Slovenský premiér Robert Fico začal před rokem svůj čtvrtý mandát poklonou před hrobem komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Rok nato poklonkuje v ruském propagandistickém pořadu. Ficem hlásaná suverenistická politika čtyř azimutů se záhadně otáčí jen jedním směrem.
Řada politických hráčů se snaží přeformátovat českou politiku. Ruku v ruce s tím jdou jejich pokusy ukrást slovům obsahový význam, což umožňuje zatemnit skutečné cíle. V jakém prostoru se odehrává česká politika? Hlavní politické konflikty se stále odehrávají na horizontální ose pravice–levice. Tyto spory se týkají sociálně-ekonomických témat. Tedy míry přerozdělování, zdanění, zadlužení státu, jsou to spory o rozsah státních intervencí do ekonomiky atd. Tradiční pravice je pro menší a štíhlejší stát, s nižšími daněmi a rozumnou mírou regulací. Česká levice se v uplynulých 35 letech vyprofilovala jako protiklad k těmto hodnotám
Třicet let brzo uplyne od podpisu tzv. Budapešťského memoranda, které mělo Ukrajině garantovat hranice výměnou za odvoz jaderných hlavic do Ruska. Pod dokument se podepsali kromě představitelů Ruska a Ukrajiny také Britové a Američané. Během okupace Krymu v roce 2014 a po invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se z dokumentu stal cár papíru. Výsledkem bylo přesvědčení Ukrajinců, že kdyby dokument nepodepsali, nikdy by si Rusové nedovolili napadnout stát se 176 mezikontinentálními střelami s jadernými hlavicemi.
Lidovci se sami označují přízviskem klidná síla. Tentokrát jim však už došla trpělivost s poklesem stranických preferencí a obměnili většinu vedení své strany. Pomůže to? Když v jakékoli politické straně usilují o funkci předsedy víc než dva lidé, je to svědectvím o stranické nejistotě. Jak kdysi řekl Churchill, stranický lídr se nevolí, on prostě je, nebo není.
Rozpad pětikoalice, všeobecné rozčilení vydávané za program, hledání předsedů starých a vymýšlení nových politických stran, to jsou vždycky příznaky zlomových okamžiků. K jednomu takovému dochází dnes nejen v Česku, ale procházejí si jím také evropské politické elity. Každé politické hnutí má, s nadsázkou řečeno, svůj XX. sjezd, jako svého času sovětští komunisté. Událost, která řadě lidí otevře oči a nastartuje určité procesy. Když v únoru 1956 končilo nevzrušivé jednání sovětských komunistů, vzal si slovo jejich šéf, Nikita Chruščov, dal uzavřít sál a spustil čtení zprávy, která navždy poznamenala jednotu tohoto vlivného hnutí.
Bylo nás pět, ale teď už jsme čtyři, i když se tváříme, že jsme stále v plném počtu. Takhle by se dala charakterizovat situace uvnitř vládní koalice. Ono se však něco podstatného stalo, takže i opozice bude muset najít jinou nadávku pro současnou vládní sestavu, protože „pětikolka“ prostě už není a nebude. Každá vláda má svůj nesmazatelný styl a způsob fungování. Ta dnešní byla založena na tom, že Petr Fiala byl především nekorunovaným šéfem pětikoalice, následně lídrem volebního uskupení SPOLU a teprve někde na konci předsedou ODS. Provoz vlády založil na podobných principech, jako když stál v čele brněnské fakulty a univerzity.
Příští víkend budeme znát jméno nového předsedy lidové strany. Všichni si přejí jihomoravského hejtmana Jana Grolicha. Ten však v příštích sněmovních volbách očekává porážku, takže si chce počkat a pak se rozhodnout, zda má smysl něco zachraňovat, nebo založit něco úplně nového. Většinový lidovecký postoj – čekání na Grolicha – je tak ve skutečnosti čekáním na budoucí porážku. Ale přijde po ní Grolich vůbec? Nejsilnější jihomoravská krajská organizace nominovala na předsedu strany ministra zemědělství Marka Výborného.
