Bylo nás pět, ale teď už jsme čtyři, i když se tváříme, že jsme stále v plném počtu. Takhle by se dala charakterizovat situace uvnitř vládní koalice. Ono se však něco podstatného stalo, takže i opozice bude muset najít jinou nadávku pro současnou vládní sestavu, protože „pětikolka“ prostě už není a nebude.

Každá vláda má svůj nesmazatelný styl a způsob fungování. Ta dnešní byla založena na tom, že Petr Fiala byl především nekorunovaným šéfem pětikoalice, následně lídrem volebního uskupení SPOLU a teprve někde na konci předsedou ODS. Provoz vlády založil na podobných principech, jako když stál v čele brněnské fakulty a univerzity. Byl někde vysoko nad stranami a názorovými skupinami a přitom slaďoval protikladné zájmy (kateder, fakult, vládních politických stran).

Při řízení vlády založil model nápadně připomínající systém konkláve, který se v katolické církvi užívá při volbě papeže. Je založen na přísaze mlčenlivosti, na jejímž základě jsou kardinálové v uzavřené místnosti, dokud nezvolí papeže. Teprve bílý kouř z komína nad Sixtinskou kaplí dá vědět, že došli k závěru.

Podobně ve Fialově vládě, kde od počátku platil princip, že sporná témata se nejdříve vyhádají na vládě a teprve potom, když se najde kompromisní shoda, mohou představitelé politických stran oznámit výsledek. Často se během zasedání a koaličních rad shoda nenašla. Potom Petr Fiala „merkelovsky“ odložil rozhodnutí a přišel s dalšími a dalšími náhradními termíny. Tenhle postup měl jeden pozitivní efekt. Nikdy v minulosti u nás neexistovala koaliční vláda, z níž by se do médií dostávalo méně podrobností. Bylo až neuvěřitelné sledovat, jak se po tři roky dařilo držet sporné věci pod pokličkou a komunikovat jenom shodné výstupy.

Díky tomu prakticky nedocházelo k veřejně ventilovaným rozepřím jako během koaličních vlád Václava Klause, Vladimíra Špidly nebo Petra Nečase, které tyto sestavy nemilosrdně oslabovaly a rozkládaly.

Bohužel v politice je udržování koaliční rovnováhy jenom prvním krokem. Tím druhým musí být účinný způsob vysvětlování zvolené politiky. V tom Fialova vláda tragicky selhávala a její jednotlivé strany taktéž. Důvodem je, že čtyřicátníci a padesátníci ve vládě nepochopili, že mediální mainstream dnes už nejsou televizní debaty, ale přímo vedená komunikace přes sociální sítě a staré dobré vysvětlování politiky lidem na osobních setkáních. Nejvíc nezasažen tímto poznáním byl právě premiér.

Velká strana středu

Tím, jak pět vládních stran muselo utišit v zájmu koaliční jednoty svoje ega a současně nedokázalo prodat výsledky své práce, vyvolávalo dojem nesrozumitelnosti. Politicky se pětikoalice slévala do jedné strany, pracovně ji nazvěme Velká strana středu (VSS). To není hodnocení, ale konstatování. Výsledkem nebylo nic jiného než vláda mírných reforem v mezích koaličních kompromisů. Programově se tím zastíralo pravé poslání: být hrází proti korupčnímu modelu vlády Andreje Babiše a nástrojem ke zmírnění zadlužování státu při zachování základních standardů sociálních jistot.

Než o politiku plnou programových konfliktů šlo spíš o správcovský model státu, což není samo o sobě hřích. Problém byl, že v tomto středovém moři se postupně většina vládních stran poztrácela, a především jejich voliči, kteří začali mít dojem, že tomu všemu nerozumějí.

Aby fialovský systém vládnutí mohl fungovat, musel být založen na lidské shodě a porozumění předsedů pěti politických stran, což se tři roky dařilo. Jediná nedůvěra panovala mezi Vítem Rakušanem a Ivanem Bartošem, který mu nemohl zapomenout kroužkovací kampaň před sněmovními volbami, která z Pirátů udělala stranu o čtyřech poslancích. To však s premiérem nemělo co dělat.

Když před čtrnácti dny Petr Fiala bez konzultace s koaličními partnery i stranickými špičkami ODS vyhodil Ivana Bartoše z vlády a s ním de facto i Piráty, zhroutila se celá konstrukce pětikoalice. Nenávratně se porušila několik let budovaná rovnováha politických zájmů a osobních sympatií. Jeden model vládnutí skončil, přestože se všichni aktéři tváří, že muž přes palubu neznamená vychýlení směru vládní lodi.

Premiér Fiala svým překotným rozhodnutím uvnitř vlády vytvořil atmosféru nedůvěry a zároveň otevřel novou opoziční frontu proti Pirátům. Sám má po krajských volbách oslabenou pozici, což logicky zvýrazňuje neudržitelnost jeho situace. Někde vzadu v hlavě si každý vládní politik klade otázku ohledně termínu jeho odchodu. O důvod víc, že Petr Fiala nevyužil možnost rychlé a razantní rekonstrukce vlády. Nikoli kvůli formálnímu obsazení funkcí, ale vnesení nové programové a personální dynamiky. Teď už se podobná šance nemusí vůbec opakovat.

