Na webu Opedemocracy.net se nedávno objevil zajímavý článek nazvaný „Podivuhodný vzestup ‚bílé levice‘ jako čínské internetové urážky“. Autorka, akademička čínského původu žijící v Kodani, v něm informuje o tom, jak se v posledních dvou letech na čínských sociálních sítích rozšířila nová urážka, baizuo, což znamená „bílý levý“.

Když se sami Číňané pokoušeli pojem definovat, přicházeli s charakteristikami jako „lidé, kteří se starají jen o témata jako imigrace, menšiny, LGBT a životní prostředí“ a „nemají ponětí o skutečných problémech ve skutečném světě“; jsou pokrytečtí humanitáři, kteří agitují za mír a rovnost, „jen aby uspokojili svůj pocit morální nadřazenosti“; jsou „posedlí politickou korektností“ do té míry, že „tolerují zaostalé muslimské hodnoty ve jménu multikulturalismu“; věří v sociální stát, „ze kterého mají užitek jen líní a černí pasažéři“; jsou to „ignorantští a arogantní lidé ze Západu, kteří litují zbytek světa a myslí si, že jsou spasitelé“.

Pojem se prý rozšířil v době, kdy začala v Evropě uprchlická krize a Angela Merkelová začala být jako první západní politik označována za baizuo. Příbuzným, podobně používaným pojmem je shengmu, „svatá matka“.

Autorka pokračuje ještě dlouho, ale myslím, že záhy tak nějak nevědecky chápeme, co baizuo znamená. Autorka se pak fenomén pokouší analyzovat, přičemž zazní pojmy jako „sociální darwinismus“, „tržní ekonomika spojená s hobbesovskou společností“. „Other“ s velkým O, „konstruování čínského Self“, „islamofobie“ a podobné výrazy, jež lze očekávat na webu, jehož misí je „stavět se vůči moci a inspirovat progresivní změnu“ (hlavním mecenášem webu je Open Society Foundation George Sorose).

Nejzajímavějším rébusem pro mladou akademičku je, že útokům na baizuo „pozoruhodně schází zkušenostní motivace, protože všechny ty problémy, které znepokojují konzervativce na Západě – imigrace, multikulturalismus, práva menšin a afirmativní akce – jsou v čínské společnosti vesměs neznámé“.

Méně akademická, ale rovněž výmluvná je i diskuse pod článkem: „Nepřipadá mi to zvlášť šokující. Proč by rostoucí nová čínská střední třída měla být méně ignorantská a špatně informovaná než jejich západní protějšky?“ praví hned první diskutér. „Přesně ty samé ignorantské nesmysly můžete číst v diskusích pod články v Daily Mail, Telegraphu a Spectatoru.“

Na tom je ale něco zvláštního. Zatímco akademička soudí, že Číňanům chybí „zkušenostní motivace“, ona i diskutéři samozřejmě předpokládají, že čínskou společnost lze popsat přesně stejnými pojmy jako společnosti západní a že její vývoj a starosti by měly podléhat západním schématům – jejich schématům. Nemůže existovat jiné vysvětlení, než že za to může čínský Daily Mail? Co třeba tohle: Názory a praktiky současných západních progresivistů jsou tak divné, že přijdou divné každému, kdo na ně narazí?

Indián si vezme, co mu dáš

Západní – a ve 20. století zejména americká – civilizace je nakažlivá. Má velkou schopnost pronikat do jiných kultur a předávat jim své způsoby uvažování a vyjadřování. Je to patrné na všem možném – od její stále ještě trvající technologické převahy přes struktury diplomacie, byznysu, vědy až po mediální formáty a kulturu. Její pronikání se vyznačuje tím, že dává lidem formy vyjadřování a uvažování, aniž by se kvůli tomu museli vědomě měnit. Jak nápadné třeba je, že americký černošský rap se stal způsobem vyjádření pro mládež celého světa, přičemž je jedno, jestli jsou to bílé děti z amerických předměstí, francouzští Arabové, čeští Romové, syrští džihádisté, nebo korejská zlatá mládež. „Zkušenostní motivaci“ k tomu nepotřebují. Nepotřebují k tomu ani umět anglicky. Nepotřebují k tomu ani vzhlížet k Západu či Americe jako takové a se vším všudy.

Čínské elity samozřejmě anglicky umějí, studují na amerických univerzitách. A stejně samozřejmě nevidí v Americe svou budoucnost. Povídat si o tom s americkými akademiky je velmi zajímavé; politolog Mark Lilla v článku z roku 2010 popsal zájem čínských studentů o dílo Carla Schmitta, Lea Strausse, a dokonce o latinu (když se chystáte obnovovat impérium...). Jak by si tedy anglicky čtoucí lidé kdekoli na světě mohli nevšimnout politické korektnosti?

