V pořadí už čtvrtá sestava Ústavního soudu od vzniku samostatné České republiky zveřejnila mimořádně kontroverzní nález. Týkal se části zákona o střetu zájmů a byl přijat většinou devíti z patnácti soudců Ústavního soudu. Soud tak rozhodl nejtěsnější možnou většinou.

Soudci reagovali na stížnost 70 poslanců hnutí ANO, kteří zpochybňovali, co sami označovali jako lex Babiš II. Stručně řečeno, původní zákon (lex Babiš I) o střetu zájmů znemožňoval politikům přímo vlastnit média. V reakci na to udělal Andrej Babiš právní kličku a skryl největší mediální vydavatelství v zemi (MAFRA) do tzv. svěřenských fondů. Nicméně zůstal nadále konečným vlastníkem. V reakci na to pirátský poslanec Michálek vložil do zákona o dohledu nad politickými stranami přílepek (lex Babiš II), který znemožňuje i tento nepřímý způsob ovládání médií.

Za Babiše

Vyvolalo to parlamentní obstrukce hnutí ANO, které odmítalo akceptovat nebezpečnost střetu zájmů svého předsedy. Babišovi kritici vycházeli z principu odmítnutí prorůstání moci ekonomické, mediální a politické. Hovořili o pojistce proti narůstající moci oligarchů. Následně poslanci ANO podali stížnost k Ústavnímu soudu. Došlo přitom k mimořádně zajímavému úkazu.

Ústavní soud vyzval Alenu Schillerovou, aby změnila návrh stížnosti. Podle jeho doporučení ji neměla směřovat přímo proti zákonu, ale jen proti novele, která obsahovala přílepek. Respektovaný ústavní právník Ondřej Preuss v Právu řekl, že to na něj působí tak, že Ústavní soud chtěl za každou cenu návrhu ANO vyhovět. Vysvětlení je možná jednodušší: Baxův Ústavní soud se chtěl vyjádřit k české politice a tento zákon se mu k tomu hodil. Jak to dopadlo?

Ústavní soud zrušil Michálkův přílepek a nechal střet zájmů v původní podobě. Takže dnes politik nesmí vlastnit přímo média, ale jen nepřímo, může si je dočasně zaparkovat u jiného oligarchy. O co Ústavnímu soudu šlo?

Většina ústavních soudců postavila svoje rozhodnutí na proceduře vzniku zákona. Jinak řečeno, nezabývala se vůbec obsahem a vážností této normy, tedy tím, čemu chtěla v dobré víře čelit.

Předchozí Ústavní soudy měly ve svém středu víc politicky myslících právníků, kteří cítili, že pokud demokracie nebude rychle reagovat na proměny okolního světa, může jí to sebrat kredit v očích voličů. Tím se dostáváme k ošklivému slovu přílepek, což je pokus o rychlou reakci na proměnlivou situaci, kdy nemůžete jako politik čekat dva roky, až novela zákona projde standardním procesem. Takže k nějakému projednávanému zákonu připojíte několik paragrafů.

V minulosti se ústavnost přílepků posuzovala podle různých kritérií. Například: je přílepek opravdu společensky důležitý? Je přifařen k tematicky příbuznému zákonu? Mohla se k němu dostatečně vyjádřit opozice? Převážil účel nad porušením pravidel? Dnes se jako jediná norma vzalo kritérium, jak početná většina pro něj hlasovala. Stručně řečeno, přílepek je ústavní, pokud pro něj hlasovala většina vládních i opozičních poslanců. V případě, že byl protlačen pouze hlasy parlamentní většiny, je protiústavní.

S tím nesouhlasilo hned šest ústavních soudců, mezi nimiž jsou dvě místopředsedkyně a uznávaný právní teoretik Jan Wintr. Ve svém mimořádně kritickém disentním stanovisku tvrdí, že svým rozhodnutím Ústavní soud „dotváří, do jaké míry bude zasahovat do jinak výlučné pravomoci legislativy přijímat zákony“. Je to možné jinými slovy označit za rozkopnutí dveří do politiky.

Politici ANO sice vyhráli bezcennou bitvu o právní proceduru, ale ve skutečnosti triumfovala Baxova většina v Ústavním soudu. Tímto rozhodnutím Baxova většina už v politickém životě zůstane a pocítí to možná nová Babišova vláda. Stanovisko devíti z patnácti ústavních soudců ve věci střetu zájmů je možné vidět jako ohlášení vstupu do aktuálního politického dění.

Svým hlasováním také dali další zbraň hromadného ničení do rukou opozici tím, že řekli, jakým způsobem mohou z přílepku udělat ústavní nebo neústavní normu. Chceš ústavně konformní přílepek? Zaplať nějakým ústupkem! Opozice tím od Ústavního soudu fakticky dostala licenci na přílepky.

