Jak se orientovat ve světě informací a médií, bylo tématem veřejného Salonu Echa na hubením festivalu Krásné ztráty ve Všeticích. Hosty debaty byli filozofka a esejistka Tereza Matějčková, komentátoři Bohumil Pečinka z týdeníku Reflex a Jindřich Šídlo ze Seznam Zprávy a publicista specializující se na média Jakub Jetmar. Probíhající digitální revoluci v posledních dvou letech významně ovlivnila pandemie covidu a na něj přímo navazující ruská válka proti Ukrajině. Ve společnosti zavládl strach a nejistota, vytvořily se nové dělicí čáry mezi lidmi, o některých věcech se vůbec nemohlo mluvit, dosud respektovaní vědci a myslitelé byli za své oponentní názory vylučováni z dobré společnosti. To vše se podepsalo na společnosti a médiích, lidé najednou nevěděli, komu mají věřit.

Jak se orientujete ve světě informací, kde nacházíte věrohodná nebo pravdivá sdělení?

Matějčková: Nejsem žádný mediální znalec, takže začnu trochu jinak. Asi před týdnem jsem byla u jednoho svého kolegy na návštěvě, je to 90letý teolog, a on si procházel svými vzpomínkami v památníčku a v něm stála věta z roku 1940, kterou mu tam napsala maminka – Nikdy nikomu nevěř, věř jen své píli a své práci. Tím se dostávám ke své profesi, protože filozofové jsou zvyklí na to, že nevědí, co je pravda. Celá filozofie stojí na tom, že to nevíme, že hledání pravdy je základní problém. Nevíme to v rovině osobní ani té společenské. Pravdu hledáme a říct něco, co by bylo nezpochybnitelné, je těžké. V tomhle kontextu mi vždycky připadalo zajímavé, možná až kuriózní, jakým způsobem se začala tematizovat nedůvěra k médiím, šíření fake news, že se médiím nedá věřit, že vlastně pravda pro ně není podstatná. Filozofy by spíše nenapadlo hledat pravdu v novinách.

Čtenáři ale v médiích pravdu hledají…

Matějčková: Zjevně ano a bývají nevraživí, že se ji v médiích nedočtou. Zpět k tomu citátu z toho památníčku: asi je cesta věřit sobě, své píli a své práci. A to si myslím, že je důležité v kontextu práce s médii a s informacemi. Asi nejde koupit si jedny noviny nebo číst a klikat na jeden server, ale mít poměrně široké portfolio toho, co člověk čte a na čem si formuje svoje argumenty.

Jak to máte vy, kolegové?

Pečinka: Měli jsme tu 200 let dlouhou tradici žurnalistiky, ať už psané, později rozhlasové a televizní, která se nějak vyvíjela. Před deseti a více lety vtrhli na scénu noví distributoři informací, ať už se jmenují Google, Facebook, nebo další sociální sítě, a tuto tradici zpochybnili. Nikdo dnes neví, kam se mediální vývoj bude ubírat, všechno se dělá metodou pokusu a omylu, zpochybňují se některé důležité věci a také vzniká spousta paradoxů. Například ten, že na začátku, když přišly sociální sítě, někteří hlásali příchod nové svobody, nebo dokonce vyšší formy svobody, kdy si každý může říkat a psát, co chce. V posledních letech zjišťujeme, že naopak tahle nová média, tyhle sítě obnovují něco, co tady neexistovalo desítky let – cenzuru. Ať už formou banování, nebo když si Facebook najímá tzv. factcheckingové společnosti, které určují, co je a není dezinformace. Často to má ráz názorových čistek. Druhý paradox je, že přemíra informací vytváří fakticky jejich nedostatek. Přesně tohle v polovině devadesátých let předvídal jeden teoretik, když to zformuloval slovy, že přeinformovanost povede ve svém důsledku k podinformovanosti. V mediálním prostoru zoufale chybí hierarchizace informací, kterou dělají třeba editoři v médiích. Nedávno vyšel v Lidových novinách zajímavý text, kupodivu od Václava Klause, který řekl, že to množství informací, to hltání informací je náhražka myšlení. Přestáváme myslet a velké množství informací vede k celkovému nesoustředění, roztěkanosti. Znám lidi, velice chytré a inteligentní, kteří dnes už nejsou schopni se zkoncentrovat na několik odstavců psaného textu, současně jsou schopni hodiny a hodiny poslouchat podcasty. Audiopříjem informací, který teď zažívá velkou renesanci, je výrazem této roztěkané doby.

