Několik poznámek k minisérii Monstrum

Jak jsme vymysleli mazané zlo

Několik poznámek k minisérii Monstrum
Jak jsme vymysleli mazané zlo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Proč si myslíte, že je nás teď tolik?“ ptá se vězeň. „Možných odpovědí je víc,“ odpovídá kněz, „jedni říkají, že příčinou je systém mezistátních silnic. Člověk někoho zabije a může rychle zmizet.“ Tento dialog zaznívá v minisérii Monstrum / Příběh Jeffreyho Dahmera, který se zařadil mezi tři vůbec nejsledovanější počiny v historii Netflixu.

Dahmer zde vystupuje v roli tazatele, jinak je to vrah sedmnácti homosexuálních, převážně černých mužů. Oběti, jejichž těla skladoval i konzumoval, si Dahmer mezi příslušníky menšin hledal záměrně. Jejich zmizení budilo menší rozruch, anebo přesněji: policie reagovala šokující lhostejností. Když byl Dahmer roku 1991 dopaden, bylo mu jednatřicet let a odsouzen byl k 936 rokům vězení. Odseděl si pouhé tři. Roku 1994 jej ubil spoluvězeň.

V první části seriálu sledujeme, jak se protagonista stává „monstrem“, v druhé se z monstra stává vězeň a celebrita rozdávající autogramy. Zatímco se pozůstalí vypořádávají s žalem, nočními můrami a hněvem, jiní slaví Halloween takzvaně na Dahmera, tedy v převlečení za vraždícího kanibala. Oblíbenými se staly i výlety k domu, kde vrah motorovou pilou řezal kosti a nakládal maso na gril. Výlety byly tak populární, až úřady dům raději srovnaly se zemí.

Milovnice zločinu?

Nad počínáním „šprýmařů“, kteří slaví Halloween à la Dahmer, se asi pohoršíme. Jenže na vlně spřízněné poťouchlé fascinace se veze žánr true crime, který slaví úspěchy i v Čechách. Podcast Opravdové zločiny, za nímž stojí Lucie Bechynková a Bára Krčmová, obsazuje první příčky v kláních o nejlepší či nejsledovanější podcasty. Autorky se na svých stránkách dokonce označují za „milovnice zločinu“. Ale není to zvláštní? Kdy se zlo stalo něčím, co je možné milovat?

Nejprve zpět k Dahmerovi. Seriál je veden otázkou po původu zla. Klade si ji sám vrah, jeho rodiče, pozůstalí, soud. „Odkud zlo?“ je navíc klasickou filozofickou a teologickou otázkou, anebo jinými slovy: vine se dějinami lidstva i Monstrem.

Z minisérie samé, ale třeba i z knihy, kterou o synovi sepsal vrahův otec Lionel Dahmer, se dovídáme, že Jeffrey netrpěl žádnou psychickou poruchou a byl příčetný. Jeho IQ dosahovalo 140 bodů, což je mezi sériovými vrahy, kteří v průměru dosahují 90 bodů, výjimečné. Kromě inteligence se Dahmer vyznačoval zvláštní zálibou: odmala pitval zvířata. To lze považovat za abnormalitu, ale odpovědi na otázku, proč se z něho stal pachatel, jsme se tím nepřiblížili. Lidé mají různé, často nepochopitelné, mnohdy odporné zájmy. Rozhodující je, jestli si umějí vládnout – a toho podle lékařů Dahmer schopen byl, aspoň pokud chtěl. Mezi první a druhou vraždou leží takřka deset let.

Jestliže se psychiatři shodli, že Dahmer byl příčetný, a kdyby chtěl, mohl vést normální život, možná najdeme pravý původ jeho zla v rodině. Je známé, že větší část masových vrahů vyrůstala bez otců. Jenže to není tento případ, ač Dahmer v ideálních podmínkách nevyrůstal. Matka trpěla psychickými potížemi a otec se před jejími stavy nepříčetnosti schovával v laboratoři, kde pracoval jako chemik. Když byl Dahmer teenager, jeho rodiče nadělili sobě i svým dvěma dětem mimořádně ošklivý rozvod. Ale otec se o Jeffreyho po celou dobu staral a zajímal.

I tak spatřuje kreslíř Derf Backderf, autor komiksu Můj kamarád Dahmer, v chlapcově prostředí rozhodující faktor budoucí zkázy. Sám chodil s Dahmerem na střední školu a Jeffreyho popisuje jako nejosamělejšího kluka široka daleko. Vedle samoty se vyznačoval zálibou v alkoholu, klopil ho do sebe i během výuky. Učitelé nebyli slepí, tak proč mu nikdo nepomohl? Zčásti kvůli lhostejnosti, zčásti proto, že byla sedmdesátá léta a všichni chtěli být aspoň trochu cool, tvrdí Backderf.

Třeba z něho bude biolog...

Z Jeffreyho zla se obviňují i jeho rodiče. Otec předhazuje matce, že během těhotenství užívala psychiatrické léky. Matka zas vytýká otci, že Dahmera podporoval v pitvání zvířat. Ano, podporoval, brání se otec, to bylo totiž to jediné, co jeho syna kdy zajímalo! Chtěl jej tedy nadchnout pro biologii. Mohl snad předpokládat, že spořádá půlku ulice? Nemohl – sociální i rodinné faktory jsou podstatné, ale zjevně ne rozhodující. Děti s divnými zálibami, neideálním rodinným zázemím i potížemi s návykovými látkami se běžně nestávají sériovými vrahy a kanibaly.

