Ruský raketový útok na převážně civilní cíle ukrajinského města Poltava způsobil smrt asi padesáti lidí, dalších tři sta bylo zraněno. I když šlo o jeden z největších ruských úderů na nevojenské objekty od února 2022, tahle informace nikoho moc nevzruší. Řečeno volně s Kunderou, včerejší mrtví se příliš rychle stávají starými mrtvými, na jejichž místo zase nastupují mladí mrtví. Výsledkem je naše zapomínání, kdo byl kdo, což je vhodná půda pro relativizátory a přepisovače průběhu a příčin téhle války.

A máš důkazy? Zeptal se nedávno jeden kolega, když jsme o tom mluvili. Důkazy? Co ty desítky tanků a bojových jednotek na území cizího státu od února 2022, co neúspěšné tažení na Kyjev? To bylo jako co? Simulace nějaké blbé hry na monitoru počítače?

Protinázor: Rusové to prý chtěli ukončit mírovou dohodou, ale britský premiér Johnson byl proti, zněl další argument. Samozřejmě že v každé fázi historického vývoje existuje alternativní cesta, jak se podobným katastrofám vyhnout. V předvečer války by to například musel být silný tlak Spojených států a Evropy na Rusko, spojený s deklarovanými úmysly pomoci Ukrajině. Američané to udělali tak napůl a většina evropských lídrů nechtěla dráždit ruského medvěda a čekala, že se to do tří týdnů vyřeší a pak pasivně přijmou výsledky dohod okupanta s okupovaným.

Něco jako v Československu, když unesení politici po srpnu 1968 podepsali v Kremlu potupné „moskevské protokoly“, jimiž přistoupili na koncept omezené státní suverenity. Jaké však bylo překvapení, když se Ukrajinci postavili Rusům se zbraní v ruce. Od chvíle, kdy zastavili ruský postup, už přece nešlo přijímat kapitulační podmínky. Je také iluzí si myslet, že by se prezident Putin stáhl z dobytého území.

Dalším parádním argumentem je, že invaze Ruska na Ukrajinu je vlastně zástupnou válkou mezi Spojenými státy a Ruskem na ukrajinském území. Krásná ukázka nerozlišování mezi jevem a podstatou. Ano, západní svět drží Ukrajinu finančně i svými dodávkami zbraní nad vodou. A opakem je co? Měl by Západ přihlížet své dobrovolné kapitulaci spojené se ztrátou pro Ukrajinu životně důležitého území?

Mnoho lidí tvrdilo, že Československo v roce 1938 a 1968 bylo bezbrannou obětí, které nepřišel Západ na pomoc. Stejný mentální typ dnes tvrdí, že Ukrajina je „obětí Západu“, který ji materiálně i jinak podporuje. Tak kdo je vlastně oběť?

Jestli Ukrajinci svými postoji v posledních dvou letech něco ztělesňují, pak je to postoj, který se chce vymanit z trapné dějinné role oběti ruských zájmů. Platí za to strašnou cenou, ale je jenom na nich, jaké politické řešení této situace zvolí. Pokud chtějí západní pomoc, měli by ji dostat. Navzdory tomu, že většina z nás dobře tuší, že války tohoto typu většinou končí kompromisními dohodami válčících stran nebo studeným mírem jako svého času v Koreji.

Válka na Ukrajině vede část lidí k přepisování také moderních českých dějin. Server Protiproud přišel s názorem, že sovětská okupace Československa v srpnu 1968 byla vynuceným krokem Moskvy kvůli rozmisťování raket v západní Evropě. Argumentem je, že byly ohroženy bezpečnostní zájmy sovětského impéria, a proto sem museli poslat svá vojska, aby sem instalovala určité zbraňové systémy a nastolila vojenskou rovnováhu. V tomto pojetí šlo v srpnu 1968 o skoromírovou misi, která přinesla Evropě v době studené války pokoj a stabilitu na dalších dvacet let.

Pomiňme tu morální asymetrii, že západní země v té době nebyly schopny zajistit svou bezpečnost a dobrovolně umožňovaly rozmístění vojenské techniky na svém území. V Československu šlo o brutální násilí proti vůli obou národů i většiny tehdejšího komunistického vedení. Velmi sporný je i podtext tohoto názoru, že za invazi v srpnu 1968 vlastně může militarizace západní Evropy.

Někteří američtí i čeští chytráci k tomu dnes dodávají, že to nebyli jenom Rusové, připravující invazi do Československa, ale že mimořádně aktivní bylo i ukrajinské komunistické vedení. Tady už jen napadá jedna otázka: Nezbláznili jsme se, když nastolujeme podobná dilemata? Základní otázka přece nezní, jaké národnosti byl ten či onen potentát v čele Sovětského svazu.

Klíčová otázka je: Kdo se dnes hlásí k tradicím a odkazu SSSR? Kdo v oficiálních školních učebnicích velebí Stalina za jeho imperiální politiku? Rusko, nebo Ukrajina? Jaký stát po zániku Sovětského svazu v roce 1991 neustále ohrožuje své sousedy a do zemí bývalého SSSR vojensky a jinak intervenuje? A hlavně: Kdo vtrhnul se svými tanky před dvěma lety na Ukrajinu?

Vždycky se najde nějaký ustřelený americký profesor, který v nějakém zapadlém archivu vyhrabe dokument, že nás v srpnu 1968 chtěli okupovat hlavně Ukrajinci. Říká se tomu cenný dokument pro bezcenný politický závěr. Podstata toho problému je přece jiná.

Koncem padesátých let 20. století přišel americký historik Richard Pipes s knihou, která popsala Sovětský svaz jako poslední koloniální říši. Ta se rozpadla až čtyřicet let poté. Každý z patnácti národů bývalého SSSR utíkal od Moskvy, co nejrychleji mohl. Jen současný prezident Putin nazval v roce 2007 tuto událost „největší geopolitickou katastrofou 20. století“. Tímto výrokem a všemi dalšími vojenskými provokacemi se reálně přihlásil k dědictví Stalina a Brežněva a od té doby tomu přizpůsobuje svou politiku. Ostatně nedávno v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem to řekl ještě jasněji: Rusko se dříve jmenovalo Sovětský svaz.

To je asi klíč ke všemu – Rusko, později Sovětský svaz a dnes opět Rusko, má nejasné hranice toho, čemu říká ruský svět. Je to amorfní prostor s posuvnými hranicemi a sférami zájmů. Někdy kvůli nim musí pohltit kus Polska, jindy okupovat Československo nebo si přisvojit část Ukrajiny.

Rusko je pořád takové, jak jeho psychologii popsal před sto lety ve svém třídílné práci T. G. Masaryk – nevyzpytatelné, plné komplexů o sobě, nejasných strachů z invaze na své území a pocitů nadřazenosti vůči ostatním národům. Kdo se chce těmto iracionalitám přizpůsobovat, sám nakonec skončí jako okupovaný stát.

Švédové ostatně dobře věděli, proč po dvou stech letech ukončili svou přísně střeženou neutralitu a vstoupili do NATO. V dějinách jsou věci, které se nedají okecat a nezmění je ani dokument nalezený v nějakém přísně střeženém archivu.