Šídlo: Vnímám to dost podobně. Média čelí velkému množství, řekněme, výzev, nebo spíš problémů. Začalo to někdy před patnácti lety, v době vážné celosvětové ekonomické krize kolem roku 2008. Ze dne na den z doby prosperity a velkých zisků do doby velikánského osekávání nákladů a propadu, což se samozřejmě musí podepsat i na kvalitě těch médií. To se spojilo s technologickou změnou a vlastně s hledáním úplně nového byznys modelu v médiích. Teď jsme přece jen po těch dvanácti letech už někde jinde, nějaké modely se nabízejí, samozřejmě je to všechno nevyzkoušené, vlastně média jsou dnes jedno velké dobrodružství. Média se významně demokratizovala, což ne vždycky je k užitku, sítě způsobily pád „strážců zpravodajských bran“, jak jsme je znali v minulosti. Na druhou stranu to umožňuje velké množství nových aktivit, které jsou často nejisté, ale kdo by před rokem nebo před dvěma řekl, že podcast může být funkčním ekonomických modelem.

Vy dva jako autoři úspěšných podcastů jdete s dobou a umíte se adaptovat…

Šídlo: Ne, my si nedovolíme říct lidem o peníze, bojím se, že by nám žádné nedali. Nechci tohle zklamání zažít, ale jde o to, čemu věřit. Já pořád věřím těm samým poučkám a pravidlům kterými se mají média řídit, abych jim věřil, nebo abych jim aspoň trochu důvěřoval s tím, co vím, co se tam děje, co jsem se naučil v těch prvních letech, kdy jsem začal vnímat svobodnou žurnalistiku. Co se u klasických médií změnilo, je to, že je politici potřebují čím dál míň. Před patnácti lety bylo téměř nemyslitelné, aby významný politik odmítl dát médiím rozhovor. Dnes je to běžné. Oni prostě komunikují se svými voliči většinou napřímo přes sociální sítě a svým vlastním způsobem. Ponechme stranou, když si je nějaký politik koupí třeba jako vydavatelství. Miroslav Sládek byl v devadesátých letech vlastně izolovaná figura. Jeho přímý nástupce Tomio Okamura se stovkami tisíc lidí na svém Facebooku a YouTube klasická média nepotřebuje.

Jakube, vy jste představitel mladší generace.

Jetmar: Nedával bych pozitivní ani negativní znaménko, respektive z pohledu těch institucionálních médií to má určitě negativní vývoj. Sledujeme to i na výzkumech, které ukazují, že lidé důvěřují médiím méně, ale to se týká všech institucí, i státu, ale i vědy. Ale není to vyjádření nezájmu o informace, spíš je to přibližuje k nějakému personalizovanému vnímání světa, který reprezentují namísto titulů třeba podcasty a nějaké osobnosti, se kterými si spojují světonázor, který ony pro ně reprezentují. Dostáváme se i k nějaké větší polarizaci, na kterou reagují i ta média, která ji reprodukují a lidi si tam nacházejí ty své představitele.

Šídlo: Chci dodat jednu věc. Přesně před třiceti lety, v září roku 1992, vyšel slavný článek Kultura idiotů Carla Bernsteina. Třicet let starý pohled na to, proč média ztrácejí důvěryhodnost. A tím je, že média přistoupila na hru politiků, počínaje už Watergate. Média skočila po nabízené kosti, zjednodušeně řečeno: dělat z blbosti ještě větší. Můžeme mluvit o technologické změně, o demokratizaci, o všem, co to nese, ale pak je tady ještě nějaký vývoj, kterému se média zřejmě nevěnují nikde na světě, byť to je popsáno už v roce 1992.

