Tag: Václav Havel

Články k tagu

Světlo z Bílé Rusi

V době největšího rozmachu západního mírového hnutí napsal Václav Havel velmi odvážnou (nekorektní) esej Anatomie jedné zdrženlivosti, kde svým zdvořilým způsobem vysvětlil, proč se v totalitních zemích lidé dívají tak skepticky na zapálené bojovníky proti americkým raketám – a moc jim ani nevadí ty dávno rozmístěné sovětské.

Na Mount Everest taky nelezete dvakrát

Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.

Když můžeme být s Ním. S Havlem…

Bohužel skoro už vymizela tradice pašijových her, kdy většinou ochotníci rok co rok předváděli utrpení a umučení Ježíše Krista, našeho Pána. Lze si představit, že věřícího diváka vlastně ani tak nezajímalo, jak herci hrají, jaké jsou kulisy nebo jaké je svícení.

Příspěvek k polidštění Václava Havla

Následující text nechce být filmovou recenzí, nepokouší se hodnotit film Havel po umělecké stránce, to obstaral povolanější kolega Jiří Peňás. Ale v jiné rovině, v otázce, nakolik je ten film pravdivý, s Peňásem trochu polemizuje. Protože je pravdivost jako soubor životopisných detailů a pravdivost, která vystihne něco, co třeba i hutný životopis minul.

Havel, nesmělý masochista

Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.

Česká společnost se lekla

Je to příležitost pro sebereflexi, příležitost, která se jen tak nezopakuje, říká o koronavirovém jaru 2020 Petr Pithart, pro kterého je uvažování o společnosti vlastně celoživotním tématem. Dělal to jako mladý právník, jako středněvěký disident a jeden z mozků Charty 77 a Občanského fóra, jako předseda první polistopadové české vlády, jako politik i jako intelektuál a soukromá osoba.

Třicet let od Havlovy velké cesty na Západ

Před třiceti lety podnikl Václav Havel památnou cestu do Ameriky. Zdejší média to teď hojně připomínají. Byla to triumfální výprava s převelice početnou delegací, skutečně nadšeným přijetím. Američtí kongresmani byli z československého prezidenta natolik paf, že jeho projev mnohokrát a mnohokrát přerušili potleskem vestoje, došlo na něj i poté, co Havel zákonodárcům sdělil, že „bytí předchází vědomí“. Prominentní umělci uspořádali pro Havla galavečer. Byla to šťastná chvíle ve šťastné době, troufnu si to tvrdit i dnes, kdy jsou reminiscence na porevoluční roky často zabarvené značnou skepsí (ne že by pro ni neexistovaly žádné důvody).

30 let svobody: Exkluzivní záznam první schůzky Havla s Gorbačovem. Co zaznělo?

V právě vycházejícím speciálu 30 let svobody je zveřejněn unikátní a doposud nepublikovaný dialog mezi Václavem Havlem a Michailem Gorbačovem z počátku roku 1990. V něm Gorbačov například říká, že pobyt sovětských vojsk v Československu nepovažuje za koloniální manýry. Přinášíme úryvek, který se právě sovětské okupace Československa týká. Celý přepis je součástí speciálu 30 let svobody. Tento zápis ze schůzky pochází z archivu v Británii žijícího disidenta Vladimira Bukovského.

Havlovy děti

Mohou pořádat happeningy, připomínat si, co zažili jejich předchůdci 17. listopadu 1989 na Albertově a Národní třídě. Vést rozhovory s pamětníky. Nebo se ptát: Jací jsme? V čem jsme jiní než oni a další generace, které se narodily před námi? Na ten druhý, originálnější styl vsadili studenti vysokých škol, většinou z pražské Univerzity Karlovy v projektu Svobodný listopad. Zadali sociologům z agentury Median, aby se na reprezentativním vzorku zeptali mladých lidí z generace 18 až 30 let, co si myslí o světě a své roli v něm. Je to v českých poměrech první velmi detailní pohled na tuto generaci.

Zeman není první. Drahoty s jmenováním ministrům dělali i Havel s Klausem

Prezident Miloš Zeman pravidelně zachází až na samou hranu ústavních zvyklostí. Týká se to také personálního složení vlády. Své by o tom mohl vyprávět neúspěšný kandidát ČSSD na ministra zahraničí Miroslav Poche nebo aktuálně Michal Šmarda, který zatím marně čeká, až jej prezident jmenuje ministrem kultury. Problémy s ministerskými kandidáty měli však i Zemanovi předchůdci. Současná hlava státu si mohla například podobnou situaci vyzkoušet i z druhé strany, když si prezident Václav Havel kladl podmínky pro jmenování některých ministrů. Václav Klaus zase například zkoušel kandidáta na ministra průmyslu Milana Urbana z jazyků.

Tichý muž s fotoaparátem Miloš Fikejz

Mezi tisíci fotografiemi Václava Havla mají zvláštní význam ty, které pořídil koncem osmdesátých let Miloš Fikejz, nenápadný muž, který vypadal trochu jako John Lennon z období, kdy se ostříhal nakrátko a začal nosit kulaté brýle, jimž se pak už bude navždy říkat lennonky. Havel na nich zase vypadá trochu jako Redford v období, kdy hrál velkého Gatsbyho nebo Jeremiaha Johnsona. No dobrá, úplně tak nevypadá, ale trochu jo. Přesvědčit se o tom můžete na výstavě Fikejzových fotografií v galerii Lucerny.

Kundera odněkud, Havel odnikud. A odkud je Klaus?

