„Kdo tu mluvil o vítězství? Vydržet – toť vše.“ Těmito verši končí rekviem básníka Rainera Maria Rilka. Wolf von Kalckreuth, jemuž je báseň věnována, spáchal sebevraždu v pouhých devatenácti letech. Byl to básník a překladatel Květů zla do němčiny a také byl od narození tělesně postižený. Navzdory tomu se rozhodl splnit vojenskou službu. Stres z výcviku nevydržel a ze života se rozhodl odejít. Tváří v tvář tíži mladého života vyznívají pasáže Rilkovy básně nepřístojně a mentorsky: „Kéž bys nyní nenes příliš dlouho klam za svým omylem, tak chlapeckým,“ překládá Bohuslav Reynek.

Česko-německý spisovatel Jan Faktor pojednává také o sebevraždě. Věc je o to drásavější, že jde o dobrovolný odchod jeho třiatřicetiletého syna. Faktorův přístup je – na první čtení – podobně necitlivý jako Rilkův. Romanopisec nepoučuje, ale synův příběh včleňuje do frašky. „Můj syn byl od narození trotl jak já, bojoval proti tomu čestně a dostatečně dlouho uprostřed krajně nepříznivých podmínek – a nakonec spáchal sebevraždu ze studu nad svým životem, který se octl ve slepé uličce,“ píše otec. Tato věta přepadne nic netušícího čtenáře na třetí stránce poté, co trotl starší v žoviálním tónu tematizuje otázku, čím to, že má stále tak skvělou náladu.

Faktor, který se narodil roku 1951 v Praze, započíná svou spisovatelskou dráhu uprostřed okruhu umělců v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg. Zde vzniká především experimentální poezie a něco z této atmosféry vstoupilo i do románu. Umění je střet s obnošenými slovy a klišé, a Faktor tak formuluje novotvar za novotvarem. Román je navíc sepsán v asociativním žánru proudu vědomí. Četba je to nesnadná: autor čtenáře žene z jedné nesouvisející scény do druhé, zahrnuje milostným vyznáním skupině Rammstein anebo podrobným popisem vedlejších účinků všech léčiv, která užívá, a dlouhé pasáže věnuje třeba pražským bytům zaplněným harampádím.

Kromě toho, že je to kniha troufalá a únavná, je také vyznamenaná literární Cenou Wilhelma Raabeho. Autor je navíc nominován na jedno z nejvyšších německých ocenění, Německou knižní cenu. A fakt je, že román sice zkouší čtenářskou trpělivost, ale současně je také mimořádný – přinejmenším tím, jak přibližuje děs z nezměrné ztráty. Recenzenti zařadili knihu do tradice pikareskního románu, jehož hrdinou je prohnaný, ale prostý šibal, který si odvahou i přímočarostí omotá kolem prstu ledaskoho, občas i celý svět.

Trotl Faktor se vyznačuje přitroublou přímočarostí. O sebevraždě vypráví v nejméně vhodných pasážích, jako by mu zrovna skočila do řeči a on si to nestihl promyslet. Ale možná tato prostota odhaluje víc, než kdyby se brodil hlubokomyslností. Trotl ostatně není hloupý, on jen nic nehloubí a chce věcem dostát tak, jak jsou, bez příkras. A proč by měl kohokoli na sebevraždu svého syna připravovat? Proč varovat? Jeho snad někdo připravoval? Taky si jen tak žil a pak tu byl mrtvý syn. Není důvod, proč by si čtenář neměl jen tak číst samé banality a nejednou padnout do propasti.

Na čtenáře takto doléhají i rodinné vzpomínky na holocaust. Faktorova babička, matka i teta přežily několik koncentračních táborů. Zprávy o babiččiných vzpomínkách přitom znějí jako pokus o skeč. Koncentrák sem, koncentrák tam, jedna věc babičce nikdy nešla z hlavy: jak to, že zrovna její spoluvězni byli takoví protivové? A jak se babička pokusila o sebevraždu v Terezíně, o tom už jste slyšeli? Bylo jí šestnáct, propukla jí psychóza, vrhla se z druhého patra na dlážděný dvůr kasáren. Zlomeniny jí ošetřili a další psychotická epizoda už nikdy nepropukla. Teprve pravnuk to dotáhl k pořádné nemoci, vlastně dotáhl i to, co babičce nevyšlo. Taky úspěch…

Jde tu hlavně o mne

Stejně autor trvá na svém: hlavně tu jde o mne, o můj příběh, o tom, jak jsem se já stal velkým spisovatelem v Německu. To bylo takhle. V sedmdesátých letech žil Faktor ještě v Praze, přerušil studia informatiky a začal pracovat jako programátor. Chodil Prahou a hnusily se mu zasmrádlé pivnice a vinárny. Život byl nedokonalý a nedostatkový, proto na každém rohu číhala prodejna nabízející náčiní, jak si jej sflikovat a vylepšit šikovným udělátkem. Činorodost se soustředila na rozpadající se každodennost, na větší dějiny neměl Čech čas.

Vztahově to taky nebylo ideální. Německým čtenářům je zapotřebí osvětlit, kterak spolu v jedné domácnosti žili již rozvedení. Prostě nebylo dost bytů. Ale nikdo nedumal nad těžkostí osudu, nikdo se nenořil do psychických potíží. Zato žaludečními vředy trpěli všichni, tedy, všichni: trotl to tipuje od oka na devadesát procent obyvatelstva. Ano, i Faktorovi bývalo těžko od žaludku. Ostatně žaludeční nepohodlí je spolu s mlčenlivostí a pocitem nepatřičnosti nejjasnější doklad, že člověk je vskutku Čech.