Pečinka: Když se podíváme na mediální krajinu jako celek, můžeme vysledovat tři česká specifika. První je, že nedávný premiér a dnes lídr opozice vlastní třetinu mediálního trhu. Druhou zvláštností je, že v té české mediální místnosti už dlouho žije slon. Nic proti němu, je to báječné a silné zvíře, ale žít s ním je obtížné. Tím slonem je původně technologická, nyní stále více mediální firma Seznam. Svým zásahem a principem, že poskytuje informace zadarmo, deformuje mediální prostředí ještě víc než Google a Facebook. Seznam je ve dvojjediné pozici, kdy na jedné straně poskytuje reklamní služby vydavatelským domům a zároveň je také médiem, které konkuruje těm, jimž poskytuje služby. To je velký střet zájmů. Získal tím dominantní postavení a může diktovat ostatním. Třetím českým specifikem je, že máme silnou veřejnoprávní televizi a rozhlas, které dostávají ze zákona poplatky. Takže  nějaký duopol dvou velkých mastodontů, kteří zadarmo poskytují informace a brání praxi zpoplatňování informací.

Přináší digitalizace ještě demokratizaci projevu, nebo to už přehlušuje různé omezování, banování a přichází cenzura?

Matějčková: Na straně jedné je fakt, že hlas dostaly skupiny obyvatelstva, kterým se dosud těžce dostávalo do médií. V Německu existuje termín Twitterfeministin. Jsou to mladé ženy, které byly tak urputné na Twitteru, že si vytvořily platformu, třeba Sophie Passmannová, to je chytrá, mladá, vzdělaná žena, která má legitimní agendu a teprve prostřednictvím Twitteru se dostala do  respektovaných médií Sama říká, že jinak by se tam nedostala. Sociální sítě vyhovují také politikům, protože mohou s voliči  komunikovat napřímo, ale má to i odvrácenou tvář v zakazování. To zažil i americký prezident Trump. Takže tady vidíme, že i nejmocnější muž světa může dostat ban. Mě aktuálně zatěžuje, že diverzita stoupla na úroveň, kdy se možná stala neúnosnou a překlopila spíše v opak. Existují celkem jasná pravidla, co se smí říkat, nechce-li být člověk hned označován za pitomce, fašistu, starého bílého muže. Když jsem začala psát do Echa, tak se mi ozvali někteří známí s tím, že oni sice ne, ale že ostatní mě teď taky budou považovat za fašistku. Z této perspektivy je fajn, že Andrej Babiš označil své odpůrce za fašisty a nacisty, a vedlo to k tomu, že se lidé vůči takovému nesmyslnému označování začali vymezovat. Vždyť je toho plný veřejný prostor, ale málokdo se vůči tomu vymezuje, přitom je to nepřípustné. Člověk, který to používá, si připadá morálně, protože se vymezuje vůči fašismu, ale ve  skutečnosti banalizuje to, co se dělo během nacismu a fašismu, je to vulgární a hloupé. Pak je asi také patrné, že komunikace na sociálních sítích, které ovlivňují i běžnou komunikaci, nevede k tomu, že bychom se naučili lépe argumentovat, nebo že bychom vůbec chtěli argumentovat. Když vidíme druhého člověka, nepřemýšlíme o tom, jak přemýšlí, ale do jaké poličky ho strčit, kam ho zaškatulkovat. Není to jenom neslušné, protože lidem se připisují i záměry. S tím je spojeno, že za nepřijatelné jsou považovány i legitimní postoje. Když někdo řekne, že manželství je svazek muže a ženy, bez ohledu na to, co si já o tom myslím, tak je to postoj, který je spjat s tradicí a dějinami západního světa. Máme tady nejstarší instituci na světě, církev, která si tohle myslí. Když se k tomu někdo připojí, tak není důvod ho nějakým způsobem napadat anebo s ním mluvit jako se zastydlým idiotem, ale je třeba argumentovat, proč je třeba to přehodnotit, pakliže si myslí, že je třeba to přehodnotit. Je to legitimní názor, který se mi zdá, že je dnes ve společnosti velmi obtížné zastávat. To mi působí určitou nevoli.

