Odstartoval volební rok 2025. Jako první naznačilo obrysy svého programu hnutí Stačilo! – v březnu chce zveřejnit definitivní verzi a oznámit krajské kandidátky do Poslanecké sněmovny. Co je to za strukturu a kdo za ní stojí?

Projekt je pokusem předsedkyně komunistické strany a europoslankyně Kateřiny Konečné vyjít z izolace a oslovením protestních hlasů kompenzovat odchod voličů KSČM k hnutí ANO.

Příklon k Václaváku 

Ještě ve sněmovních volbách 2013 měli komunisté 14,7 procenta hlasů. O čtyři roky později už 7,8 procenta a v roce 2021 se s necelými čtyřmi procenty vůbec nedostali do Poslanecké sněmovny. Největší propad nastal mezi lety 2017–2021, když z opozice tolerovali vládu Andreje Babiše. Ten s nimi podepsal tzv. toleranční patent, kdy výměnou za programové ústupky podporovali jeho vládu. Babišův populistický politický styl natolik okouzlil levicové voliče, že se od KSČM odklonili a poslali ji do mimoparlamentní opozice.

Krátce po neúspěšných sněmovních volbách v říjnu 2021 se předsedkyní KSČM stala europoslankyně Kateřina Konečná. Rok nato objevila zdroj nových hlasů. V září 2022, půl roku po Putinově invazi na Ukrajinu, se na české politické scéně zrodil nový společenský proud, jehož protagonisté a sympatizanti bývají označováni jako „dezoláti“. Na slavnou první demonstraci na Václavském náměstí přišla ještě Konečná doprovázená mladšími komunisty. Ostýchavě postávali v polovině Václaváku, jako by se báli, že je někdo obviní ze zneužití cizí demonstrace.

Organizátoři demonstrací z Václaváku se dali dohromady v době odporu proti covidovým opatřením Babišovy vlády. Na podzim 2022 však šli dál a vyjadřovali nesouhlas s Fialovou politikou vůči Rusku a varovali před jejími negativními dopady na ceny energií. Tehdy se zrodilo zvláštní hnutí spojující apokalyptický tón vidění světa a vytyčující jinou orientaci českého státu. Zhmotnilo se to v jejich programu Česká republika na prvním místě, požadujícím vystoupení z EU, NATO a deklarujícím bližší vazby na Rusko.

Okamurova SPD měla k hnutí dezolátů vlažný vztah, protože v nich viděla konkurenci v boji o protestní voliče. Podobně konkurenčně tento proud vnímal Andrej Babiš. Konečná zvolila jinou taktiku – vstoupila do jednání s organizátory demonstrací, takže zakrátko byla pozvaná na pódium a stala se nepostradatelnou rekvizitou těchto akcí. Dezolátské hnutí nakonec postupně erodovalo, Konečná si ale jeho politické dědictví dokázala přivlastnit. Nebylo to ovšem pod visačkou komunistické strany.

Rozpad levice

V posledních sedmi letech se všude v Evropě tradiční levice rozdělila na dva proudy – progresivně liberální a konzervativně socialistický. V Česku se dlouhou dobu tento trend promítal hlavně v sociální demokracii. Tehdejší Sobotkovo vedení tak dlouho experimentovalo s progresivními tématy, tak dlouho zlehčovalo nebezpečí plynoucí z nekontrolované migrace, tak dlouho a dogmaticky prosazovalo inkluzi ve školství, až mezi lety 2013–17 dvě třetiny voličů ČSSD přešly k Babišovi.

V další levicové straně, KSČM, toto dělení dlouho neprobíhalo. Progresivismus, který je spojen vesměs s mladší vysokoškolskou generací, se nemohl v KSČM projevit, protože tyto vrstvy tam prostě nebyly. Komunisté byli většinově stranou nostalgického pošilhávání po minulém režimu, jež se stavěla do role obhájců tradičních hodnot a zájmově byla navázána na Rusko. Předsedkyně Konečná dlouho hledala cestu z izolace. Nejdříve ji našla ve spojenectví právě s dezoláty, čímž získala potenciální armádu voličů a sympatizantů. Další inspirací jí byla situace v sesterské německé politické straně Die Linke, jejíž nadace akce české komunistické strany tradičně sponzoruje.

V případě Die Linke šlo historicky o spojení dvou základních proudů: bývalé komunistické státostrany z NDR a kritických odštěpenců ze západoněmecké sociální demokracie. I tady se v posledních letech projevil rozpor mezi progresivisty a konzervativními socialisty. Vyvrcholil v říjnu 2023, kdy se od Die Linke odštěpilo křídlo kolem poslankyně Sahry Wagenknechtové, která záhy utvořila hnutí Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW). Konečná začala s tímto proudem spolupracovat a leccos se od něj přiučila. BSW je ostře protiamerické a sdílí všechny ruské narativy o válce na Ukrajině. Také je kritické k liberálně levicové politice „otevřených migračních hranic“. Genderové a jiné výstřelky progresivistů považuje za elitářský snobismus. Dva měsíce po vzniku BSW ohlásila Konečná vznik tehdy ještě volební koalice Stačilo!.

