Liberalismus se zachrání, jen když se zbaví individualismu

Konec dějin se zatím odkládá

Liberalismus se zachrání, jen když se zbaví individualismu
Konec dějin se zatím odkládá

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.

V tomto závěru mu nebrání ani známý fakt, že před 30 lety na základě Hegelovy historické teleologie tvrdil, že pád SSSR znamená „konec ideologické evoluce lidstva a univerzálnost západní liberální demokracie jako formy lidské vlády“. Takže se dnes ukazuje, že dějiny přece jen neskončily? Co je špatně na liberalismu? Dá se opravit? Nebo Fukuyama chybně prorokoval, že liberalismus byl absolutním okamžikem dějin?

Fukuyama připouští, že „existuje mnoho legitimních způsobů kritiky liberální společnosti“. S pomocí parafrázovaného výroku Winstona Churchilla však dál trvá na tom, že „liberalismus je nejhorší formou vlády kromě všech ostatních“. To, co je prý na liberalismu špatně, je neoliberalismus a pak ještě myšlenka „suverénního já“ amerického politického filozofa Johna Rawlse (1921–2002).

Ve Fukuyamově výkladu je Rawls mostem k nihilismu a wokovství. Na rozdíl od lockeovsko-jeffersonovského liberalismu, který, pravda, toleroval různé koncepce dobra, ten rawlsovský nesoudí rozhodnutí jiných lidí a volbu povyšuje na první místo mezi lidskými statky, což má ničivé následky – kulturu narcismu.

Pokud Rawls dodal relativismus morální, pak ten kognitivní máme od Michela Foucaulta (1926–1984), podle nějž subjektivita je správná věc. Fukuyama připouští, že ve Foucaultových tvrzeních je zrnko pravdy – „vědecky ověřené závěry odrážejí zájmy a moc těch, kdo je vyjadřují“. Foucault byl však hlavně paranoik. Kvůli alergii na autoritu viděl moc všude, v institucích i v jazyce používaném ve společenském styku.

Fukuyama si klade otázku, zda existují jiné univerzální hodnoty než moc. Svou novou knihu sám považuje za obhajobu klasického liberalismu, který definuje jako „omezení pravomocí vlád zákonem a ústavou“. Nejlepší části knihy se zabývají tím, jak „byly interpretovány a dohnány zdravé liberální myšlenky do extrémů“. Republikáni příliš prosazovali jeden druh liberalismu – kapitalismus, a demokraté zas příliš jeho další druh – jinakost neboli politiku identity.

Poslední dobou ovšem nastává posun, který Fukuyama nebere v úvahu. Na konci 20. století byly obě velké strany v USA sice odlišným způsobem, ale liberálně-demokratické. Dnes jsou demokraté převážně stranou liberálního režimu, který Fukuyama oceňuje, a republikáni stranou demokratického cítění, jemuž nedůvěřuje.

Zdá se, že liberalismus je stejně jako jiné ideologie náchylný přerůst v něco neliberálního. Fukuyama vždy věřil, že „liberální společnosti nepřežijí, pokud nezavedou hierarchii faktických pravd“. Nevolá po cenzuře, jen chce, aby existovala pravidla pro posouzení toho, zda se řeč zakládá na faktech. K tomu lehce strašidelně píše: „Existují zavedené metody pro stanovování faktických informací, které se léta používají v soudních řízeních, profesionální žurnalistice a ve vědecké komunitě.“

Navíc souhlasí s americkými pravicovými postliberály, jako je Sohrab Ahmari, Adrian Vermeule či Patrick Deneen, že „konzervativní kritika liberalismu, podle níž liberální společnosti neposkytují morální horizont, kolem něhož by šlo vybudovat komunitu, je pravdivá“. Nevěří ale, že je možný nějaký návrat k náboženskému morálnímu řádu, protože morální relativismus je základním „rysem, nikoli chybou liberalismu“.

Podle Fukuyamy je tedy tím nejlepším, v co lze doufat, liberalismus, který si uvědomuje své nedostatky a „upřednostňuje veřejnoprávnost, toleranci, otevřenost a aktivní zapojení do veřejných záležitostí“, není v rozpacích nad národní identitou a kulturní tradicí, snaží se přenést moc na nejnižší úroveň vlády, akceptuje lidské limity a podporuje umírněnost. Fukuyama ukazuje, že liberalismus nemusí být úměrný individualismu nebo wokovství. Jeho verze odmítá obojí.

Francis Fukuyama: Liberalism and its Discontents, Farrar, Straus and Giroux, 2022, 192 str.

Luděk Bednář

11. července 2022