Kdo neměl na přelomu roku vánoční nebo novoroční projev, jako by v české politice neexistoval. Politický projev jako žánr se překvapivě těší stále velké úctě a vážnosti. Měřeno sledovaností je často na úrovni Star Dance, což je v éře totální fragmentace médií malý zázrak. Kořeny přízně je nutné hledat spíš v minulosti než současnosti.

Volá Londýn

Éra masově šířených projevů je spjatá s rozvojem rozhlasového vysílání. Československý rozhlas (založený v roce 1923 pod názvem Radiojournal) byl po britské BBC jednou z prvních rozhlasových stanic v Evropě. Spojený byl nejen s neopakovatelnými sportovními přenosy komentátora Josefa Laufera (poprvé 1926), ale také projevy prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka u příležitosti státního svátku 28. října (poprvé 1928). Oblíbená byla také jeho vánoční poselství naděje a míru. Slyšet prezidentův hlas a později ho i vidět ve filmových týdenících, to bylo pro řadu lidí něco na úrovni mystického zážitku. Kdo chce o síle tohoto zjevení vědět něco víc, měl by si pustit film Woodyho Allena Zlaté časy rádia, popisující, jaké náboženské vytržení dokázalo způsobit rozhlasové vysílání.

Po německé okupaci českých zemí sehrálo stejnou roli britské vysílání stanice BBC, která od roku 1939 pravidelně informovala o mezinárodní situaci. Teprve díky zahraničnímu vysílání BBC se zrodila legenda legend v podobě pravidelných komentářů pozdějšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Vše se odehrávalo v atmosféře, kdy v českých zemích okupanti zakazovali poslech zahraničních stanic. Přesto byla sledovanost obrovská. Mezi lidmi se říkal šifrovaný bonmot: Co posloucháš? Ale, Kroměříž. To znamenalo: všechno kromě říše. Když v únoru 1948 přišli k moci komunisté a zakázali svobodná média, hned převzala názorotvornou funkci opět BBC.

V roce 1951 pak v Mnichově vznikla rozhlasová stanice Svobodná Evropa, která už vysílala celý den a uchovávala povědomí o svobodné kultuře a politice. Klíčovou roli v letech předcházejících pádu komunismu pak sehrálo Radio Svobodná Evropa (RFE). Legendární zůstane způsob, kterým redaktor Milan Schulz okomentoval projev šéfa českých komunistů Milouše Jakeše z Červeného Hrádku, a delegitimizoval ho tak jako člověka schopného řídit stát.

Fenomén politických projevů přežíval i v tehdejším komunistickém Československu. Projevy komunistických funkcionářů, s výjimkou krátké etapy pražského jara 1968, byly ignorovány všemi vrstvami, s jedinou výjimkou – prezidentského novoročního projevu. Byla to zvláštní doba, kdy skutečné události a státní či náboženské svátky nahradily vyprázdněné rituály. Byly tu oslavy komunistického převratu, oslavy sklizně obilí, Karel Gott dostal Zlatého slavíka, oslavy sovětské revoluce, což završil prezidentský novoroční projev Gustáva Husáka. Každý sice po pěti minutách umdlel v moři frází, ale nepsaná povinnost poslechu byla vesměs dodržována.

Když země nevzkvétá

A pak přišel Václav Havel se svým projevem 1. ledna 1990, který vešel do povědomí jako „Naše země nevzkvétá“. Byla to přímá antiteze k prkennému jazyku Husáka a naopak navázání na Masaryka. Havel tím zároveň obnovil tradici masového sledování novoročních prezidentských projevů. S postupujícími lety sice obsahově opouštěl pojetí sjednocujících promluv k národu a nabízel alternativní programové prohlášení „své“ fiktivní vlády, ale to už je jiný příběh. Dalších deset prezidentských let se jeho nástupce Václav Klaus pokoušel držet tradici politicky vyvážených vystoupení, i když výsledný dojem byl nakonec zastíněn závěrečnou amnestií.

Miloš Zeman pak byl patentovaný provokatér, který rád dělal gesta přesně ve stylu jeho oblíbeného citátu, že když má sešit s linkami, zásadně píše napříč. Proto na tradici novoročních projevů nenavázal a každý rok 26. prosince pronášel krátká vánoční poselství. Nakonec se to tak či onak zvrhlo ve vyřizování účtů s názorovými oponenty. Zeman byl první politik, který vsadil na rozdělenou společnost. Šlo o sázku na jistotu, že mu vždycky zůstane přízeň „té druhé části“.

Uvolněné místo novoročních projevů se v té době pokusili zaplnit různí politici z různých stran, ale velké sledovanosti nedosáhli. Nikdy se o to však nepřestali pokoušet a čas „klidu zbraní“ mezi Štědrým dnem a prvním lednem se stal arénou pokusů o politické oslovení veřejnosti. V době posledních prezidentských voleb se oba hlavní kandidáti (Petr Pavel, Andrej Babiš) zavázali, že tradici novoročních projevů obnoví.

Vánoce v ringu

Politické projevy se vždycky odehrávají v nějakém kontextu. Ten obstarali exprezidenti Klaus a Zeman v předvečer Štědrého dne na CNN Prima News v pořadu Partie Terezie Tománkové. Člověk by řekl, dva tak zkušení politici, kterým je osmdesát plus, by mohli na prahu vánočních svátků aspoň jednou v roce vystoupit ze svého stínu taktizujících a polarizujících prohlášení a říct něco podstatného k dějinám a současnosti země. Bohužel upouštěli jenom negativní páru. V jistém smyslu šlo o projevy stáří maskované za názory.