Jetmar: V nějakých situacích to asi platí, ale zároveň sledujeme, že spousta lidí z ostrakizace dokáže vytěžit svůj kapitál ve veřejném prostoru, kdy řekne: Já jsem ostrakizován, a proto přecházím na svou vlastní platformu. Je to třeba silná figura jako Bari Weissová, sloupkařka New York Times, která sepsala velký rezignační dopis, že její konzervativní názory jsou hrozně utlačované, a založila si svůj placený newsletter. A teď je jednou z nejlépe placených novinářek na světě, protože tam za ní přešla spousta lidí a očividně spousta lidí chce za její názory platit, proto si nemyslím, že by byla tak utlačovaná. To také souvisí i s debatou o zakazování na  sociálních sítích. Strašně se nadužívá slovo cenzura. Cenzuru dělá stát, ten přikazuje, co se smí a nesmí říkat, a když to porušíš, tak půjdeš do vězení, nebo dostaneš pokutu. To sociální sítě nedělají, jakkoli s tím mám často problém, tak bychom asi měli používat nějaké jiné slovo, protože říkají: Ne, tohle nebudeš říkat tady, ale říkej si to někde jinde. A těch prostorů na internetu je čím dál víc. A pokud to chceme řešit na těch platformách, tak se musíme dohodnout na nějaké veřejné radě Facebooku, něčem jako Rada České televize, ale to se pak musíme podívat na to, jak se nám chce regulovat soukromé podnikání těch platforem.

Pečinka: Banování je závažný problém, o kterém se diskutuje všude. Není to věc ukřivděnosti jednotlivců. Je to jev, který se začal prohlubovat a defektnost je v nemožnosti reálného odvolání. Nelze to zúžit na novináře, kteří si na tom založili živnost, týká se to mnohem většího počtu lidí, kteří se nemohou odvolat proti své vaporizaci, nevědí, proč se jim to stalo. Dnes na sociálních sítích navíc fungují aktivistické skupiny, které jsou vás schopny opakovaně nahlašovat za sebemírnější názor a vy se nemůžete právní cestou nebo i jinak bránit.

Matějčková: Olympiáda v obětech, to je odporné na obou stranách. Cenzura má skutečně nějaké vymezení a patří do nějaké doby. My máme banování, které má vlastní mechanismy.

Pečinka: Nemá.

Matějčková: Ano, nějaké ano.

Pečinka: Nahlašování skupin, to není, když skupina nahlásí i vás a na vás se zaměří, tak nemáte šanci. Vy už jste možná známá, můžete to dát nějakému europoslanci, kde to vyšlape někde v Irsku, jak se to dnes dělá. Ale reálnému člověku se to stává.

Terezo, ty jsi to asi myslela jinak.

Matějčková: Jeden konkrétní případ, abychom nemluvili tak obecně. Během koronakrize se ukázalo, že některé názory byly a priori označené za velmi problematické, anebo nedostávaly prostor a skončily v alternativních prostorech. Sleduji i německou mediální scénu, která se ale co do covidu moc nelišila od té české: média tlumočila vládní nařízení, tzn. očkujeme, očkujeme, očkujeme, včetně lockdownů a omezování osobních kontaktů. Jakmile někdo někde řekl, že se obává, že ty vakcíny nejsou dostatečně otestované, už to byla fake news. Nedávno vyšla v Německu analýza médií, jakým způsobem se zacházelo s hlasy, které vyloženě nepodporovaly oficiální linii. Ta zpráva konstatovala, že nebyla v pořádku, jakým způsobem se k těm kritickým hlasům přistupovalo, všímá si toho, že hlavní média byla monotematická a že spousta lidí byla vyhnána a umístěna do pozic, kde ani oni sami nechtěli být. Nešlo o to, že by neexistovala žádná platforma, na níž by toto mohli říct, ale o to, že byli pozváni do médií, ale pak nedostali možnost hájit tam svůj postoj v důstojných podmínkách. Uvedu příklad. V Německu mají slavnou talk show Hart, aber fair a v jednom dílu řešili povinné očkování. Pozvali si čtyři lidi, kteří hájili povinné očkování, a pak takovou drzou filozofku, která tvrdila, že je to problém. Devadesát minut na ni hosté, včetně moderátora, útočili stylem, který ji morálně shazoval. Nakonec se přitom ukázalo, že povinné očkování je v případě těchto vakcín skutečně neprůchozí, takže ona měla na nějaké rovině pravdu. Dnes se tato „show“ zmiňuje jako příklad toho, jak se s lidmi v médiích mluvit nemá. Jasně, na jednom příkladu nelze postavit argument. Ale zkrátka se mi zdá, že tyhle konkrétní problémy máme.

Jindřichu, ty vnímáš nějaké problémy se zakazováním. Existuje ten problém?

