Když demokracie komplikuje vládnutí profesionálů

Co si takhle zvolit jiný lid?

Když demokracie komplikuje vládnutí profesionálů
Co si takhle zvolit jiný lid?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nespokojená vláda by si měla zvolit jiný lid, navrhoval Bertolt Brecht východoněmecké vládě ve verších, které zlidověly, tedy alespoň v politicko-komentátorských lidových vrstvách. Byla to provokativní slova – tak provokativní, že si pokrokový dramatik pro jistotu tu radu, napsanou poté, co vláda krvavě potlačila povstání dělníků v roce 1953, tehdy nechal pro sebe a do novin napsal, že plně podporuje stranu a vládu. Báseň poprvé vyšla až posmrtně v západním Německu v roce 1959. Dnes je jiná doba – vládnoucí kruhy v některých demokraciích si říkají, co to zkusit?

Americký spisovatel Bret Easton Ellis je tu asi nejvíc známý jako autor románu (či ještě spíše románové předlohy filmu) American Psycho. Nedávno vydal nonfiction knihu White, jež se zařadila do probíhající kulturní války na straně politické nekorektnosti. Ellis s údivem a znechucením zaznamenává vykolejení z Donalda Trumpa a věci související, jež sleduje primárně na dvou scénách: mezi svými známými v literárních kruzích, v Hollywoodu, zkrátka mezi elitami, a pak prostřednictvím svého o dvaadvacet let mladšího přítele (Ellis je gay), exemplárního příslušníka „generace sněhových vloček“. Těžko říct, nakolik je kniha vykalkulovanou provokací, nakolik je projevem stárnutí či nakolik přináší řekněme poctivě odpracované vhledy. Ne že by byl Trumpův fanoušek. Ale jeho vyznání, že „liberalismus se kdysi soustřeďoval na svobody, o které šlo i mně, ale při kampani v roce 2016 nakonec ztuhl v pokřivené, autoritářské hnutí morální nadřazenosti, s jakým jsem nechtěl mít nic společného“, asi rezonuje s nemalým množstvím lidí.

Nás u něho ale zajímá jedna konkrétní epizoda. Je z rodu těch, o kterých kdekdo tuší, že se odehrávají, protože vystihují převládající uvažování. Na někoho se podíváte a umíte si ho přesně představit, jak vyslovuje určitý názor. Jen to prakticky nikdo nezaznamenal „on the record“, protože ten názor se vyslovuje jen v soukromí, ve společnosti souvěrců. Ellis zaznamenává večeři na jaře 2017 se dvěma zámožnými přáteli, šedesátníky, z nichž jednoho znal třicet let. Večer se nesl v duchu hysterické hádky o Trumpa, z níž se Ellis marně snažil vycouvat. Společníci se vrátili k tvrzení, že Trump ve skutečnosti nevyhrál volby. „Zmínil jsem jeho vítězství ve Volebním kolegiu,“ píše Ellis. Tvůrci ústavy vymysleli, že prezident nebude volený prostou většinou hlasů všech voličů, ale právě Volebním kolegiem, v němž, zjednodušeně řečeno, rozhoduje vítězství v jednotlivých státech, ovšem vážené počtem obyvatel. Chtěli tak zajistit, aby žádná část země nemohla být zcela „válcována“ jinými. Může se tak ovšem občas stát, že se prezidentem nestane ten, kdo získal nejvíc hlasů, jak se to stalo – nikoli poprvé v dějinách – i v roce 2016. Institut Volební kolegium se tak stal terčem kritiky liberálů. Ellisovi přátelé ji zastávali ve vyhrocené formě:

„Jeden z nich na to řekl, že Volební kolegium je ,blbost‘ a že o tom, ,kdo je kurva prezident‘, by měly rozhodovat Los Angeles a New York. ,Nechci, aby nějací vidláci, kteří hovno vědí, rozhodovali o tom, kdo je prezident,‘ vrčel. ,Jsem hrdý příslušník liberálních pobřežních elit a myslím si, že prezidenta bychom měli vybírat my, protože tomu líp rozumíme.‘“

V hodinách občanské výchovy to učí trochu jinak.

Vždy se akceptovalo, že některá nutná rozhodnutí jsou mezi lidem nepopulární. A že některým věcem většina voličů moc nerozumí. - Foto: Profimedia.cz

Všichni víme, co bychom měli dělat...

Demokratický ideál spočíval v tom, že na správě věcí veřejných se podílejí všichni, a rozšiřování volebního práva se považovalo za naplňování tohoto ideálu. Volební právo bylo původně omezeno rodem a majetkem, až ve dvacátém století je postupně získávaly i ženy. I to byla demokracie. Jen se mělo za to, že s plně zaručenými občanskými právy a všestranným rozvojem měly i nejširší vrstvy dozrát do stavu demokratické zodpovědnosti. Že nastolení plné rovnosti politických práv je naplněním příslibu demokracie. Kde přesně se nachází ta výhybka, od níž se elitám začalo zdát, že široké vrstvy začaly opět hloupnout a demokratický ideál by měl začít směřovat zpět k vládě vyhrazené jen některým?

