Dobývací sezona je v plném proudu. Nečekejte ovšem ode mne zprávy z bojiště. I když naše pole tak leckdy vypadají. Školkaři s růžemi, ovocnými stromky a stromy tak nějak začali, ale my perenáři, tedy pěstitelé zahradních květin, už nějaký čas dobýváme. Kytku za kytkou. Princip je docela prostý. Vysadíme rostliny coby matečný porost. Dva či tři a více let je pěstujeme, následně dobudeme, rozdělíme na malé oddělky a prodáme. Někomu tyto věty přijdou jako nošení dříví do lesa, jinému objevuji španělskou vesnici. Donedávna jsem si myslel, že je řeč o věcech nad slunce jasných, ale někde v mé generaci se zrodila jakási dělicí čára zkušeností.

Anžto jsem vyrostl v zahradnické rodině, jsou mé vzpomínky samozřejmě zhusta zaneseny vzpomínkami všeho druhu. Svého času tedy bylo takříkajíc běžné kupovat drtivou většinu zahradnické produkce během podzimní sezony. Tedy aspoň z toho, co přezimuje. Letničky a sadba zeleniny se samozřejmě prodávaly zjara. Ovocné i okrasné stromy se kupovaly se zemním balem, keře a růže byly prostokořenné, nabalené ve svazcích, podobně i ovocné stromky. V květináčích či přesněji jogurťácích se pěstovaly alpinky a v hliněných pak skleníkové zboží. Moc dobře si pamatuji revoluci igelitových sáčků z černé fólie, v kterých jsme měli ve skleníku gerbery a ve škole se z nich sázely jalovce. Není nic těžkého ani trestuhodného na tyhle experimenty zapomenout. V zemích třetího světa ovšem jde stále o velice běžnou věc.

Poslední tři dekády dokázaly plastovými květináči s rašelinou vytlačit spoustu dobývaného zboží z trhu a docela snadno si většina lidí prostě zvykla koupit si kdykoli cokoli. Dokonce i přesto, že dobývané rostliny jsou nejen levnější, ale aklimatizované, otužilé, ověřené a dobře se ujímají. Přestalo to hrát roli. Možnost svobodné volby, kdy sázet, byla silnější. Zahradničina se proměnila v jarní šílenství a přežívání po zbytek roku. Pamatuji se, jak jsme doma prožívali tu chvíli, kdy se na jaře vydělalo poprvé víc než na podzim. To byla obrovská změna. Podobně byl nepředstavitelný úpadek prodeje zeleninové sadby někdy kolem roku 2006. Jenže věci se mění.

„Všechno si koupíme,“ říkalo se s vážnou tváří. Vážně? Až chuť rajčat nás donutila zase začít pěstovat. Právě mlsnosti lze přisuzovat od té doby lecjaký pokrok či návrat ke zkušenostem. Například taková drobnost, že základem té vzývané pestré stravy je dodržování sezonnosti. Tedy neposílat Mařenku pro jahody, ale jíst to, co se v té či oné části roku urodilo. Zahrada nám ukazuje logiku věcí skrz náš žaludek. Pokud nám to nedochází, pak i přes naši peněženku. Těm nejnatvrdlejším pak už příroda nabídla i portfolio živelních katastrof. Málokdo přehlédne, že mu vyschla studna a zmizel les za humny.

Marná sláva, sázet se má na podzim. Neskrývá to svou logiku, že před zimou sázím to, co má přezimovat. Čeština napovídá hodně a správně. Ze země do země je ta nejstarší a nejšetrnější metoda. Z pohledu hospodárnosti i z pohledu ujmutí rostliny. Ukázalo se, že ta drobná zranění, která při dobývání vznikají, mají důležitý význam pro ujmutí rostliny a i pro její hormonální balanc. Ano, i rostlinami cloumají hormony a je třeba je udržovat v rovnováze. Naopak, rostliny zhýčkané z umělých podmínek skleníků, pěstované v kleci svého květníku, se ocitají v šoku z vnějšího světa. Už vás někdy vyhodili jedním vrzem z postele na mráz? A bylo to příjemné? Dá se na to i umřít a to je přesně to, co tyhle rozcamránci dělají s velkou četností. Prostě zajdou.