Šídlo: Existuje. My jsme tady zažili zcela bezprecedentní záležitost, kdy soukromá firma na základě konzultace s vládou vypnula některé servery, které jsou většinou šílené nebo blbé nebo zčásti navedené. Ale vypnulo se to bez jakékoli opory v zákoně. Technologie předběhly zákon. Stát musí mít nějakou možnost v takové situaci reagovat. A způsob, jak se to stalo, byl velmi problematický. Na Slovensku si na to alespoň udělali rychle zákon. Některá slova jako fake news či dezinformátor svým nadužíváním ztrácejí význam. Když vidím slovo dezinformátor, už to přestávám vnímat. Ne že by nic takového neexistovalo, naopak, my žijeme v informační válce, kde se používají cílené dezinformace, ale jestli tím budeme nazývat každého magora nebo názorového odpůrce, tím jsme si vyčerpali jeden pojem. Ale, když jsme mluvili o tom covidu. Kolegyně Matějčková má asi pravdu, na druhou stranu bych z toho nevyvozoval žádné velké závěry. Doufám, že budu mít pravdu, protože tohle byla skutečně naprosto bezprecedentní situace v životě novinářů, kdy měli strach o sebe, o svoje rodiče, příbuzné, takže to rozhodování zvlášť v první fázi bylo tomu hodně podřízené. Všichni jsme seděli doma, zděšení. Dívali jsme se, jak jsou na ulicích italských měst mrazicí vozy, báli jsme se jít nakoupit do Tesca. Ale co je důležité, myslím, že editoriální rozhodování bylo v situaci, jakou česká, nebo tedy světová žurnalistika nezažila.

V té věci bych viděl jiný problém. Na počáteční atmosféře strachu z neznámé nemoci se asi shodneme, ale to určitě nebyl důvod, zvlášť když už o covidu nějaké informace byly, nedávat prostor oponentním názorům, proti povinnému očkování, proti lockdownům. Co je ale horší, že ani po dvou letech, kdy o té nemoci a očkování víme mnohem více, jsou ti oponenti stále označkovaní, nikdo jim ani s odstupem času nedal za pravdu. Součástí lidského poznání a rozvoje lidské společnosti je, že je schopná revidovat svůj názor a poučit se z nějaké situace. Názor na covid se stal pro spoustu lidí otázkou víry a ani při vědomí nových informací, které o tom jsou, nejsou ochotni ten názor změnit. Twitter před několika dny stanovisko dánského ministerstva zdravotnictví, které očkování doporučuje jen vybraným skupinám a dětem jen ve výjimečných případech, označil jako dezinformační zprávu. Poučení, že to vůbec nemáme za sebou, souvisí s úrovní společenské debaty, která se vyznačuje dogmaty a nálepkami. Vnímáte ten posun?

Pečinka: Je to otázka nastolování témat. A taky filozofická otázka, jestli zde byla společnost fragmentovaná vždycky, nebo k tomu velkou měrou přispěly až sociální sítě. V jednom ze svých pořadů jsem se ptal lidí, kterých si vážím, kdo tedy má skutečný vliv? Kdo nastoluje témata v české žurnalistice? Nakonec mi plus minus všichni odpověděli, že dnes se témata nenastolují jako dřív. Dnes tančíme každý pro tu svou úzkou cílovou skupinu. Čili zesilujeme fragmentaci a myslím, že je to strašně destruktivní pro demokracii, protože ta nemůže žít bez společných témat, ve kterých se značí nějaké společné přístupy, hodnoty, ze kterých vzniká nějaká společenská shoda. Posledního půl roku jsem žil zčásti na Moravě a poznávám lidi, kteří jsou zabarikádovaní kolem toho svého malého média, které je neinformuje, ale jen utvrzuje v jejich názorech. Takže to je vlastně jedná velká otázka, jestli se tento stav bude prohlubovat, nebo to vyvolá potřebu vzniku nějaké širší společenské platformy.

Šídlo: Spíš se kloním k tomu, že společnost byla nějakým způsobem rozdělená, fragmentovaná vždycky a že to sítě jen zachytily a také prohloubily. Zároveň si ale myslím, že Daliborova skepse není úplně namístě, protože ono to jde, bavit se lidmi, kteří mají jiné názory, ale je to složitější, protože mají problém se potkat. Mám k tomu zajímavou zkušenost. Souvisí to s tím, co jste říkala vy, Terezo. Každý rok jezdím jako příslušník maoistické bojůvky, z jejich pohledu, na konzervativní pionýrský tábor Občanského institutu, kde si úplně všichni myslí něco jiného než já. Začíná to e-mailem na jaře – Vážení přátelé konzervativních hodnot i ty, milý Jindřichu. Já jsem tam prostě za ukázku liberální úchylky, a přesto tam jezdím a přesto je naprosto v pohodě se s nimi bavit. Přesto, že v tématu, které jste vy zmínila o manželství pro všechny, já jsem naprosto jednoznačně přesvědčený, že to jednak jde a že to bude brzy.