A hlavně, jak se stalo, že lidé, kteří se k němu hlásí, si neříkají reakcionáři, ale liberálové? Názory odmítající demokracii totiž existují, a nejde jen o fanoušky Adolfa Hitlera. Sahají od tradiční monarchie s mocí legitimizovanou božským právem králů po různé konstrukty předpokládající dobrovolný, vypověditelný kontrakt mezi občanem a správní autoritou. Nebyly nutně všechny považovány za formu útlaku, jen se prostě demokracie z hlediska soudobých ideálů jevila jako bezkonkurenčně morálně nejlepší. Vždyť ani Hitlerova třetí říše, ani Sovětský svaz nezrušily všechny formální instituce demokracie.

V posledních letech se ale – aniž kdokoli zpochybnil ideový primát demokracie jako takový – mezi politickou třídou a elitami začala projevovat nespokojenost s vládou lidu jako takovou. Takhle zobecněně to nikdo neřekne. Ale z konkrétního jednání to vyplývá.

Vždy se samozřejmě akceptovalo, že některá nutná rozhodnutí jsou mezi lidem nepopulární. A že některým věcem, typicky zahraniční politice, většina voličů moc nerozumí. Taky se šířila technokracie. A poválečná západní Evropa byla hodně poznamenána obavou z toho, co může s demokracií udělat zfanatizovaná masa. Proto se kroky ke sjednocování Evropy děly spíš nedemokratickým, maskovaným způsobem.

Že vládnutí je disciplína nejlépe vyhrazená profesionálům, kterou demokracie komplikuje, to je běžně přijímaný názor. Reputace Jeana-Clauda Junckera jako státníka spočívá mimo jiné na výrocích jako „Všichni víme, co bychom měli dělat, jen nevíme, jak být znovuzvoleni poté, co to uděláme“. Anebo, v předvečer francouzského referenda o euroústavě: „Bude-li výsledek ano, budeme pokračovat, bude-li výsledek ne, půjdeme dál.“ Ale existuje zde určité spektrum – od podobných výroků používaných spíše výjimečně či jako bonmot až po jejich čím dál větší převládání. Roli určitého přelomu v tom hrála ekonomická krize. V té se nastolilo porušování pravidel jako míra státnické zodpovědnosti. Zmasovělo používání přívlastku „ambiciózní“ ve významu známém z programů Mezinárodního světového fondu, tj. „to, co lidé nechtějí“. Junckerovské protidemokratické bonmoty už politika nediskvalifikují, ale naopak ho pasují do role zkušeného státníka vhodného pro dnešní dobu.

Ale to je ještě pořád jen „permanentní krizový modus“ vládnutí. To je ještě něco jiného než názor, že část obyvatelstva prostě nemá demokratická práva mít, jak to vybublalo na povrch v Ellisem zaznamenané večeři.

Připomeňme si několik epizod na této cestě.

V roce 2010 britský labouristický ministerský předseda Gordon Brown vyrazil ve volební kampani na neorganizovaná setkání s voliči a nechal se při tom riskantně natáčet televizí. Tak se setkal s jistou Gillian Duffyovou, důchodkyní, jež byla pracovnicí místního úřadu a celoživotní labouristkou. I když mu říkala, že se dnes za to stydí. Jejich diskuse byla nicméně korektní – Duffyová vznášela stížnosti, Brown na ni trpělivě chrlil své odpovědi. Pronesla také větu „Všichni ti Východoevropané, kteří sem přicházejí, odkud se berou?“, na niž nepatrně iritovaný Brown opáčil, že zase hodně Britů žije na kontinentě. Na její obavy z univerzitního školného, novinky zavedené New Labour, Brown mimo jiné zdůraznil, že „letos poprvé většina těch, kteří jdou na univerzitu, jsou ženy“, což na Duffyovou neudělalo žádný dojem. Nicméně se rozloučili v zásadě přátelsky.

Brown ovšem zapomněl, že má stále na sobě zapnutý mikrofon, a tak diváci slyšeli, co říkal poté, co nasedl do auta: „To byla katastrofa. Nikdy mě neměli dát s tou ženskou dohromady. Čí to byl nápad? (…) Směšné,“ spustil premiér. Na otázku spolupracovníka, který zřejmě zůstal v autě, co ta žena říkala, Brown reagoval: „Všechno. Je to taková ta bigotní ženská, která říkala, že bývala labouristka, prostě směšné.“

Význam slova bigotní, jenž byl původně v angličtině stejný jako v češtině („přehnaně zbožný, pobožnůstkářský“ – Slovník spisovného jazyka českého), se v posledních desetiletích v angličtině rozšířil a znamená prostě omezenost a předsudečnost, zejména rasistickou či xenofobní. A takto zaškatulkoval Brown ženu, která ani nebyla bývalá labouristka (ze strany vystoupila až loni kvůli Jeremymu Corbynovi). Byla získatelná, a on se o to i jakoby snažil, ale v duchu ji jako voličku odepsal, zjevně kvůli větě o imigrantech.