Vraťme se k dialogu Dahmera s knězem. Vrah prý odjakživa tušil, že je s ním něco v nepořádku. Když se díval na film, vždy prý fandil záporným postavám. To kněze rozesměje: „Ale to já taky. Ony jsou totiž lépe napsané.“ Možná to tak máme všichni. Zlo nám připadá mazané, důvtipné, přitažlivé.

Ale platilo to odjakživa? Co když je fascinace zlem historicky podmíněná? Třeba sobectví a pýcha byly tradičně neřestmi, ale s úsvitem moderny se z nich stal motor společnosti. Když si každý bude dělat, co chce, Smithova neviditelná ruka nebo Hegelova lest rozumu prý vytvoří dynamický řád. Anebo si vezměme Goethova Fausta, kterého světem doprovází ďábel Mefistofeles. Německý génius jej hodnotí jako sympatickou postavu, která se sama zla nedopouští, jen ve Faustovi podněcuje zlé sklony. Goethe do Faustova kamaráda vepíše ještě jeden moderní rys: dobro je odkázané na zlo, krása na ošklivost. Ošklivka Mefistofeles umí právě díky své nevzhlednosti ocenit krásu. Není to se zlem podobné? Asi ano, vždyť Mefistoteles je „té síly díl, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“, čteme ve Faustovi.

Nietzsche, Goethův obdivovatel, jde dál: To, co konvenční morálka považuje za zlé, je jen nevinná odchylka od normy. Tu trestáme již tím, že ji nazýváme zlem. Jenže kdyby se lidé neodchylovali, společnost by zamrzla. Některé odchylky se přitom osvědčí, ty záhy nazýváme objevem. Jakmile se ostatní začnou přidávat, hovoříme dokonce o pokroku. Jinými slovy, pokrok je zločin, který se uchytil. Kdo by jej nemiloval?

Zlo jako nedostatek

Srovnejme to s tradiční koncepcí, jejímž autorem je svatý Augustin. V jeho pojetí je zlo nedostatkem, chyběním. Ke zlu jsme náchylní, protože nás Bůh, který je plností bytí, stvořil z nicoty. Zlo na rozdíl od dobra postrádá vlastní energii. Žije tím, že se živí z bytí. Protože je svou podstatou chyběním, nicotou, je nevysvětlitelné. Odkud tedy zlo? Odnikud, z nicoty.

Z tohoto hlediska se Dahmer nejeví jako čiré zlo. Dokud je člověk člověkem, je dobrý a má své možnosti. Jenže ty si Dahmer systematicky mařil. Prudce inteligentní a atraktivní muž s otevřenou budoucností se zhroutil do trosky, kterou nezajímá nic než mrtvoly a alkohol. Zatímco střídá zaměstnání, sílí jediné: záliba v pitvání, až mu zbyla jen kariéra kanibala.

To, že moderní myslitelé i umělci vylepšovali pověst zla, mělo rozličné důvody, ale samo toto vylepšování nebylo rozhodující. Rozhodující roli spíš sehrálo, že posilováním zla tupili dobro. Když se dnes řekne „Je to hodný chlapec“, míváme podezření, jestli se to neříká proto, že dotyčný postrádá jiné přednosti. Dokonce nás může napadnout, že být hodný je synonymem pro intelektuální mdlost.

Netřeba se obracet na církevního otce Augustina. I pohana Platona by moderní fascinace zlem možná vyděsila. Dobro nemá za fádní nevinnost bez humoru, jak je četní moderní myslitelé i umělci karikují. Není to chlapec, kterého dobrým činí jeho nedůvtipnost. Dobro je soudnost, bystrost, síla. Je to schopnost vést naplněný pestrý život. Dobrými nás činí tradiční ctnosti a ti nejlepší jsou hrdými majiteli kompletní sbírky: jsou moudří, stateční, uměření i spravedliví.

Vůči tvůrcům seriálu, Ryanu Murphymu a Ianu Brennanovi, i streamovací službě se v posledních týdnech vymezili pozůstalí: filmaři do nezhojitelných rán nasypali další sůl, navíc se dopustili toho, co kritizují: oživují Dahmerovu slávu, takže možná bude i letošní Halloween oslavou jednoho kanibala. Je to námitka, která má své oprávnění. Ale stejně slouží tvůrcům ke cti, že na zlo fascinovaně neciví. Dahmer z netflixového počinu vychází jako chudák, sice pohledný, ale přesto chudák, který je působivý leda svou slabostí. Toto zlo lze litovat, ale fascinaci bychom si měli umět odepřít.

Spor o mozek

K pozoruhodným scénám patří spor o Dahmerův mozek. Když je vrah po smrti, matka mu jej nechá vyjmout. Lékaři prý zjistí, kde byl problém. Snad nějaký nádor… Otec proti tomu protestuje – synovi chce dopřát klid a žádá o navrácení mozku do těla. Věc se dostane k soudu, který nevyjde vstříc otci ani matce. Soudce místo toho přikáže zničení Dahmerova orgánu. Na otázku, odkud zlo, totiž neexistuje jednoduchá odpověď, a tak bychom ji neměli hledat.

Ještě zbývá dodat, že neexistuje ani odpověď složitá. Neexistuje totiž žádná. Řečeno třeba s Augustinem: Na zlu je tísnivé, že působí svou nicotností, že vlastně není. Kdyby bylo, bylo by možné je jako nádor vyříznout, případně člověka izolovat a ostatní by měli klid. Jenže ono nám svou nenápadnou parazitující tupostí proklouzává mezi prsty. Jediná obrana je vhled, že jsme dobru možná už příliš dlouho křivdili: zlo se stává přitažlivým teprve v okamžiku, kdy nás přestávají fascinovat ctnosti.

27. října 2022