Neštěstí politiky

Ve věci obstrukcí zas dala většina ústavních soudců novou moc do rukou parlamentní vládní většině. Nestor české politiky Petr Pithart nedávno označil obstrukce v českém parlamentu za politickou rakovinu. Je to skutečně něco, co se stalo hlavním rysem práce v Poslanecké sněmovně po roce 2021. Pro představu: v prvních třech letech Sobotkovy vlády se konalo 53 schůzí s 259 jednacími dny. V prvních třech letech Fialovy vlády proběhlo už 124 schůzí s 326 jednacími dny. Vzhledem k tomu, že nebylo přijato víc zákonů, jednoznačně to souvisí se strategií parlamentní opozice (ANO, SPD), která z výjimečných obstrukcí udělala marketingový nástroj. Nahrává jí k tomu jednací řád Poslanecké sněmovny z roku 1995, který dává sněmovní menšině do rukou nástroje, jak natahovat čas nutný k projednání zákonů. Jsou to orgie zdržovací taktiky formou přestávek, faktických poznámek a vystoupení řečníků s přednostním právem.

Jak je to možné? Ve většině západních zemí je čas pro parlamentní vystoupení omezený a zároveň se časově limituje délka obecné rozpravy. V českém jednacím řádu však žádná taková omezovací klauzule není. Striktně podle výkladu rozprava končí, když už není žádný přihlášený. To vede parlamentní většinu i menšinu k radikalizaci. Menšina si ústy svých řečníků s přednostním právem bere nová a nová vystoupení. Naopak většina po řadě probdělých nocí na to reaguje tím, že si odhlasuje přesný termín pro hlasování. Tahle pravomoc však není v jednacím řádu. Jedni přitom nadávají na druhé.

To byl v minulosti důvod, proč se tento krok několikrát objevil u Ústavního soudu, který konstatoval, že utnutí sněmovních debat není za určitých okolností protiústavní. Musí být ovšem zachováno jedno podstatné pravidlo: právo opoziční menšiny dostatečně se k projednávané normě vyjádřit jak na parlamentní půdě, tak na veřejnosti. To ve svém posledním nálezu také zopakoval Ústavní soud: předčasné ukončení debaty není protiústavní, i když jde proti pravidlům jednacího řádu.

Na tuto absurditu poukazuje menšina ústavních soudců. Podle nich Baxova většina na jedné straně toleruje ukončení obstrukcí, které nejsou v jednacím řádu. Na straně druhé se rozhodla nepřihlížet k společenské důležitosti přílepků a vyzdvihuje jenom jedno kritérium – podporu napříč sněmovnou. Tím dává mimořádné pravomoci jednak opozici a zároveň ve věci obstrukcí i vládní koalici. Říká: Porušujte svoje nařízení, ale jiným způsobem. A dále: Přílepky jsou horší než porušování jednacího řádu. Linkuje tím parlamentní život v Česku, na němž se mohli dohodnout sami politici a vtělit si jej do nových zákonů.

Host do domu

Ústavní soudce Jan Wintr přišel v Deníku N s tezí, že v případě zákona o střetu zájmů (lex Babiš II) o žádný přílepek nešlo, „protože tam věcná a účelová souvislost mezi návrhem zákona a pozměňovacím návrhem byla. Dále říkám, že ve sněmovně proběhla dostatečná debata a parlament i veřejnost měly dostatek prostoru se s pozměňovacím návrhem seznámit. Proto pro mě není protiústavní“. Zajímavý je jeho další názor: tvrdí, že pokud přílepek nenarušuje slušnou úroveň parlamentní a právní debaty, není protiústavní.

Z rozsudku ve věci zákona lex Babiš II se můžeme jen domýšlet, jak bude Baxův Ústavní soud postupovat v jiných případech a jestli nejde o úkrok k soudcokracii. Na vině je ovšem stále stejná krátkozrakost politiků, kteří si dostatečně nehájí svoje teritorium. Když se vyhrotí spory mezi vládní koalicí a opozicí, jedna z nich se snaží vtáhnout do rozhodování jinou část veřejné moci, ať už je to Nejvyšší soud, policie, nebo ústavní soudci. Připomínají člověka, který pozve domů hosta, aby mu pomohl o něčem rozhodnout, a on nakonec neodejde.

Snad se Baxův Ústavní soud poučil z nejtemnějšího rozhodnutí dosavadní éry ústavního soudnictví, když Rychetského Ústavní soud v roce 2009 zrušil předčasné volby. Dodejme, že na zkrácení volebního období o jeden rok se tehdy shodla jak vládní koalice, tak opozice. Ústavní soudci však tyto volby zrušili měsíc před hlasováním, a navíc v době probíhající volební kampaně. Výsledkem bylo oddálení voleb o víc než rok, totálně přepsaná politická mapa, vzestup populistů a expanze soudní a policejní moci. To už je trochu jiný příběh, který má jeden společný jmenovatel s tím dnešním – soudní aktivismus.