Na Zemanovu tradici vánočních promluv z 26. prosince pak překvapivě naskočil premiér Petr Fiala. Opět se ukázalo, že tento žánr má obrovský výtlak, protože několikaminutový projev sledovaly více než dva miliony diváků, což bylo 57 procent všech televizí zapnutých v danou dobu. Když odhlédneme od Fialova charakteristického toporného projevu, jeho slova se nesla v duchu sloganu Rok rozhodnutí předznamenávajícího podzimní sněmovní volby. Hlavním problémem je podle premiéra blbá nálada a nedostatek důvěry lidí ve své schopnosti. Podle něj tuhle atmosféru vytváří „prodavači strachu“, kteří chtějí, aby lidé nevěřili sobě ani druhým a svěřili vládu silné ruce. Byl to projev až nefialovsky dobrý, cílil ale jen na potenciální vládní voliče. Jeho dopovězení však mělo teprve přijít. Hlavní politický souboj se totiž odehrál prvního ledna.

Tradiční prezidentský novoroční projev je spojen s Českou televizí a 13. hodinou. Ještě předtím však Petr Fiala a Andrej Babiš odpálili dvě rakety středního doletu v podobě dvou ranních videí.

Fialovo video „Dobrý den, Česko“ připomínalo americké volební kampaně. Premiér v něm rozvinul motivy ze svatoštěpánského projevu, jen prodavače strachu nahradili obchodníci se strachem a na obrazovce se mihl jeho protivník Babiš. Šlo o další pokus o energický projev, včetně bouchání pěstí do stolu. Otázkou je, jestli na přelakování Fialovy image už není pozdě. A také jestli dynamický styl jeho videa, z pohledu televizního diváka možná kvalitní, není v éře sociálních sítí už zastaralý. Skutečně masově sledovaná videa na sociálních sítích už netočí padesátiletí veteráni z reklamních agentur, ale dvacetiletí youtubeři.

To projev Andreje Babiše byl snímám vertikálně, aby se dobře vyjímal i na mobilu. Babiš má jiný problém, než je formát přenosu. Potřeboval by vedle sebe mít dospělého člověka, který by mu něco řekl k obsahu jeho proslovů. Kolem sebe má totiž jen servilní kývače nebo dvacetiletá děcka, která baví tvorba videoobsahu. Kdyby ve svém okolí měl svéprávné poradce, museli by mu říct, že prvních dvacet sekund bylo fantastických, pak ovšem sklouzl do typického babišovského žánru, který jde označit za politickou litanii, úmorné výčty a opakování již mnohokrát řečeného.

Po těch dvaceti sekundách tak přišlo na řadu pouhé řetězení přívlastků („neschopná, asociální, arogantní a prolhaná vláda“). Z takto posazeného sdělení už nevykličkoval, takže to místy připomínalo černou magii. Obsahově jde o sázku na někdejší zemanovský koncept „spálené země“, včetně nabídky „nového začátku“. V jeho opakování slov o tom, že jsme nejhorší z nejhorších, byla cítit skoro až škodolibá radost. Problém je, že když takhle nastavíte část národa, většinou se vám po příchodu k moci už nepodaří přehodit výhybku na opačnou náladu. O tom, že na spálené zemi nic nevyroste, se mohl přesvědčit i Miloš Zeman, který měl jako premiér čtyři roky potíže získat pro svou pozitivní společenskou vizi širší vrstvy.

Méně emocí, více klidu

No a do tohoto ringu, kde se do sebe zakousli Fiala s Babišem a dva bývalí prezidenti jim do toho sypali na zem hrách, vstoupil se svým novoročním projevem prezident Petr Pavel. Hlavně v tomto kontextu bychom měli jeho letošní sdělení hodnotit.

Jeho projev byl nevzrušivě střízlivý. Skutečný stav země není tak špatný, jak se zdá, mzdy rostou, i když pomalu, a zahraničněpoliticky jsme zajištění. V Česku jsou nepojmenované regionální nerovnosti, čtvrtina lidí žije v sociálně ohrožených územích a on by rád byl jejich hlasem. Všichni chtějí žít v míru a jednotlivé názory na podobu míru by neměly lidi rozdělovat. I v budoucnu chce vytvářet platformu pro dohodu opozice a koalice. Rodinu vidí jako místo pro utváření soudržnosti a nezvykle oslovil i školáky, jejichž čas přijde, protože „jsou to oni, kdo bude tvořit budoucí příběhy země“.

Jistě, můžete říct, že to šlo napsat méně frázovitě a více neotřele. Ano, jako vždycky všechno. V kontextu škarohlídských vystoupení jeho prezidentských předchůdců a vyhrocených soubojů stranických politiků to ale bylo dobré slovo na uklidnění. Nakonec zůstane vcelku důstojný dojem z prezidenta stojícího v obleku na prvním nádvoří a jeho pozitivní energie.

Každý v politickém systému země má svou roli. Petr Pavel ji jako jediný z porevolučních prezidentů pochopil – nehraje si na stínového premiéra a v politice neštve jedny proti druhým. To není málo. Jestli tuhle linku udrží, budeme moct říct, že bude první hlavou státu, která nepřekračovala své ústavní pravomoci. Jeho nevzrušivé projevy budou odrazem tohoto základního nastavení – a tak je to správně.