by se měla společnost radikálně změnit a umožnit, aby důstojné pozice dosáhl každý. Tato úvaha byla jedním z podnětů Francouzské revoluce a k obdobnému závěru došli zakladatelé Spojených států amerických.

Fukuyama tvrdí, že liberální demokracie dosáhly v tomto směru dobrých výsledků hlavně koncem dvacátého století, kdy padly desítky autoritářských režimů považujících občany za děti, které musí poslouchat, ať se jim to líbí, nebo nelíbí. Lidé zapomněli, že v životě jde jen o hmotný prospěch, a nasazovali existenci i životy, když během povstání a revolucí žádali rovnoprávnost. „Nejsme děti,“ ostatně zaznělo v Praze v listopadu 1989.

Situace se zkomplikovala, když se vedle obhajoby práv jednotlivců začala prosazovat kolektivní identita. O svá práva žádali příslušníci národnostních, poté etnických menšin, přidala se ženská hnutí, posléze homosexuální skupiny a vyznavači cizích náboženství. Ještě v šedesátých letech minulého století se Martin Luther King spokojil s tím, že žádal rovnoprávnost černochů s bílými, jeho nástupci už chtěli speciální práva. Jen mimořádné výhody proti ostatním jim umožní důstojně přežít ve většinové společnosti, která je tak jako tak nepřátelská. Občané Kanady s převahou anglicky mluvícího obyvatelstva se mohou rozčilovat, jak chtějí, ve frankofonní provincii Québec úřady jejich záležitosti vyřídí jen francouzsky. Vážnější problém nastal v liberálních demokraciích, které tolerují autonomní islámské komunity, i když porušují zákony a potlačují důstojnost svých členů.

Tím nastala situace, kterou v roce 2013 popsal filozof Finkielkraut. Skupiny požadující sociální výhody rozvracejí soudržnost národa, a politici se nebrání, protože chtějí respektovat jejich identitu. To znovu přivedlo na scénu nacionalisty, kteří získali ohlas jako jediní obhájci národní identity. Sám Finkielkraut zlomil tabu, když začal používat termín „ve Francii narození Francouzi“ s tím, že tito lidé zasluhují minimálně stejnou pozornost jako přistěhovalci.

Levicová hnutí dodnes hájí kolektivní identitu menšin, postupně však slábnou, protože jim docházejí argumenty. V Rakousku začalo před pár týdny tažení proti násilí na ženách. Od začátku roku zabilo sedm mužů své manželky, a tak se začalo zjišťovat, jak náhle probuzenou agresi rakouských mužů potlačit. Proti tomu se v deníku Die Presse ozval Egyd Gstättner, který aktivistům i státním úředníkům připomněl, že v šesti případech šlo o přistěhovalce z Bosny, Makedonie, Afghánistánu či Sýrie. Ochránci kolektivních identit si musí vybrat mezi ženami a migranty z muslimských zemí. Argumentační slabost vede k úpadku levice i samotné sociální demokracie. Bylo by normální, kdyby se na stranu s nepochybnou kompetencí pomáhat potřebným obrátili například francouzští venkované. Během krize se dostaly do potíží celé venkovské regiony, jejich obyvatelé však raději podporují Žluté vesty.

Výzva české identity

Nástup pravicových nacionalistů bývá považován za další neštěstí. Teprve protagonisté brexitu nebo prezident Trump rozdělili národ na nesmiřitelné poloviny, u kterých se zdá nemožné, že najdou společnou řeč. Také z toho důvodu se znovu cituje poslední dílo politologa Samuela Huntingtona Kdo jsme? Výzva americké národní identity, kde popsal kulturní normy a hodnoty své společnosti jako hodnoty anglických protestantů, kteří severoamerické území osídlili, a zvláště jejich pracovní etiku. Na těchto hodnotách vznikla americká identita a jenom na nich se udrží. Také Huntington se dočkal výpadů, že je rasista, ve skutečnosti jeho definice nikomu nebrání, aby se k americké identitě přihlásil, i když není Angličan ani protestant. Kulturní identita národa může být podle slavného politologa horizontem, na kterém se nakonec setkají identity jednotlivců i kolektivů v rámci jedné společnosti.

Na takovém základě může být konflikt Trumpa a jeho odpůrců počátkem nového střetu ideologií, při kterém se mohou definovat a sbližovat řešení věcných problémů. Nepůjde výlučně o ekonomické otázky, ale v první řadě o to, jak hájit a prosadit národní identitu. Příkladem může být zeď na mexické hranici. Její výstavbou prosazuje Trump legitimní požadavek, že národ musí kontrolovat své hranice, ještě by však měl najít řešení zhruba pro deset milionů přistěhovalců, kteří ve Spojených státech žijí načerno. Demokraté chtějí legalizovat cizince širokou amnestií, což je asi jediné možné řešení, ovšem proti zdi bojují všemi silami, i když alternativu nenabídli.

Při hledání identity to mají Američané relativně snadné a totéž platí pro Brity. Odchodem z Evropské unie si připomněli revoltu proti nadvládě papeže před pěti sty lety. Stejně jako tehdy Římu se ani dnes nepodřídili Bruselu. Na evropské pevnině však v otázce identity panuje úplný zmatek s jedinou jistotou, že pokus o prosazení celoevropské identity se nezdařil. Před jednotlivými členskými státy proto stojí dvojitý úkol. Jak bude těžké popsat národní identitu, ukazují třeba české poměry. Nejznámější definice prezidenta Miloše Zemana „Tahle země je naše“ pochází z roku 2015 a odpovídá výkřikům salafisty, který napadl filozofa Finkielkrauta. Ještě spornější je definice národní identity od premiéra Andreje Babiše. „Náš (sic!) národ geneticky je určen k tomu, abychom hráli větší roli než doposud,“ řekl na sněmu své strany a nevědomky se přihlásil k předválečnému rasismu. Na druhou otázku, jak mohou nadále členské státy EU spolupracovat a jakou roli svěří Unii, nabídnou dílčí odpověď evropské volby v květnu.