Koaliční zástěrka

Formálně ho tvoří tři uskupení: komunistická strana, Spojení demokraté – Sdružení nezávislých (SD–SN) a národní socialisté (ČSNS). Fakticky jde pouze o maskovací manévr, protože dvě zbylé strany jsou hodně virtuální. Konečná potřebovala dovnitř KSČM vytvořit iluzi, že zakládá volební koalici. Nekomunisté na kandidátkách zase získali prostřednictvím dvou malých stran výmluvu, že nemají s KSČM nic společného.

Květnové volby do Evropského parlamentu dopadly pro BSW i Stačilo! velmi dobře. Strana Wagenknechtové získala 6,2 procenta hlasů a šest eurokřesel. Pro Stačilo! hlasovalo 9,5 procenta voličů, což jim vyneslo dva mandáty v Evropském parlamentu. Dalším testem koalice prošla v zářijových krajských volbách. Dostali se sice do 11 z 13 krajských zastupitelstev, ale celkových 40 mandátů nebylo tak velkým úspěchem. V některých krajích (Hradec Králové) získali dokonce méně hlasů než KSČM před čtyřmi lety, ale nízká volební účast je tam nakonec dostala.

Měsíc po volbách se v médiích objevila zpráva, že jedna z klíčových postav dezolátů, blogger Daniel Sterzik alias Vidlák, zaregistroval u ministerstva vnitra Stačilo!, a to jako svébytné politické hnutí. Došlo k pěknému paradoxu. Okamurova SPD celá léta kritizovala strany koalice SPOLU, že šly do voleb společně. Před krajskými volbami pak SPD vytvořilo s Trikolorou a PRO podobnou koalici. Podobně kritizovala SPOLU i Kateřina Konečná, která se – na rozdíl od SPD – pokusila se Stačilo! o legální podvod. Vytvořením fiktivního hnutí obešla hranici 11 procent pro minimálně tři společně kandidující subjekty.

Vznik hnutí Stačilo! měl ještě jeden důvod – vytlačit název komunistická z volebních lístků a být pro potenciálního vítěze voleb, Andreje Babiše, schůdnějším vládním partnerem. Minulý týden pak tři strany hnutí Stačilo! zveřejnily politickou deklaraci a memorandum, v němž se hlásí ke společnému postupu. Co je základem jejich programu?

Lísání ke Kremlu a hvězdy z Václaváku 

V jeho nástinu je požadavek udělat po volbách audit vládnutí. Dále požadují progresivní zdanění fyzických osob, zestátnit veřejnoprávní média a hlavně vypsat referendum o setrvání v EU a NATO, přičemž samy požadují odchod z obou institucí. V Rusku se inspirovaly zákonem o registraci tzv. zahraničních agentů, který má kontrolovat, kdo sponzoruje jaké aktivity neziskovek ze zahraničí. Základem všeho jsou úzké vazby na Rusko a sdílení všech jeho zahraničněpolitických iniciativ.

Původně se k hnutí Stačilo! chtěla připojit SOCDEM v čele s Janou Maláčovou a ČSSD Jiřího Paroubka. Takhle vyostřená politická deklarace však spolupráci s oběma stranami prakticky vyloučila. Stačilo! tak nejspíš půjde do voleb jako armáda KSČM doplněná o známé tváře z demonstrací z Václavského náměstí. Jaké jsou jejich šance?

Klíčem ke všemu bude pochopitelně volební účast. V době podzimních krajských voleb se velká část tradičních voličů vládních stran rozhodla k volbám nepřijít. To vždycky „nadreprezentuje“ výsledky opozičních stran a naopak. Jinou věcí je, že Stačilo! bojuje o hlasy v prostoru, kde je příliš mnoho konkurentů.

Stačilo! není klasická protestní strana, protože se pasivně smířila s „vedoucí úlohou“ Andreje Babiše v politickém systému. Jinak řečeno, její lídři rezignovali na ty levicové voliče, kteří k Babišovi v letech 2016–2021 odešli. Namísto nabídky návratu vsadili na oslovení dvacetiprocentního segmentu protestních voličů. Tuhle oblast však tradičně obhospodařuje Okamurova SPD, Přísaha, zčásti Motoristé a řada menších a ještě menších stran.

Jak to třeba může dopadnout, ukázal nedávný průzkum STEM pro CNN Prima News, kdy SPD získala 8,2 procenta hlasů, ale Stačilo! a Motoristé se do sněmovny vůbec nedostali. Neschopnost Stačilo! vymezit se vůči Babišovi tak připomíná, že komunisté potřebují svého Stalina, a když ho nemají, vezmou zavděk demokratickou náhražkou. To jim velmi zužuje prostor při oslovení nových voličů.