Počínaje volbami do Evropského parlamentu Andrej Babiš vyhlašoval, že všechny následující budou referendem o Fialově vládě. Jak to dopadlo? V evropských volbách získaly strany vládní koalice devět mandátů a opozice v čele s ANO dvanáct. V krajských volbách bude mít hnutí Andreje Babiše pravděpodobně osm hejtmanů a všechny zbylé strany pět. ANO však bude mít zastoupení v deseti z třinácti krajů. Senátní souboj koalice versus opozice sice skončil v poměru 16 : 10 pro vládní partaje, ale v rámci jednotlivých stran získalo ANO nejvíc křesel (osm senátorů).
Z některých novinářských příměrů se časem stávají odborné politické termíny. Jeden takový se zrodil po vyhlášení krajských voleb v roce 2008 v reakci na drtivé vítězství sociální demokracie. Podle oficiální barvy ČSSD zněl oranžová tsunami. Tehdejší lídr sociální demokracie Jiří Paroubek dokázal svou rétorikou přeměnit volby do regionálních zastupitelstev v referendum o vládě Mirka Topolánka. Do té doby držela vládní koalice 13 hejtmanství (ODS 12, KDU-ČSL 1). Po celoplošné tsunami se poměr zcela obrátil ve prospěch sociálních demokratů. Od té doby se sousloví „oranžová tsunami“ používalo pro celoplošné politické změny, jejichž výsledkem je totální výměna jedněch politických elit jinými.
V krajských volbách před čtyřmi lety zvítězilo hnutí ANO v 10 z 13 krajů. Tentokrát to zopakovalo, ale bylo to úplně jiné vítězství. Před čtyřmi lety stačilo ANO k vítězství v krajích v průměru 20–25 procent. Dnes zvítězilo s 35–45 procenty. V tomto výsledku se promítají celostátní i regionální trendy. V jedné poloze šlo o nezastřený protest proti vládě. Ze strany voličů vládních stran šlo místy o demonstrativní neúčast u voleb, což je nejlépe možné ukázat na jejich dlouhodobých volebních základnách ve středočeském okolí Prahy.
Favorit letošních krajských voleb, hnutí ANO, měl velkolepý rozjezd horké fáze volební kampaně. Na poli nedaleko vinařské obce Havraníky u Znojma vyrostlo pódium, na němž stáli celostátní i krajští lídři Babišova spolku. Stylizace za přítomnosti televizních kamer byla téměř bukolická: muži měli na sobě bílé rozhalené košile, ženy modré šaty, z pódia obřadně sestupovaly zavěšeny do svých kolegů. Všichni vypadali jako spořádaní venkovští katolíci, směřující slavnostně na mši za vítězství „našich zbraní.“
Ruský raketový útok na převážně civilní cíle ukrajinského města Poltava způsobil smrt asi padesáti lidí, dalších tři sta bylo zraněno. I když šlo o jeden z největších ruských úderů na nevojenské objekty od února 2022, tahle informace nikoho moc nevzruší. Řečeno volně s Kunderou, včerejší mrtví se příliš rychle stávají starými mrtvými, na jejichž místo zase nastupují mladí mrtví. Výsledkem je naše zapomínání, kdo byl kdo, což je vhodná půda pro relativizátory a přepisovače průběhu a příčin téhle války.
Třetího září uplynou dva roky od velkých protivládních demonstrací na Václavském náměstí. Už tehdy bylo jasné, že jde o vystoupení části české společnosti, která má odlišné představy o uspořádání a směřování státu. Pro toho hnutí se vžilo nepřesné označení dezoláti. Dnes jsou rozseti do různých politických skupin a zdá se, že svůj vliv poztráceli. Výrazně však ovlivnili politickou a mediální atmosféru v zemi. Ve prospěch opozice sehráli podobnou roli jako uskupení Milion chvilek pro demokracii pro dnešní vládní koalici.
Před KDU-ČSL jsou zářijové volby, v nich lidovci obhajují 53 krajských mandátů, jedno hejtmanské a dvě senátorská křesla. Pár týdnů nato je čeká celostátní sjezd, možná klíčový. V historii samostatné České republiky už lidovci procházejí třetím přelomovým obdobím. V tom prvním se jejich předseda Josef Lux pokusil, zvlášť v letech 1996–1998, přeformátovat lidovce na hlavní sílu na české pravici. Ostře se tehdy vymezil vůči ODS a Václavu Klausovi, rozehrál velkou hru spojenou s jeho odvoláním z pozice premiéra, ale výsledkem bylo jen necelých devět procent hlasů v předčasných volbách.
