Poslední průzkum agentury STEM pro CNN Prima News byl k vládní koalici mimořádně nepříznivý. Hnutí ANO by podle něj získalo 89 mandátů z celkového počtu 200 v Poslanecké sněmovně, což je o 17 víc než v říjnu 2021. Koalice SPOLU by měla 46 poslanců (minus 25 mandátů), někdejší koalice Pirátů a STAN by společně držela 34 křesel (plus 1). Dále by se do sněmovny dostaly SPD (19) a Stačilo! (12).

Jestliže vládní pětikoalice měla v roce 2021 většinu 108 poslanců, stejnou většinu by po dalších volbách mohly mít ANO a SPD. Tato čísla jsou o to zajímavější, že podle analýz většiny agentur platí takzvaná teorie dvou voličských světů, která říká, že vládní voliči nepřecházejí k opozici a naopak. Pokud podobným způsobem dopadnou podzimní parlamentní volby, bude to výsledkem odchodu bývalých vládních podporovatelů mezi nevoliče. Z čeho se zrodilo jejich znechucení?

Ještě rok a půl po svém nástupu vláda Petra Fialy určovala politické tempo, a to navzdory rostoucí inflaci, kterou zčásti zdědila po minulém kabinetu. Mimořádně aktivní byla v první fázi ukrajinské války, kdy ukázala západním spojencům, že jejich mlčení může být bráno jako souhlas s Putinem. Současně zvládla přijmout do Česka statisíce uprchlíků, aniž to ve společnosti vyvolalo větší napětí.

Společně se sousedními vládami zvládla energetickou krizi, takže nedošlo na předpovědi z demonstrací z Václavského náměstí, že na přelomu let 2022 a 2023 dojde ke zhroucení dodávek ropy a plynu a občanským nepokojům. Na jaře 2023 také přispěla k porážce Andreje Babiše v prezidentské volbě.

Zvrat nastal ve druhé polovině roku 2023, kdy voliči koalice očekávali strukturální reformy. Namísto toho přišel polovičatý úsporný balíček. Odpor proti němu byl sice velký, ale nikoli z voličského tábora vládní koalice. Větší deregulace a liberalizační kroky nepřišly, i když přijít mohly.

Nakonec z větších reformních kroků prošla jen důchodová reforma a právě probíhající digitalizace sociálního systému. Vládní voliče také zcela zmátla politika dvou lidoveckých ministrů životního prostředí (Hubáčková, Hladík), kteří se rozhodli, že v politice nahradí zelené. S tím sice kontrastovaly snahy některých vládních politiků o prosazení jaderné energetiky mezi čisté zdroje nebo jejich usilování o zmírnění postihů automobilového průmyslu. Výsledný dojem byl ale zmatečný.

Prvním varováním byla porážka ve volbách do Evropského parlamentu (červen 2024) a následně debakl v krajských volbách. Ukázal se jasný trend: když vládní voliči zůstanou doma, jsou levicové a populistické strany schopné dosáhnout dobrého výsledku i ve volbách druhého řádu, kam jinak jejich voliči moc nechodí.

Od podzimu 2024 pak nastává úplná ztráta dynamiky vládnutí. Premiér Fiala promarnil ozdravný moment rekonstrukce vlády, která se v podstatě smrskla na vyhození Pirátů a dosazení druhořadých ministrů za STAN. Uvnitř vládní koalice byla zároveň narušena křehká rovnováha sil a zájmů. Dnes jsme svědky boje všech proti všem, který se otevřeně neventiluje jen kvůli obavě z nástupu Andreje Babiše.

Zpočátku byla silnou zbraní Fialova kabinetu zahraniční politika, ale ani to dnes neplatí. Zvolení Donalda Trumpa není anomálie. On netvoří trend, ale naopak trend si našel jeho, stejně jako v Itálii nebo v Argentině. Dal by se označit pojmem akční demokracie a reaguje na fatalismus, že ve zbyrokratizované struktuře nic nejde a karty jsou zájmově definitivně rozdané. Nástup Trumpů, Meloniových nebo Mileiů se dá připodobnit k disruptorům, kteří chtějí rozrušit stávající nehybné struktury pokojného vládnutí. Jestli skončí jen u toho, nebo vnesou do společnosti hlubší změny, je otázka.

Premiér Fiala a jeho okolí vypadají tváří v tvář těmto „trendy“ politikům jako lidé z jiné epochy. Fiala také nevyužil svých vazeb na italskou premiérku, která s ním sedí v jedné evropské frakci, a nezařadil se do nového politického proudu. Namísto toho vyklidil pole, které zaplnili jiní sekáči. Vítězové posledních sněmovních voleb tak důstojným krokem kráčejí k volební porážce.