Ve věku 74 let zemřel v úterý filozof, estetik, teoretik umění a pedagog Petr Rezek. Informovala o tom na facebooku Akademie výtvarných umění v Praze, kde Rezek mimo jiné působil. Patřil k žákům filozofa Jana Patočky, měl blízko k historiku umění a kurátorovi Jindřichu Chalupeckému. Za normalizace mohl vykonávat jen nekvalifikovaná zaměstnání, vedl bytové semináře a vydával v samizdatu.
Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici.
„Proč si myslíte, že je nás teď tolik?“ ptá se vězeň. „Možných odpovědí je víc,“ odpovídá kněz, „jedni říkají, že příčinou je systém mezistátních silnic. Člověk někoho zabije a může rychle zmizet.“ Tento dialog zaznívá v minisérii Monstrum / Příběh Jeffreyho Dahmera, který se zařadil mezi tři vůbec nejsledovanější počiny v historii Netflixu.
Nejvýraznějšími hlasy, které v Německu vyzývaly k diskusi nad dodáváním zbraní na Ukrajinu, byly ty patřící Jürgenu Habermasovi, Richardu D. Prechtovi a Haraldu Welzerovi. Všichni tři se dočkali kritiky, což je legitimní. Jestli bylo nutné i mediální zostuzování, je jiná otázka. Všichni jmenovaní v posledních týdnech také vydali knihu o médiích, přičemž Precht a Welzer napsali společně publikaci Čtvrtá moc. Jak vzniká většinový názor, který není většinový. Případ Precht–Welzer je pozoruhodný. Třeba novinář Joachim Huber uveřejnil zdrcující recenzi měsíc před vydáním knihy. Obsah si prý lze domyslet.
„Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše.“ Těmito verši končí rekviem básníka Rainera Maria Rilka. Wolf von Kalckreuth, jemuž je báseň věnována, spáchal sebevraždu v pouhých devatenácti letech. Byl to básník a překladatel Květů zla do němčiny a také byl od narození tělesně postižený. Navzdory tomu se rozhodl splnit vojenskou službu. Stres z výcviku nevydržel a ze života se rozhodl odejít. Tváří v tvář tíži mladého života vyznívají pasáže Rilkovy básně nepřístojně a mentorsky: „Kéž bys nyní nenes příliš dlouho klam za svým omylem, tak chlapeckým,“ překládá Bohuslav Reynek.
Protože západ není východ, fascinace konci a katastrofami nepřekvapuje. Patrně patří k západní tradici, že se knihy o sebevraždách civilizace, její degeneraci či vyhasnutí stávají bestsellery. V jistém smyslu tkví konec i v mottu současného evropského předsednictví. „Evropa jako úkol“ je odkaz na přednášku, v níž se Václav Havel zamýšlí nad tím, co to znamená, že Evropa, která je odvozena od akkadského slova ereb pro soumrak, má konec ve svém základu. Prý to svědčí o náchylnosti k reflexi i účtování. Podle francouzské filozofky Chantal Delsolové (75) se zrovna končí i účtuje s křesťanskou kulturou. V knize Konec křesťanstva však nelká nad pádem do nihilismu.
Kdo byl Jiří Pechar, není možná úplně obecně známo, ale den po jeho smrti (zemřel v devadesáti třech letech) je nutné napsat, že to byla nenápadná, ale velká postava českého intelektuálního života, pokud s ním spojujeme takové věci, jako je vzdělanost, profesionalita, kompetence. Byl opakem mediálního intelektuála dnešní doby, který je schopen a ochoten okomentovat rychle kdeco, a ještě přitom to zajímavě vzápětí popřít. Jiří Pechar byl literární vědec a kritik, překladatel, filozof, literát.
Jak se orientovat ve světě informací a médií, bylo tématem veřejného Salonu Echa na hubením festivalu Krásné ztráty ve Všeticích. Hosty debaty byli filozofka a esejistka Tereza Matějčková, komentátoři Bohumil Pečinka z týdeníku Reflex a Jindřich Šídlo ze Seznam Zprávy a publicista specializující se na média Jakub Jetmar. Digitální revoluci v posledních dvou letech významně ovlivnila pandemie a na ni přímo navazující ruská válka proti Ukrajině. Ve společnosti zavládl strach a nejistota, vytvořily se nové dělicí čáry mezi lidmi, o některých věcech se vůbec nemohlo mluvit, dosud respektovaní vědci a myslitelé byli za své oponentní názory vylučováni z dobré společnosti.
S Thomasem Fuchsem se setkávám prostřednictvím Zoomu. Rukou si tedy nepotřeseme. Podle heidelberského filozofa a psychiatra nejde o zanedbatelnou změnu v naší komunikaci. Je totiž fakt, že člověk nemá tělo, člověk je svým tělem. Štěstí proto můžeme zakusit jen jako tělesné bytosti, které ctí své hranice. Není to moralistický apel proti pýše modernity. Thomas Fuchs poukazuje na to, že naše hranice jsou místem naplnění.
Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.
Slovo enantiodromie (řecky enantiodromia) bývá do češtiny překládáno jako protiběh a používá se v praxi poměrně zřídka. Je to škoda, protože s jevem jím označovaným se setkáváme dnes a denně a většinou si jej vůbec neuvědomujeme. Nově pak pojem enantiodromie zavedl pro účely poznání dynamiky duševních procesů C. G. Jung. V české tradici mu odpovídá tak nejspíš přísloví Odříkaného chleba největší krajíc.
V těžkých nebo přelomových dobách je inspirující dopřát slova učencům, vzdělaným, kteří se neopírají jen o znalost dějin, ale především o vývoj myšlení. Války, nemoci nebo živelní katastrofy mohou být katalyzátorem společenských změn, jejichž pochopení nebude nakonec tak složité, stejně jako nalezení jejich podstaty, protože vše lidé už zažili. Nejtěžší a nejzdlouhavější je nalezení cesty pochopení. Na cestě stojí zátarasy dobových reálií, v dnešním kontextu zamořující mozek zmrtvujícím informačním smogem. To se ukazuje jako nezdolatelná překážka.