Teprve jeho žena Annette Simonová, dcera spisovatelky Christy Wolfové, naučila Faktora mluvit. Vzala si jej k sobě domů do východního Berlína jako toulavého psa a už ho nevysadila. Občas se Faktor zarazí: Co když nepíši román o revoluci, ale milostný román? Díky ženě se vysmekl Praze, tomuto „smrdutému nádoru uhnětenému z knedlíkového těsta“. Ve východním Berlíně přišla úleva. Konečně hnus, který se nekašíroval krásou.

Jakmile Faktorovi skočí do rozverného žánru jeho syn, tón neklesá do ponurosti, autor místo toho hledá přesnost. Syn byl odmalička jiný: bystrý, krásný a posedlý neklidem, který jej neopouštěl ani v noci. To doslova hořel a nezřídkakdy jej rodiče uprostřed noci převlékali z propoceného pyžama. Pak se k nočním zápasům přidaly tiky.

Když byl starší, nebylo snadné s ním udržet rozhovor. Otec třeba řekl: „Včera volal Burkhard.“ Syn se nezeptal: „A co říkal?“ Ale: „A kdo volal dnes?“ Byl mimo – ostatně proto si s trotlem starším vůbec nerozuměl, a proto si s ním rozuměl parádně. Oba byli mimo, ale každý jinak, proto to pevné pouto, proto tolik konfliktů. Syn začal studovat politologii a hudební vědu, ale studia zanechal. Začal pracovat manuálně, vstával brzy ráno, což mu vůbec nesedělo. Ale chtěl to zvládnout, skoro jako Rilkův mladý sebevrah.

Když byl z práce na stavbě úplně vysílený, vzal si čtrnáct dní dovolené. Rodiče to přivítali: na synovu vyzáblost byl otřesný pohled. Syn během těchto dnů sepisoval osobní dopis pro každého svého přítele a svým rodičům zanechal hned celý spis na rozloučenou. Vypověděl svá předplatná a podal instrukce, co je třeba udělat s těmi, která ještě nezrušil. Policii nachystal zprávu, v níž potvrzuje, že jej nikdo k činu nenutil. V policejním zápisu se Jan Faktor dočetl cosi o bezmocném těle, které leželo uprostřed nezastavěné plochy. O tom si táta myslí své. Spíš to bylo takhle: „Jak známo, tohle nejchytřejší dítě široko daleko nakonec zabil pocit studu.“

Mlčenlivost a užvaněnost

Srovnání s Rilkem není kdovíjak výstižné, ale přece ty texty něco spojuje: snaha hrůzu psaním ne snad zpracovat – trotl není naivní –, ale zbrzdit do snesitelné podoby. Faktor na to jde typicky českou mlčenlivostí, která se obyčejně pojí s užvaněností. Hrůza skutečnosti je odsouvána únavnou sérií nejapných žertíků a fórků. Postupným odkládáním, vědomím, že odkládáme nevyhnutelné, hrůze třeba přivykneme. Nebude nám o moc lépe, ale třeba snížíme množství léků. Dva roky o tom Faktor mluvit nemohl. Pak hledal jazyk, něco našel, nebylo to ono, hledal dál. Deset let to trvalo. Teď je tu ta kniha.

Žádný velký záměr za tím nehledejme. Nikdo nenabízí řešení, jen na stole leží kus nejtěžšího života ve slovech. Nějak se musí jít dál, a proto bylo třeba začít přemýšlet a mluvit. Možná i kvůli tomu tolikrát zmíněnému studu. Ale proč tento pocit nepatřičnosti? Faktor popisuje trýznivý stud jako svého věrného společníka. Syn to neměl jinak.

Možná v tom tkví něco, co překračuje příběh dvou lidí. Můžeme si namlouvat, že máme všechno pod kontrolou, stojíme pevně v životě, konečně víme, jak na to. Ve skutečnosti bloudíme životem bez jasnějšího plánu, jako trotlové. Omylem se občas něco povede, naopak záměr má sklon ke kazům. Ani v jednom případě nevíme, jak se to vlastně stalo, v obou případech můžeme cítit pocit trapnosti, nepatřičnosti. Tohle že jsme chtěli?

Tento poznatek odkoukal Jan Faktor od svého syna. Ten se s nadšením nořil do činností nezáměrných, neplánovaných, neužitečných. V nich občas zakusil okamžiky přímočarého štěstí. Pokus o přijetí nezáměrnosti a chaotičnosti je snahou vypořádat se s bolestí, volně podle banality Když nic nechci, nic se nemůže pokazit. Odmalička se pohyboval mimo ctižádost, která nezřídka provokuje tragédie. V tom byl větší trotl než otec toužící stát se spisovatelem. Jenže stejně to byl syn, kdo skončil tragicky, druhý napsal – skoro – komickou knihu.

Co s tím? Asi nic. Kniha končí tím, kterak si trotl pochvaluje, jak mu pěkně roste čekanka. Čekanka není náročná rostlina. Má krásné bleděmodré květy a mírně nahořklou chuť.

Nic moc nevyřeší, ale podporuje obranné síly žaludečního a střevního traktu. A to se může hodit, zvlášť je-li člověk skutečným Čechem.

Jan Faktor: Trottel, Verlag Kiepenheuer & Witsch, Kolín nad Rýnem 2022, 400 str.