Jedním z anglických výrazů pro „divný“ je „weird“. Vyskytuje v názvu jedné pozoruhodné akademické studie z roku 2009, Nejdivnější lidé na světě (The Weirdest People in the World). Na jejím počátku byla v roce 1995 výzkumná cesta postgraduálního studenta antropologie Joea Henricha do Peru. S lidmi amazonského kmene Mačiguenga uskutečnil behaviorální experiment. Jeden ze dvou hráčů dostane k dispozici určitou částku peněz a musí se o ni podělit s druhým. Ale když druhý hráč shledá nabídnutý podíl příliš nízkým a odmítne ho, nedostane ani jeden nic. Byl to běžný experiment používaný v ekonomických výzkumech, známý jako hra ultimáta. V dosavadní zkušenosti hráči zpravidla nabízeli podíl okolo 50 procent, a když nabízeli méně, jejich protihráči je často potrestali tím, že nabídku odmítli. Tak to vyhovovalo jejich představě spravedlnosti.

Ale Mačiguengové se chovali úplně jinak. Nabízeli daleko menší podíly, přičemž protihráči je skoro nikdy neodmítali. „Odmítnout nabídku peněz zadarmo jim přišlo směšné,“ vzpomíná Henrich. „Nechápali, proč by někdo obětoval peníze, aby potrestal toho, kdo měl to štěstí, že hrál na druhé straně.“

Na podobných experimentech, jako byl tento, ovšem stála řada současných závěrů v psychologii a ekonomii. Vědci je prováděli se „standardními subjekty“, které měli nejblíže po ruce, tedy nejčastěji s univerzitními studenty. Henrich se tímto problémem začal zabývat a výsledkem byla zmíněná studie, již napsal se dvěma spolupracovníky na University of British Columbia. Na základě experimentů konaných na mnoha místech světa zjistili, že mnoho poznatků o psychologii, chování a poznání je méně univerzálních, než se dosud soudilo. Našli výrazné rozdíly mezi lidmi z různých kultur v oblastech „vizuálního vnímání, férovosti, spolupráce, prostorového uvažování, kategorizace a indukce, morálního uvažování, způsobů myšlení, pojetí sebe sama a související motivace a dědičnosti IQ“. Skoro by bylo jednodušší vypočítat, ve kterých oblastech lidského uvažování rozdíly nenašli.

Občas byly tak markantní i pro laika jako u hry ultimáta – lidé z různých kultur například vnímají jinak optické klamy. Zjednodušeně řečeno, lidé jsou méně stejní, méně biologicky determinovaní a více ovlivněni kulturou, než se dosud soudilo.

Kdo se tady chová divně?

To bylo první explozivní zjištění. To druhé bylo, že vzdělaní lidé ze západních zemí, a mezi nimi zejména Američané, se od zbytku populace celého světa liší často nejvíc. „Srovnávací poznatky naznačují, že příslušníci západních, vzdělaných, průmyslových, bohatých a demokratických společností včetně malých dětí patří k těm nejméně reprezentativním populacím pro zobecňující soudy o lidech,“ uvádějí autoři v abstraktu studie. Western, Educated, Industrialized, Rich, Democratic – to je ono WEIRD v názvu studie. A právě na těchto „divných“ lidech prováděli vědci většinu svých výzkumů. Jak to formuloval jeden novinář, je to, jako by vědci studovali tučňáky a mysleli si, že získávají poznatky platné pro všechny ptáky.

Jonathan Haidt v knize Morálka lidské mysli (vyšla i česky) rozpracoval podobné zjištění pro oblast morálního uvažování. Ukázal, že v kulturách po celém světě lze najít přinejmenším šest morálních základů či matic – přirovnává je k chuťovým receptorům na jazyku, které taky rozlišují víc než jeden typ chuťového vjemu. Dokládá, že WEIRD lidé, a mezi nimi zejména vzdělaní liberálové či po evropsku levičáci, reagují téměř výhradně na základy, jež označuje páry péče/poškození a svoboda/útlak a v jisté míře na férovost/podvádění. Mají individualistickou, racionální morálku soustředěnou téměř výhradně na určité pojetí spravedlnosti.

Haidt popisuje, jak v rámci jednoho experimentu zjišťoval reakce subjektů na představu, že si někdo koupí v supermarketu kuře, doma s ním má pohlavní styk, pak ho upeče a sní. Lidé v dělnické čtvrti na to reagovali s odporem, a když po nich chtěl, aby vysvětlili proč, dívali se na něj jako na blázna. Studenti z nedaleké univerzity sice přiznávali, že by tomu neradi osobně přihlíželi, ale většinou dodávali: Když to dělá v soukromí a nikdo jiný nepřijde k úhoně, je to jeho kuře a jeho právo.

Konzervativci, méně vzdělaní, tradičnější občané (a většina zbylých obyvatel světa) vedle spravedlnosti silně morálně prožívají navíc taky páry loajalita/zrada, autorita/podvracení a posvátnost/znesvěcení.

WEIRD lidem to přijde divné. Vlastizradu považují za obstarožní, loajalitu nejčastěji používají s přívlastkem slepá, nedůvěřují autoritářským organizacím a církvím, obhajují právo na potrat. Často nedokážou skrývat, že těmito „moralizujícími“ lidmi opovrhují, považují je za zaostalé, hloupé a nebezpečné. Když vidí, že chudší lidé v politice volí „proti svým zájmům“, přivádí je to k šílenství. Nechápou totiž, že konzervativní politici umí „zahrát“ na víc morálních receptorů, vysvětluje Haidt. Liberálové jsou podle něj navíc ve svém individualismu slepí vůči významu skupin, společenství a nezdravě přezíraví vůči nebezpečí toho, čemu už Émile Durkheim říkal anomie – atomizace společnosti, rozpad společenských vazeb.