O málokterém tématu se v posledních letech popsalo tolik papíru jako o dezinformacích a svobodě slova. Přitom na tomto poli se v Česku nic zvláštního neděje, i když se to z obranářské rétoriky některých médií a politiků nezdá. V řadě sousedních zemí, včetně Německa, je svoboda slova velkým tématem. V Česku se tyto trendy zatím neprojevily. Proč? Stále je u nás živá tradice antikomunistické revoluce z listopadu 1989. Šéfové velkých médií zažili ve formativním věku skutečnou nesvobodu, takže jsou na projevy cenzury, autocenzury a potlačování názorů mimořádně citliví.
Česká vláda schválila stavbu dvou bloků jaderné elektrárny Dukovany a ministři Stanjura a Síkela dostali za úkol do konce roku předložit plán financování. Následně se většina vlády rozprchla na dovolené. Snad to s Dukovany neskončí jako se spotřební daní na tiché víno, která měla být do prázdnin uzavřená, a nic. Většina vlády sice stojí na straně vinařů, ale její jednotu zákeřně narušuje předsedkyně TOP 09 Pekarová Adamová, která tvrdí, že nevidí jediný důvod, proč jeden druh alkoholu osvobodit od daní. Říká, že přijde s poslaneckým návrhem zákona a nechá o tom ve sněmovně hlasovat bez koaliční dohody.
Nadcházejícím krajským a senátním volbám předcházel ostrý spor o termín jejich konání, který, jak víme, prozatím určuje prezident republiky po konzultaci s politickými stranami. Termín pro podzimní typ voleb (komunální, senátní, krajské) se od revoluce neustále přesouval. Začínalo se v prvním listopadovém týdnu, následoval konec října, až se datum překlopilo do září. Důvodem byly stesky politiků, že listopadové plískanice nejsou pro volební kampaň příliš vhodné. Svaz měst a obcí při debatách o jejich datu přišel s nápadem udělat krajské volby a první kolo voleb senátních už 14. září.
Minulou sobotu došlo k atentátu na Donalda Trumpa. Protože jde o amerického prezidentského kandidáta, dávají se střelbě politické motivace. Daleko víc však jde o sociálně-kulturní fenomén. V amerických událostech je možné najít hodně souvislostí s prosincovou vražednou střelbou na pražské filozofické fakultě. V obou případech šlo o mladší, primárně politicky nevyhraněné muže, kteří i přes nepochybnou inteligenci vykazovali řadu znaků společensky deprivovaných jedinců.
Čtrnáct dní uplynulo od voleb do Evropského parlamentu a politická mapa stále připomíná tekuté písky. Jsme svědky dvou zdánlivě odlišných trendů. Na jedné straně uhájila většinu frakce lidovců, socialistů a liberálů, přičemž Evropská lidová strana (EPP) v této trojici významně posílila. Zároveň hlavní tahoun této frakce, německá CDU/CSU, reflektovala změny nálad v Německu i Evropě a posunula se z merkelovského středu doprava.
V Německu probíhá fotbalové mistrovství Evropy, které mají souhrnně vidět čtyři miliardy lidí. Před pár dny jsem svému kamarádovi napsal: „Pavlíku, dnes je 22. červen. V ten den roku 1986 na Estadio Azteca v Mexico City vstřelil Bůh v zastoupení Diega Maradony dva góly Anglii.“ Odpověděl: „Modlíš se?“ Asi jsem měl odepsat: Ne, ale měl bych.“ Proč? Protože fotbal je vedle sexu jedním z mála prostorů svobody, které tento svět normálním lidem dává. A jakou tvář tomu všemu dávají Němci?
Po půlročním vyšetřování zveřejnila policie a státní zástupci výtah ze spisu, který měl objasnit okolnosti prosincového masakru na filosofické fakultě. Následné projednávání na bezpečnostním výboru sněmovny a výroky tam pronesené naznačují, že existují vážné pochybnosti o práci šéfa pražské policie Petra Matějčka, ale i úloze ministra vnitra Víta Rakušana. Krátce po celé tragické události požádala policie, veřejnost a média, aby sami aktivně nic nezveřejňovali, že je s výsledky pátrání seznámí. Tohle doporučení akceptovala i drtivá většina novinářské obce, takže celý případ byl zapouzdřen a pasivně se čekalo, s čím přijdou policejní složky a jejich dohledové orgány.