S odstupem času jsou zde kořeny britské politické krize jako na dlani. Politolog Matthew Goodwin v rozhovoru pro Echo vzpomenul, jak mu v těch letech člen labouristického vedení přiznal, že názory svých tradičních voličů, jako byla paní Duffyová, vědomě ignorují. Mysleli si, že ti voliči nemají kam jinam jít, a budou nakonec zase volit labouristy, byť nesouhlasí zejména s jejich imigrační politikou. Jak se mýlil.

V americké prezidentské kampani v roce 2012 kandidáti obou stran na akcích, které považovali za uzavřené, takříkajíc paralelně projevili, co si myslí o voličích té druhé strany. Barack Obama promluvil o lidech, které nechal ekonomický vývoj stranou, a tak ,zahořkle lpějí na svých puškách a biblích‘. Mitt Romney zase o 47 procentech voličů, kteří neplatí daň z příjmu, prohlásil, že mají pocit, že jim vláda má všechno zajistit, a proto budou volit Obamu. „Můj úkol je se o ně nestarat,“ řekl Romney. „Nikdy je nepřesvědčím, aby přijali osobní zodpovědnost a starali se o své životy.“

Stále v živé paměti je pak výrok Hillary Clintonové z roku 2016, která na sponzorské večeři označila polovinu Trumpových voličů za „koš politováníhodných“. „Jsou rasističtí, sexističtí, homofobní, xenofobní, islamofobní – na cokoli si vzpomenete.“

Obama aspoň ve svém vystoupení dodal, že ani tak na tyto „zahořkle lpějící“ nesmí Demokratická strana rezignovat, a i Clintonová popsala druhou polovinu Trumpových voličů jako lidi, kteří zoufale chtějí změnu. Ale na charakterizování byť jen části voličů jako beznadějných je dnes cosi performativního. Publikum – ve všech třech případech elitní – jako by to potřebovalo a chtělo slyšet. Jako by je utvrzení v tom, že tu jsou lidé, na které není třeba brát ohled, nějak posilovalo a uspokojovalo. Otázka, kde se tito nepoužitelní lidé vzali, když chodili do škol řízených elitami a konzumovali média produkovaná elitami, se neřeší.

James Gordon Brown (68), premiér Spojeného království v letech 2007–2010. - Foto: Reuters

Prosím, aby nechodili

Demokratický ideál tradičně velel pokusit se takové voliče přetáhnout na svou stranu, přesvědčit je, že politika daného kandidáta bude dobrá i pro ně. Nesmiřitelné odmítání se soustředilo na protikandidáta, ne na lid, který je zdravý. V každém zřízení se koneckonců lichotí suverénovi, a v demokracii je suverénem lid.

U nás si vlastně až donedávna politici na něco takového dávali pozor. Změna nastala až s nástupem populistů a rozvojem sociálních sítí (těžko říct, co je slepice a co vejce). Oficiální reprezentace europarlamentu pro ČR uznala za vhodné umístit na sociální sítě volební klip filmového režiséra a politika STAN Jana Hřebejka, který v čisté formě předvádí to, co lze na sociálních sítích sledovat dnes a denně.

„Chtěl bych moc poprosit všechny, kteří si myslí, že do Evropy nepatříme a že bychom měli odejít a že dřív bylo líp, tak moc je prosím, aby k eurovolbám nechodili, a ty ostatní moc prosím, aby přišli,“ oslovuje v něm veřejnost režisér.

Jestliže populistická část veřejnosti všude vidí „sluníčkáře“, „havlisty“, „lepšolidi“ a „vítače“, je to součást klasické populistické reakce, jež byla jako taková dávno popsána a studována. Překvapivé je, že lidé, kteří sami sebe považují za kultivované, za hodnotově zorientované, za zodpovědné demokraty, se chová analogicky. Snadnost, s níž je kdokoli, kdo poukáže na nějaký negativní trend třeba v EU, označen za „ruského trolla“, je obdivuhodná. Má taky zpravidla funkci performativní. Hřebejk se ve skutečnosti těm lidem, které „moc prosí“, nesnaží nic říct. Nepočítá s tím, že by ho poslouchali. Ve skutečnosti se snaží svým souvěrcům signalizovat, že jemu jsou tito lidé taky odporní, že i on si přeje, aby někam zmizeli a hlavně nevyužívali svého základního občanského práva podílet se na veřejném životě.

V situaci, kdy se ještě pořád pro forma hlásíme k ideálu demokracie, je tohle maximum, co lze pro rozpuštění špatného lidu a zvolení si nového udělat, ne?

20. května 2019