Nikdo není víc WEIRD než lidé, kteří v západních zemích obsadili instituce určující normy veřejného chování a mínění. Tato názorová monokultura má jeden velmi nebezpečný důsledek. Tito lidé nejenže nejsou ochotni tolerovat kritické názory ve své společnosti. Horší je, že odlišné pohledy na svět často nejsou schopni pochopit a vůbec vzít na vědomí. Jsou zas a znova upřímně překvapeni, že papež je pořád katolík. Klerici Islámského státu mohou mnohokrát vysvětlovat, že nenávidí Západ, protože se odmítá podrobit islámu, jeho propagandisté to mohou v mnoha obměnách opakovat, jím inspirovaní atentátníci se mohou vrhat do sebevražedných útoků se jménem Alláha na rtech, a západní svět to dokáže neslyšet a opakovat, že to s islámem nemá nic společného. Náboženství je v očích WEIRD lidí předurčeno k vymizení; muslimové to svou sebevědomou vírou komplikují. Jak napsal americký liberální muslimský akademik Shadi Hamid, „demonstrují, že jsou možné i jiné budoucnosti, že ‚konec dějin‘ může mít víc konečných stanic než jen jednu“.

Obecněji WEIRD lidé podceňují, že lidé, kteří se masově přemístí do jiné země, si budou chtít ponechat co nejvíce životních zvyklostí, do nichž byli socializováni – náboženských praktik, ale i představ o rodině, sexu, práci, cti atd. Přeceňují význam vzdělání a školení, protože na ně funguje.

Stejně tak nechápavě sledují WEIRD elity Putinovo chování, protože si neumí představit, že by oni něco takového podnikali. „Nevstupujeme do žádné nové studené války. Koneckonců Rusko, na rozdíl od Sovětského svazu, nevede žádný blok zemí. Nemá globální ideologii. Spojené státy a NATO nevyhledávají žádný konflikt s Ruskem,“ řekl po obsazení Krymu Barack Obama. A s oblibou dodával, že Putin je „na špatné straně dějin“ a že nejedná ve svém vlastním zájmu. Putin ovšem ideologii má, jenže pro toho, kdo si představuje, že celý svět musí a chce dospět tam, kde je dnes Západ, je ta ideologie neviditelná. A dějiny nemají majitele.

Z pohledu ne-WEIRD lidí (jichž je na světě většina) se naopak divně chovají západní země. Otevřít se imigraci a nevykonávat kontrolu nad tím, kdo smí na vašem území žít, tak končívaly civilizace.

WEIRD kulturní revoluce

Internet a globální postavení angličtiny vytvořily svéráznou reality show pro zbytek světa. Jako by Američané odstranili jednu stěnu v obývacím pokoji své civilizace a nechali svět dívat se. Svět pochopitelně nevidí celou šíři normálního života. Vidí to, co Ameriku zajímá, co se vynořuje, o čem Amerika diskutuje. Jako člověk, který tuto oblast dlouho sleduje, si troufám tvrdit, že před pětadvaceti lety, v době, kdy jsme se vynořili z dlouholeté komunistické izolace, byl pro průměrného Čecha americký společenský diskurz pochopitelnější než dnes.

Veřejný prostor zaplavil boj za „sociální spravedlnost“, jež ve verzi pro 21. století znamená spravedlnost pro různé třídy obětí, definované především genderem, rasou a sexuální orientací. Čtenář znalý angličtiny má na internetu možnost sledovat, jak se tradiční události populární kultury jako filmové Oscary oddávají počítání, kolik která rasa získala sošek, jak se politický boj odehrává na tématech, jako kam smějí transgender osoby chodit na záchod, jak se boj proti „kulturní apropriaci“ rozšiřuje od kultury (smí bílá herečka hrát postavu androida inspirovanou japonskou předlohou?) po stravování (kampaň proti etnickým restauracím nevlastněným příslušníkem daného etnika). Může sledovat infantilizaci amerických studentů s jejich požadavky na „bezpečné prostory“, kde budou chráněni před nepřijatelnými názory, a trestné výpravy zuřivých davů na sociálních sítích proti přestupníkům. Sportovní fanoušci po celém světě si mají možnost všimnout politizace televizní stanice ESPN.

Není to samozřejmě jediná podoba americké společnosti. Ale je nápadná, všudypřítomná, zabírá rostoucí díl objemu informací, jaký člověku média zprostředkují.

A zatímco si progresivní Američané myslí, že ztělesňují budoucnost, pozorovatelům z méně WEIRD světa to může připomenout padesátá léta u nás (s rasovými a sexuálními menšinami v roli dělnické třídy) nebo maoistickou kulturní revoluci. Tady někde bude ta záhada baizuo a „zkušenostní motivace“, kterou WEIRD lidé ne a ne najít.