Absolvent FF UK, v 60. letech člen redakční rady časopisu Tvář, signatář Charty 77. V letech 1969 až 1989 pracoval v dělnických a technických profesích. Stál u zrodu Demokratické iniciativy. Po roce 1989 byl federálním poslancem a v letech 1992 - 93 šéfem poradců Václava Klause, s nímž se poté rozešel. V letech 1993-2002 přednášel české a maďarské politické myšlení na FSV UK. Od roku 2000 vydává internetový zápisník Události.
To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, že se oslavují, ale co a jak se oslavuje. Jedno i druhé (co a jak) spolu přitom souvisí. Čím víc je nějaké společenství (národní, státní) v rejži, tím víc se snaží ti, kteří za tu rejži zodpovídají, nějak zastřít a přehlušit „blbou náladu“, jež z toho plyne.
Myslíme že bychom měli být sebevědomější a nenechat si vnucovat něco, co by nám rádi namluvili političtí manipulátoři: nežijeme v době Karla Gotta. Naopak, Karel Gott žil v naší době.
Začátkem července jsem napsal na tento blog článek, uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. Myslel jsem to jako nadsázku, jistě. Uplynulo šest neděl a je to vlastně ještě horší, než jsem si představoval.
To, k čemu spějeme, je orwellovská hospoda, ozdobená transparentem: jen proboha žádný Antibabiš!
Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla.
Zároveň se v tom, co říkali organizátoři, zračila jakási ideologie, která sice může řadě účastníků lichotit, jen si přitom nevšimnou, že jsou zároveň tak trochu taháni za nos. Jde o jakési varování „politikům“, a to nejen těm, co byli výslovně jmenování, ale vůbec všem, jako třídě.
V rozhovoru pro ČRo Plus pan Balšínek hovoří na několika místech o progresivismu a levicovém liberalismu jako o dvou neblahých ideologiích západní společnosti.
V ponurém osvětlení gotického sálu proběhne v neděli večer na Pražském hradě jako každoročně slavnostní ceremoniál k oslavě našeho hlavního státního svátku. Oslava má letos mimořádnou váhu díky superkulatému výročí založení první Československé republiky.
Komunální i senátní volby skončily a spousta lidí cítí jistou úlevu.
Nejprve shrnutí toho, co se odehrálo minulý týden na plénu Evropského parlamentu. V úterý 11. září projednalo plénum EP návrh vyzývající Radu Evropské unie, aby podle článku 7 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii rozhodla, že existuje zřejmé nebezpečí, že Maďarsko vážně poruší hodnoty, na nichž je Evropská unie založena. Návrh vznikl ve výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci, zpravodajkou byla holandská poslankyně za frakci Zelení/EFA Judith Sargentiniová.
K následujícím řádkům mne inspirovalo tažení mediálních rad proti reportážím investigativního novináře Janka Kroupy. Byly odvysílány někdy koncem minulého roku v Českém rozhlase a týkaly se problémů hospodaření Babišova podnikatelského impéria. Pan Kroupa vzbudil nevoli nejen pana Babiše.
Slavnostní akt před Českým rozhlasem 21. srpna dopoledne dopadl tak, jak se dalo předem očekávat. Vystoupili na něm tři z nejvyšších ústavních činitelů České republiky (ten čtvrtý a formálně vzato nejvyšší, prezident Zeman, se zašil, jak předem oznámil; jistě, dá se to pochopit vzhledem k jeho zdravotním problémům – ale bylo by stačilo říci pár slov před televizními kamerami). Takže to zbylo na premiéru Babišovi, předsedovi Senátu Štěchovi a předsedovi PS Vondráčkovi. Je pro dnešní dobu typické, že dva z nich jsou z ANO.
Ještě důležitější je další vývoj kauzy. Politická objednávka byla vyslovena více či méně explicitně mnohokrát: zatím jsou souzeny jen „malé ryby“, do tepláků je třeba dostat skutečné papaláše. V duchu známého „vězeňského autobusu“ Pirátů z jejich volební kampaně.
O čem a koho mohou a mají „orgány činné v trestním řízení“ informovat?
Případ Čapí hnízdo je, jak se zdá, na nejlepší cestě stát se uzlovým bodem trestní, politické i morální rehabilitace Andreje Babiše v našich Nových pořádcích. Je k tomu vlastně tak trochu předurčen. Proč? Nejprve stručná rekapitulace.
Hned úvodem bych rád zdůraznil: smysl těchto řádek není kompromitovat ČSSD.
Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic originálního.
Na facebooku jsem se dočetl, že na 9. dubna na večer se chystá další kolo veřejných protestů. Mají proběhnout více či méně synchronizovaně v Praze a v dalších velkých městech. Půjde (tedy aspoň v Praze) o „veřejný protest proti krokům vlády ČR bez důvěry a trestně stíhaného premiéra v demisi, prokazatelného spolupracovníka StB“.
Poté, co se v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny fakticky zhroutil systém politických stran polistopadové České republiky a co se nepodařilo postavit v prezidentské volbě proti Miloši Zemanovi konkurenceschopného kandidáta, zdvíhá se u nás, jak se zdá, konečně revoluční vlna.
Pan prezident navazuje na to, co při stejné příležitosti a na stejném místě pronesl před pěti lety. Zároveň dobře věděl, že musí, to, co řekl, ještě trumfnout.
Pětadvacátého února odpoledne se konala na Václavském náměstí veřejná akce s dlouhým a okázalým názvem „Demonstrace za svobodu a demokracii a svobodné podnikání“.
Na sjezdu strany se minulý týden uzavřel konflikt mezi „jestřábem“ Chovancem a „holubicí“ Hamáčkem ve věci obnovené spolupráce s ANO. Jistě, jde o zásadní věc. Nad způsobem, jak byla prezentována, zůstává ovšem rozum stát.
Výsledný dojem z prezidentské volby je pro mnoho lidí deprimující.
S malým zpožděním jsem si přečetl článek Pavla Šafra „10 dobrých věcí, které nám přinesla prezidentská volba“. Velmi mne zaujal a vzrušil a hned na něj reaguji. Proberu postupně, bod po bodě.
„Mantinely demokracie“ - tak se jmenuje výzva, kterou připravili aktivisté platformy „Rekonstrukce státu“ ve spolupráci s řadou významných veřejně činných lidí.
Nejprve pro pořádek a na okraj poznamenávám: s Milošem Zemanem prakticky v ničem nesouhlasím a nebudu ho volit. Velké problémy mám však i s Jiřím Drahošem. Je to mistr vyhýbavých formulací v situaci, kdy by mělo platit: vaše řeč budiž ano ano, ne ne.
Na základě toho, co jsem z pana profesora ocitoval, je moje důvěra v něj nyní nulová.
Říjnové volby do Poslanecké sněmovny otevřely cestu k dovršení toho, co Andrej Babiš nazývá „Novými pořádky“.
Michael Žantovský napsal minulý týden na svůj blog v Echu24 článek „Veleben i zatracován. 20 let od Havlova rudolfinského projevu“. Protože se jím cítím být osloven (není totiž o Havlovi, ale o mně), reaguji na něj.