Václav Klaus má zvláštní schopnost iritovat jedinečným, nenapodobitelným způsobem. Neřekne jen, tak jako občas kdekdo, něco, s čím prostě nesouhlasíme, ale navíc tím dráždí, možná i vědomě. Teď napsal článek k narozeninám Milana Kundery (viz stránky Institutu Václava Klause – pozn. red.), v němž, jak přiznává, nedodal mnoho nad svůj text o Kunderovi z roku 2009. Z toho, co dodal, je nejzajímavější odkaz na pojmy lidí „patřících někam“ (somewheres) a lidí „nepatřících nikam“ (anywheres). Tato dichotomie představuje snad nejzajímavější popis současné společenskopolitické situace, jaký se v posledních letech objevil, a neškodí ji veřejnosti doporučovat. Ale protože je to Václav Klaus, uplatnil ji na Milana Kunderu a Václava Havla způsobem, který je účelový, zavádějící a nefér.

Katyně v Počernicích aneb Kohout jako Havel

Horní Počernice, obec na východním okraji Prahy, je místo odložených dramatiků. To řekl v sobotu publiku při klanění Pavel Kohout, vždy připravený říci něco historického. Narážel samozřejmě na poloutajenou premiéru Havlovy Žebrácké opery, jež se v roce 1975 uskutečnila v hornopočernickém kulturáku, který mezitím byl zbořen. Na místě nikoli totožném, ale též v Horních Počernicích stojí nové divadlo, kde se před týdnem uskutečnila první premiéra, dalo by se říci světová, Kohoutovy adaptace vlastního románu Katyně. Tuto sobotu se dávala druhá premiéra.

Václav Havel v rytmu Rolling Stones. Film představí poslední roky jeho života

Václav Havel byl bezesporu největším symbolem sametové revoluce, od níž v listopadu uplyne již 30 let. Dokumentarista Petr Jančárek měl od roku 2009 tu čest natáčet „zbytek jeho života“. Nyní chystá dokument „Tady Havel, slyšíte mě?“, jehož premiéra má být na podzim. Rozhodně by se nemělo jednat o pouhé sentimentální vzpomínání na stárnoucího prezidenta. K nákupu autorských práv na hudbu kapel jako The Rolling Stones uspořádal Petr Jančárek sbírku na Hithitu.

Komunisté ho zakázali a vyhnali. Písničkář Kryl kritizoval politiky i po revoluci

Sametová revoluce se stala alibismem, kdy komunisté převlékli rudé pláště za modré. Tak hodnotil písničkář Karel Kryl poměry v Československu po revoluci v roce 1989. Známý zpěvák pil krev komunistům už v šedesátých letech. Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka se stala symbolem po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Skladba byla nakonec zakázána a Karel Kryl poté emigroval do Německa.

Poslanec Volný trvá na Havlovi „vlastizrádci“. Čelí trestnímu oznámení a odmítá se omluvit

Výroky poslance Lubomíra Volného (SPD), který označil prezidenta Václava Havla za „jednoho z největších vlastizrádců této země“, mají dohru. Občan Martin Pilc na něj podal trestní oznámení, mezitím jej ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD) vyzval k omluvě. Obojí však poslanec odmítá, svůj výrok uveřejněný v úterý sociálních sítích zopakoval ještě ve čtvrtek v České televizi (ČT).

Snídaně, která vešla do dějin. Před 30 lety Mitterrand pohostil české disidenty

V prosinci 1988 navštívil tehdejší komunistické Československo francouzský prezident François Mitterrand, jenž se tehdy stal vůbec prvním prezidentem Francie, který oficiálně navštívil Československo od jeho vzniku v roce 1918. Návštěva ale měla ještě daleko hlubší význam. Mitterrand totiž 9. prosince 1988 posnídal v malostranském Buquoyském paláci, sídle francouzského velvyslanectví, s českými disidenty v čele s Václavem Havlem.

Paměti bílého nosorožce

V matné vzpomínce vykuleného mladého redaktora, tedy mé, je jeden zvláštní večer roku 1993 na Barrandovských terasách. Vítalo se tam vydání pamětí Václava M. Havla Mé vzpomínky, které tehdy vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Byl jsem na Barrandově poprvé a naposled, kdysi slavný komplex existoval ještě ve stavu jaksi provozuschopném. Zbývalo z něj už tehdy jen torzo, i bar Trilobit byl od roku 1986 zavřený, ale zbytkový provoz bylo možné využít k oslavě.

Samostatná jednotka Ivan Havel: 80 let

Když se člověk narodí jako mladší sourozenec Václava Havla, plyne z toho řada důsledků, se kterými se musí vyrovnávat, například že bude pro některé lidí více zajímavý jako bratr, méně již jako konkrétní Ivan M. Havel. Bližší pohled na jeho osobnost, dílo a charakter však ukazuje, že se Ivan Havel tímto nenechal ovlivnit a svést ze své cesty, která se vedla vždy samostatně, originálně a po svém, takže z toho mohl i starší bratr býti někdy nervózní a připadat si jako bratr mladší.

Václav Havel jako muž, který se nemohl rozhodnout

Začneme nezdvořile o někom jiném než o autorce knihy: o její hlavní postavě. Život Václava Havla se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprůhledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Už dlouhé roky před prezidentstvím pod policejním dozorem, ale i před zraky desítek přátel (Havel by mimořádně družný člověk), pak již stovek známých, spoluspiklenců či tisíců sympatizantů. Byl to život naprosto naplněný událostmi a činnostmi různého druhu, které vedly k tomu, že ať již vědomě, či jaksi spontánně se Havel stal hlavní postavou opozice, což vyústilo v onen prezidentský mirákl konce roku 1989.