Proč se střední třída radikalizovala a volí Babiše se Zemanem

Diktatura dolních deseti milionů

Proč se střední třída radikalizovala a volí Babiše se Zemanem
Diktatura dolních deseti milionů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dlouho nebylo tak jasno, kdo v Česku drží moc. V devadesátých letech dominovala pravice, než její převahu ukončila recese roku 1997. Po roce 2000 nastala levicová éra a v zemi nic nefungovalo bez sociální demokracie. Teď vládne Andrej Babiš, kterému sekunduje zavilý pán Pražského hradu. Tandem silných vah kontroluje vládu zcela suverénně a jejich popularita neklesá, i když pátý měsíc po volbách nemá Babišova vláda důvěru. Nelze tedy popřít, že si to tak společnost, přesněji její rozhodující část, přeje, stejně jako v devadesátých letech sázela na pravicové vizionáře nebo v minulém desetiletí na sociálnědemokratickou reálpolitiku.

Ve stabilních státech průmyslového Západu rozhoduje o výsledku voleb střední třída, do níž se počítá většina populace. Těžko si představit, že tomu může být jinak v Česku, které proslulo jako jedna ze zemí, které nejvíc pěstují rovnostářství. Vlády se mění podle toho, jak se mění střední třída, ukazuje obecný pohled do minulosti. Od hospodářské krize v letech 2009–2013 odpovídá na požadavky střední třídy nejlépe Babiš a široko daleko nemá konkurenci.

S polistopadovým vývojem střední třídy se nejpodrobněji zabývá studie Jací jsme rovnostáři? od Jiřího Večerníka a Martiny Mysíkové ze Sociologického ústavu Akademie věd. Upozorňuje, že se dnes ke střední třídě hlásí zhruba stejný podíl občanů jako záhy po pádu komunismu v roce 1991. Zatímco tehdy se jako střední nebo vyšší střední třída označovalo 64 procent občanů, v roce 2015 bylo součástí střední třídy 67 procent lidí. Večerník s Mysíkovou připomínají, že se tak počátkem devadesátých let cítili zvláště lidé, kteří začali podnikat, očekávali, že konečně budou moci využít své vzdělání, anebo se jim dramaticky zvýšil příjem. Očekávání bylo mimořádné a hlavní reformní strana ODS měla obdobně dominantní postavení jako dnes ANO.

Ke střední třídě se u nás hlásí stejně velký podíl občanů jako počátkem devadesátých let. - Foto: Shutterstock

To se prudce změnilo při krizi před koncem století, kterou lidé vnímali jako selhání reforem. Ke střední nebo vyšší střední třídě se v roce 1999 zčistajasna hlásilo jen 45 procent Čechů a početně je převýšili ti, kdo se považovali za dolní a nižší střední třídu. „Mohlo jít o symptom zklamání z nenaplněných očekávání z transformačních kroků provedených na počátku devadesátých let, případně příznak rozevírání nůžek mezi vítězi a poraženými společenské změny,“ míní Večerník.  Právě v té době převážila sociální demokracie, jejíž lídr Miloš Zeman dokázal „poražené“ shromáždit pod svým vedením. Po překonání krize a vstupu do Evropské unie to už měla levice těžší, protože se ke střední třídě opět hlásilo víc lidí. „To mohlo být dáno objektivním zlepšováním životních podmínek i umírněním přílišných očekávání,“ vysvětluje Večerník.

Tento trend vydržel až dodnes, kdy se ke střední třídě hlásí stejně velký podíl občanů jako počátkem devadesátých let. Většina lidí je spokojena se svým životem, jejich materiální situace se zlepšuje a zároveň se spokojí s tím, co je dostupné každému ve společnosti masového konzumu. Lidé už nechtějí jako před čtvrtstoletím založit úspěšnou firmu a nastoupit na vysoké manažerské místo v nadnárodní společnosti, stačí, že si mohou dovolit relativně kvalitní auto a v jeho kufru vozit nákupy z obchodních center, jichž je v Česku v rámci Evropy nejvíc na obyvatele. Taková střední třída odpovídá maloměstskému ideálu, který se vytvořil kolem všeobecně vyznávaného kultu matky a dítěte.

Pro společnost maloměstského poklidu jsou nezajímavé nabídky pravicových stran, zároveň jsou její protagonisté dost sebevědomí, než aby se považovali za sociální případy závislé na pomoci levicových programů. Samozřejmě, stát musí podporovat matky s dětmi, to ale není z toho důvodu, že se o sebe nedokážou postarat, ale proto, že „děti jsou budoucnost“. Nejsou tedy jen soukromou záležitostí svých rodičů, zodpovědná je za ně celá společnost, která je povinna zajistit potřebné služby a peníze ve chvíli, kdy matky musí být s dítětem doma. Vyznavače maloburžoazní idyly získal Zeman, když je označil za „dolních deset milionů“, na které zapomněla zbohatlá elita, po něm se to podařilo i Babišovi, který se podstavil na stranu těch, kdo „makají“, proti všem, kteří „kradou“.