Fialova pozice bude hodně podobná tomu, co zažíval Václav Klaus v roce 1997, kdy jeho menšinová vláda vyklízela další a další kóty, až ji pohřbil sponzorský skandál. Anebo to můžeme přirovnat k situaci Mirka Topolánka na jaře 2010. Všichni tehdy věděli, že nemá energii vést ODS do dalších voleb, jen se mu nikdo nebyl schopen postavit. Pak stačil neuvážený rozhovor pro časopis Lui, řadě lidí ve vedení občanských demokratů bouchly saze a Topolánek musel odejít. V obou případech to ilustruje rčení, že kapka, kterou pohár přeteče, nemusí být nejdůležitější.

ODS i vláda jsou nyní ve vztahu k Petru Fialovi v očekávání příchodu černé labutě. Tedy nepředvídané okolnosti, která za ně věc s oslabeným premiérem vyřeší. Krajské volby spojené s velkou neúčastí voličů vládní koalice naznačují, že jakákoli reálná změna je lepší než pokračování v pětikoaličním modelu, který už neexistuje.

Správná teze je, že politik by měl mít možnost odejít po prohraných volbách. Otázka však je: Není to pro koalici SPOLU a její voliče příliš velká oběť, která jen umete cestu k moci společenství z Hluboké v čele s budoucím premiérem Babišem? Stojí loajalita k jednomu slušnému a vzdělanému muži za to, předem se smířit s porážkou ve sněmovních volbách?

Nedávná historie zná dva tragické příklady, kdy vládní strany odcházení svého lídra nezvládly. Po pádu Nečasovy vlády v červnu 2013 nezvolila ODS nového předsedu a stranu do předčasných voleb vedla dvojice úřadující předseda (Kuba) a volební lídryně (Němcová). Výsledkem byla neurčitá tvář občanských demokratů a necelých osm procent.

Podobně v roce 2017, kdy všichni v sociální demokracii věděli, že s Bohuslavem Sobotkou nemohou jít do dalších voleb, ale přesto ho půl roku předtím opět zvolili. On nakonec sám rezignoval a řízením ČSSD byl pověřen místopředseda Chovanec a volebním lídrem se stal Lubomír Zaorálek. Výsledkem bylo necelých osm procent. Jak říkal básník Ivan Diviš: Nejhorší slovo na světě není nikdy, ale pozdě.

Antifiala není program

V opozičním táboře po vyhraných volbách panuje tiktokový optimismus. Také v části mediálního hlavního proudu jsme svědky postupné rehabilitace Andreje Babiše. Nikdo se však nezabývá tím, co je schopen reálně nabídnout po odchodu vlády Petra Fialy. Babiš totiž není nepopsaný list. Čtyři roky byl ministrem financí, další čtyři roky měl tento nejdůležitější vládní úřad pod naprostou kontrolou a současně byl premiérem. Nikdo v polistopadové historii, včetně Václava Klause, neměl tak dlouho v rukou rozhodující páky moci. Co bylo výsledkem?

Babiš se nikdy neodvážil k rozhodnějším modernizačním krokům. V prvé řadě mu šlo vždy o kontrolu důležitých úřadů a dotačních položek směřujících k jeho firmě Agrofert. Permanentně se tím dostával do střetu zájmů, což mnohokrát konstatovala také Evropská komise a jí podřízené úřady. Podobně to dlouhá léta bylo v mediální oblasti, kde vlastnil největší vydavatelský dům Mafra.

Od roku 2016 se postupně přeorientoval na voliče ČSSD, až skončil tím, že převzal většinu seniorů závislých na starobním důchodu. Fakticky tak vytvořil první důchodcovskou stranu v Evropě. Když k tomu připočteme, že další z vládních stran by mohla být komunistická strana pod nálepkou Stačilo!, která hlásá vysoké zdanění všeho, co se hýbe, je to důvod k oslavám?

Intelektuální skupina kolem Institutu Václava Klause celá léta žije představou, že Babiš je snadno ovladatelný politik. Kdysi jeden z členů Klausovy skupiny pronesl: Když bude s Babišem vládnout levice, bude levicový, když vytvoří koalici s pravicí, půjde doprava. Tahle neodůvodněná iluze se dodnes drží řady lidí hlásících se k pravé části spektra. Proč by však Babiš zrazoval své voliče a za co? Pro dobrý dojem části politiků, jimž už dávno ujel vlak?

Podle řady signálů bude odpor části politických a mediálních elit vůči Fialově vládě narůstat. Zeptejme se jejich vlastním slovníkem: Není opoziční program Antifiala málo? V jednom podcastu nedávno řekl Babišův dlouholetý poradce Marek Hanč, že základním Babišovým politickým nástrojem je zadlužování a přerozdělování, dokud lze „obsluhovat“ státní dluh.

Anebo se Babiš skutečně změnil, reflektoval neudržitelný způsob svého minulého vládnutí a chce něco podstatného udělat s českou ekonomikou? Zatím tyto informace úspěšně tají. Když chtěl prezident republiky vytvořit platformu k důchodové reformě, Babiš všechny kompromisy odmítl a řekl, že od ANO nikdo do voleb nic neuslyší. Jako důvod uvedl, že se bojí, že jim jejich program někdo opíše. Opoziční voliči jsou ve fázi, kdy dávají jednomu muži bianko šek na cokoli. Tahle programová neurčitost ve vztahu k budoucímu státnímu rozpočtu a investicím by mu v žádné demokratické zemi neprošla.