Krátce po vyhlášení voleb do Evropského parlamentu se rozhořel boj o to, kdo vlastně volil seskupení kolem Filipa Turka. Formace Přísaha / Motoristé sobě, jejíž byl Turek hlavní postavou, fantasticky zvládla koncovku volební kampaně a získala přes deset procent hlasů. Neobvyklá stabilita preferencí ve všech regionech naznačuje, že šlo hodně o hlasy protestní, podobně jako kdysi v případě Věcí veřejných. Šéf agentury STEM Martin Buchtík tvrdí, že Turek čerpal hodně od lidí, co se neúčastnili ani sněmovních voleb v říjnu 2021, ani prezidentských v lednu 2023.
Sociální sítě během několika let udělaly z bývalého závodníka a podnikatele Filipa Turka vlivného influencera. Stejně sociální sítě z něj během několika měsíců udělaly adepta na křeslo v Evropském parlamentu. A do třetice stejné sociální sítě vydaly před pár dny svědectví o jeho sympatiích ke kultuře německého nacismu. Turek z kandidátky neodstoupil, jen přerušil volební kampaň. Otázka je, jestli sociální sítě, které ho vynesly, mají takovou sílu, aby přispěly k jeho nezvolení. Letošní volby do Evropského parlamentu jsou zajímavé tím, že politické strany pochopily úlohu sociálních sítí v moderní komunikaci a vsadily na tento způsob interakce s voliči.
Letošní volební kampaň do Evropského parlamentu byla absolutně fragmentovaná. Připomínala puzzle rozhozené do malých obrázků, takže šlo jen obtížně složit celkový obraz. Jaké byly příčiny? Poprvé převzaly hlavní slovo ve volební kampani sociální sítě se svými dosahy. Klasická média typu novin, časopisů nebo televizí aspoň pět dní před volbami, kdy vznikají tyto řádky, nepřinesla nic, co by obrátilo tok volební kampaně. Tradiční tištěná média mají stále menší čtenost, takže už ani neovlivňují výstupy kolegů z jiných médií jako v minulosti.
V nejsledovanější slovenské televizi Markíza probíhá konflikt mezi managementem a novináři, který může být po příštích volbách inspirací i pro budoucí novou českou vládní sestavu. Podzimní parlamentní volby na Slovensku se ze strany dnešních vládních sil, v čele se Směrem premiéra Roberta Fica, nesly v duchu boje proti tradičním médiím typu novin nebo televizí. Bylo v tom hodně nepochopení moderního mediální světa, který se odehrává daleko víc na sociálních sítích a v internetových podcastech.
Z necelých 23 tisíc hlasů, které reprezentovaly 265 škol v celém Česku, vyšla vítězně koalice SPOLU (15,2 procenta) před Přísahou a Motoristy sobě (14,2 procenta) a Českou pirátskou stranou (11,6 procenta). Devět procent měli STAN a zbylé strany se pohybovaly kolem hladiny pěti procent a pod ní. Většinu předchozích studentských voleb vyhráli Piráti, kteří teď pro část mladých zřejmě ztratili punc protestu. Část těchto voličů dala evidentně hlas koalici Přísaha/Motoristé v čele s Filipem Turkem. Je to poprvé v historii, co do politické soutěže vstoupil youtuber známý ze svých pořadů VOX TV nebo XTV.
Česká a hlavně slovenská média po oznámení atentátu na Roberta Fica oněměla. Pokud nepočítáme jejich povinné vyjádření solidarity s vážně zraněným premiérem. Důvodem bylo, že slovenští vládní politici vyhráli interpretační válku o to, „kdo za to může“. Po atentátu si nechali vnutit názor, že existuje kolektivní viník pokusu o vraždu slovenského premiéra. Místopředseda slovenského parlamentu Blaha (Smer) to řekl jasně: Viníkem jsou média.
Slovenský premiér mi promine, ale tomu, co se děje po atentátu na jeho osobu, je třeba se smát a současně se mít na pozoru. Během několika dní přešlo jeho blahořečení ve svatořečení a každým dnem už musíme očekávat nanebevzetí, a to ještě zaživa. Uzdravení a návrat do funkce Ficovi přejme, tyhle šaškárny kolem jeho osoby ani náhodou. Bývalý poslanec ČSSD a právní expert Trikolóry Zdeněk Koudelka uveřejnil na Blogosvětě článek s příznačným názvem Robert Fico – hrdina demokracie.