Řečeno citací ze slavného filmu: Teď to neotvírej…

Šídlo: Ne ne, nechci se o tom dohadovat, ale jsem o tom ochoten se bavit tak, jak to naznačujete vy, Terezo. Problém je, že i z druhé, tedy vlastně „mé" strany na mě celkem pravidelně útočí radikálové. Mám v notebooku několik měsíců rozepsaný článek Proč jsem se stal konzervativcem. Těm lidem nestačí jen to, že podporuji to, co oni, tedy manželství pro všechny, a že bych pro něj okamžitě hlasoval. Chtějí po mně, abych se distancoval a v životě už se nebavil s lidmi, kteří na to mají prostě jiný pohled než já. Ale já se s nimi bavit chci. Možná to je jen dojem ze sociálních sítí, ale pokud budeme takhle pokračovat, jednou se tu pomlátíme. Žádám obě strany, aby se trochu zklidnily. Včetně sebe.

Pečinka: Takže žádáš vypnutí sociálních sítí.

Šídlo: Ne, občas to pozoruji i na sobě. Já jsem občas naštvaný na Dalibora za to, co píše na sociální sítě.

Prakticky tam nepíšu…

Šídlo: Ale píšeš. Taky je to ale hrozný. Tak mám chuť napsat, ty vole, Dalibore, vzpamatuj se.

Jindřichu, kolik máš postů na Twitteru? Nějakých 66 000… Já za jedenáct let s bídou 3200…

Matějčková: Já si myslím, že je na diskusích na sociálních sítích patrné, jak je pro nás náročné snést člověka, který si myslí něco jiného než já. Je intelektuální výkon nepodlehnout tomuto diskomfortu a nechat toho druhého prostě být. Když to budeme takhle nezvládat, asi vážně hrozí, že se tu i při drobnější krizi pomlátíme. Jiná strana toho je, že tímto způsobem zhloupneme, protože se spolu nebavíme a nenutíme ani sebe sama, abychom formulovali argumenty. Novinářů si mimochodem vážím, během covidu měli strašně těžkou práci a vůbec se nedivím tomu, jaký byl mediální obraz covidu. Sama svůj postoj ke covidu stále přehodnocuji. Ale myslím si, že je nebezpečné neudělat tu reflexi. V Německu aspoň probíhá nějaká debata o tom, co jsme si všichni udělali a že si máme co odpouštět. Ale zdá se mi, že u nás reflexe médií neprobíhá. Říct si, že to bylo nevyhnutelné a báli jsme se, a více nic, to mi připadá málo. Existuje totiž riziko, že způsob, jak se zacházelo s disentními hlasy a jak se mluvilo s občany, se přenese do další krize. A to mi tedy připadá nebezpečné.

Jetmar: Vrátil bych se ještě k fragmentaci společnosti. Sociologické výzkumy ukazují, že jsme polarizovanější, současně třeba Marie Heřmanová, antropoložka, mluví právě o dopadech sociálních sítí. Ta říká, že různé výzkumy ukazují, že to je spíš tak, že lidi zažívají různé krize, pandemie, válku, inflaci tím, že se jdou vykřičet na sociální sítě. Je to spíš odraz toho dění, než že by ty algoritmy byly tak všemocné. Druhá věc je to, jak zacházejí s lidmi, kteří mají odlišný názor, což je možná něco hlubšího, že si vytváříme druhého, proti kterému stavíme svou identitu, a není to jen u covidu. Stačí si jen vzpomenout, jak se zacházelo s lidmi, kteří upozorňovali na nějaké environmentální problémy a byli označováni za ekoteroristy, to taky bylo přes čáru. Takže si myslím, že toho odpouštění, které máme na talíři, je strašně moc a v zásadě média už by neměla dělat nic nového, jenom si odpouštět.