Nerovnost nevadí…

Zeman ani Babiš neudělali tu chybu, aby zvolili příliš rovnostářský slovník, kterému tradičně dává přednost sociální demokracie. Češi ve skutečnosti příliš rovnostářští nejsou, jak ukázala také kniha Večerníka a Mysíkové. Do čela rovnostářských žebříčků se dostáváme pouze ve statistikách rodinných příjmů. Nejoblíbenější je Giniho koeficient, který ukazuje, jak velkou část příjmů je třeba přerozdělit, aby všichni měli stejně. V něm Česko tradičně získává nejnižší hodnotu okolo 25 procent, v níž se mu vyrovná jenom Slovensko, Slovinsko, Norsko a Finsko. Česko je díky systému sociálního přerozdělení dokonce zemí, která je nejméně ohrožena sociálním vyloučením. Hrozí jen 13 procentům Čechů a až za nimi následují Norové s 15 procenty. Večerník ovšem upozorňuje, že těmto údajům se nedá úplně věřit – vzhledem ke zvyku české populace nepřiznávat úplně všechny příjmy.

Lépe vypovídají data o tom, kolik vydělávají zaměstnanci. Rozdíly ve mzdách se od dob komunismu významně zvětšily. Za nerovnost může růst platů pro vysokoškoláky a také v některých typech podnikání, jako jsou peněžnictví a energetika. Před listopadem 1989 nebrala desetina nejbohatších zaměstnanců ani čtyřikrát víc než desetina nejchudších, po roce 2006 už to bylo šestkrát víc, od té doby se ovšem už nůžky významněji neotevřely. Platové rozdíly jsou v Česku větší než ve většině severských zemí včetně Švýcarska, přesto se Češi nepropracovali k nerovnostem běžným v jiných postkomunistických zemích.

Země není podle Večerníka nejvíc rovnostářská v Evropě, přesto patří mezi ty, kde jsou rozdíly v příjmech menší. Vysvědčením tuzemské střední třídy je však průzkum, podle něhož v Evropě nejvíc Čechů (a Slováků) připouští, že značná část společnosti zůstane v kategorii chudých. Většina ostatních národů považuje za ideální stav, kdy skoro všichni lidé mají zhruba stejné příjmy, středostavovští Češi a Slováci vyžadují, aby byl jejich vzestup vidět na kontrastu s chudšími.

Holešovská výzva před šesti lety ventilovala nesposkojenost části společnosti s reálným poklesem příjmů. - Foto: Profimedia.cz

… pokud nepatřím k chudým

Nebýt krize roku 2008, Babiš by přízeň střední třídy nezískal. Její značná část však zažila tak krutý šok, že před volbami v roce 2013 opustila pravici, která do té doby posilovala na úkor sociálních demokratů. Středostavovský Čech připouští nerovnosti, v žádném případě se však nechce propadnout mezi chudší. A přesně k tomu došlo podle Českého statistického úřadu v nedávné krizi. Pokud brala desetina nejhůře vydělávajících zaměstnanců před krizí nejvýš 12 800 korun hrubého, o tři roky později už to bylo méně než 11 700 korun. Pětina zaměstnanců byla v roce 2012 pod hranicí patnáct tisíc korun, i když před krizí brali o šest set korun měsíčně víc. Hrubé mzdy se snížily celkem polovině zaměstnanců. Na svém zůstali jen ti, kdo před krizí patřili k lépe vydělávající polovině a brali přes 22 tisíc hrubého, pokud si mírně nepolepšili. Tato zkušenost rozevírajících se nůžek mohla být vyvolána tím, že živitel rodiny musel přijmout horší práci, přistoupit na výrazně nižší mzdu ve svém dosavadním zaměstnání nebo byl donucen založit živnost. Člověk se středostavovskou ambicí mohl těžko připustit, že spadl mezi neúspěšné. Snadnější bylo obvinit představitele vlády v čele s „Kalouskem“, že za potíže může jejich úsporná politika, a chválit podnikatele, který nastoupil na důležité místo ve vládě ve chvíli, kdy se ekonomika obrátila k lepšímu.

Od nástupu Babiše se skutečně zlepšují platy všech, od nejchudších k nejbohatším. Proti dnu krize na tom v roce 2016 byli s výjimkou desetiny nejbohatších všichni lépe víc než o desetinu nominální mzdy a loni růst mezd ještě zrychlil. Z pohledu těch, kdo byli otřeseni krizí, není důvod v této chvíli měnit politického lídra, který se osvědčil. Je možné strpět i to, když se neváže demokratickými principy. Pokud se má lépe rodina, není kvalita veřejného života důležitá.  

Babiš vyvolává kritiku tvrzením, že jeho vláda možná nemá důvěru od sněmovny, lidé mu však věří. Má pravdu. Jeho podpora neslábne a také se ji snaží aktivně udržet. „Věděli jste, že to bývají hlavně ženy, které rozhodnou, že další dítě do rodiny nepřibude? A proč? Protože jim nikdo nepomáhá,“ napsal Babiš před týdnem ve své Mladé frontě DNES do článku Více dětí a spokojené mámy, kde slíbil, že změní rodinnou politiku posledních třiceti let a že konečně pomůže. Diktatura maloměšťáků proto neskončí, dokud se udrží model rostoucích platů a mateřských dávek. Ani ve jménu rozšíření svobodného prostoru k podnikání, větší účasti občanů na politickém životě nebo zvýšení kvality veřejných služeb nechce střední třída na Babišistánu nic měnit.