Tag: recenze

Články k tagu

Nové písně od „umělkyně s příběhem“

Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.

Cudlínova země zaslíbená

V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.

Co všechno ještě musíme

Vypadá to jako luxusní katalog nějaké cestovní kanceláře, avšak údaje o cenách hotelů, letenek, jízdenek, šerpů atd. tady nenajdeme. Co je to tedy? Soubor tipů na takzvanou zážitkovou turistiku, nazvaný 1 000 míst, která musíte vidět, než zemřete. Hlavní autorka sice všechna ta místa zatím neviděla, ale třeba má ještě dost času. „Tvůrci knihy (...) procestovali Zemi křížem krážem a na základě svých zážitků vytvořili jedinečný soubor velkých i malých dobrodružství.“ Je ta věta napsaná (či přeložená) poněkud neobratně, tušíme však, co se tu chce říct.

Prkno za Husáka

Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.

Jak muži poznali, co je to pořádný šok

K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.

Spencer Reinhard: aspirující umělec, neúspěšný lupič

Mladí muži mají dnes dost špatnou pověst – přinášejí problémy. Existuje u nich větší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, mohou trpět sexuální frustrací a různě si ji vybíjet, být bezcílní, nenávistní, společnosti s větším podílem mladých mužů snáze rozpoutají válku… Jsou to bytosti budící strach. „Mladí muži s iPhony“ slova, která jsou pro část veřejnosti vyjádřením přicházejícího kataklyzmatu, střetu civilizací, jejž má přinést migrační krize. A mladí muži jsou skutečně bytosti potenciálně nebezpečné – okolí a především sobě. Taky proto, že být jedním z nich může být hodně těžké, takový člověk je sužovaný potřebou vyznat se v sobě a ve světě, i když to v danou chvíli ani není možné, chce sladit potřebu osobního uznání s touhou stát se někým jiným… Jednou z toho třeba vyrostou, spíš si ale jenom zvyknou.

Když smrt je jediná jistota

Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.

Camille Preakerová: hrdinka naší doby

I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.

V hororu teď „frčí“ beznaděj

Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.

Ostré náboje v sovětské ruletě

Zatímco na Západě si tvůrčí člověk život ničil většinou sám, pokud tedy k tomu měl vlohy, v Rusku a jiných komunistických zemích mu ho ničila státní moc. Životopisy velkých Rusů dvacátého století, to je skoro permanentní tragédie a drama. Proto jsou také tak čtivé.

Ladislav Klíma ve Vysočanech

Na dohled od busty s výrazným knírem, díla Michala Blažka z roku 2013, opatřeného slovy ZDE / V HOTELU / »KRÁSA« / ŽIL V LETECH / 1915–1927 / FILOSOF / LADISLAV KLÍMA, stojí historická budova vysočanské radnice. A právě v ní v Galerii 9 uspořádali výtvarníci Jan a Jana Majcherovi krátkou, skromnou, avšak působivou výstavu u příležitosti dvou letošních jubileí výjimečného spisovatele: roku 1878 se v Domažlicích narodil, roku 1928, čtyři měsíce před padesátými narozeninami, v Praze zemřel.

Přijďte si zařvat, Básníkova bakalářská práce, Král latino popu

Mezinárodní festival NaHlas! je oslavou hlasu a zpěvu ve všech možných formách a přístupech. Koncerty, přednášky a workshopy jsou určené profesionálům i amatérům, všem (bez ohledu na věk), kteří mají zájem o rozvoj hlasových schopností. Festival proběhne na různých místech v Praze, více na www.nahlasfestival.cz.

Mokré sny v Hellbrunnu

Je vlahý letní večer, začátek sedmnáctého století, za pár let začne třicetiletá válka, ale tady, v krásné krajině kousek jižně pod Salcburkem, je klid a mír. Panstvo se přijelo podívat na Hellbrunn, nový lusthaus čili letní sídlo mocného solnohradského arcibiskupa, který je zároveň knížetem, tedy dalo by se říct vládcem bohatého Solnohradska, samostatného církevního knížectví.

V zemi, kde „žyť strašno“

„V Doněcku jsem viděl ženu, která prodávala kravská kopyta.“ Mohla by tak začínat nějaká sovětská verze Ginsbergova Kvílení, ale začíná tak jedna z reportáží Ryszarda Kapuścińského z konce Sovětského svazu. Ta žena je prodávala, protože na kopytech bylo trochu tuku, takže se z nich dala uvařit polévka. O kousek dál líčí noc na nádraží v kterémsi velkém ukrajinské městě.

Kulturní tipy

Křivoklát noir V prostorách hradu Křivoklát proběhne 6. ročník přehlídky amerických a evropských filmů noir. Promítat se budou neznámé severské tituly 40. a 50. let (sekce Nordic noir), neméně zajímavé se zdají být snímky ze sekce Vězeňský noir.    Noir Film Festival, Křivoklát, 23. –26. 8. 2018.

Zdrženlivý film o Janu Palachovi

Jan Palach zůstává i padesát let po invazi postavou zneklidňující a snad i záhadnou, především pro generace, které mají žitou zkušenost s komunistickým režimem, ale nejenom pro ně. Je to postava, jež může působit velice nečesky, protože se naprosto vymyká, podobně jako jiné velké figury.

Robert Ford: oběť hloupých snů

Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.

Pomalá historka z epicentra zla

Mezi novými typy televizního seriálu se docela ujala, řekněme, koláž, které sice vypráví nějaký vlastní příběh, zároveň je ale i jakýmsi kontejnerem odkazů k dílům jiným. Velice úspěšná série Stranger Things z produkce Netflixu je nejenom napínavá story o dospívajících dětech a pro ně, také obsahuje velké množství referencí a aluzí na populární filmy, knihy a seriály 80. let. Skvělé Fargo se dá brát jako strhující vyprávění i jako sbírka vynalézavě pospojovaných motivů z filmů bratří Coenů, poskládaná tak, že z nich vzniká nějaká nová kvalita. Jako ideální autor pro tenhle způsob zpracování se jeví Stephen King.

Norská cesta do Islámského státu

Během několika let existence Islámského státu do něj odešlo bojovat a žít na sedmdesát Norů, lépe řečeno norských státních příslušníků. Byly mezi nimi i dvě sestry, šestnáctiletá Leila a o dva roky starší Ayan, původem Somálky, narozené již v Norsku, vyrůstající na předměstí Osla, v obci Asker. Dnem jejich odchodu, 17. října 2013, začíná pětisetstránkový dokumentární román norské spisovatelky a novinářky Åsne Seierstad Dvě sestry.

Talking Heads v Africe jako doma

Západní hudba už dlouhou dobu čerpá také z hudebních tradic jiných kultur, ten pohyb, inspirace proudí ale také opačným směrem, je to tak už odedávna. Bílí kluci z Evropy zkoušejí po svém hrát hudbu černochů z amerického Jihu (a vydrží jim to až hluboko do penze, jak v Praze nedávno předvedli Rolling Stones), černí kluci z Afriky berou za svou třeba evropskou instrumentaci a způsob aranžmá. Jestli se vůbec dá mluvit o nějaké kulturní apropriaci, je všestranná a velmi často taky prospěšná.

„Civilizovaní“ sní o „zaostalých“

Existuje tvorba a existuje produkce, výroba – velmi zjednodušujícím a zevšeobecňujícím způsobem řečeno. To první vzniká také (nikoli výhradně) z vnitřní potřeby, ambice cosi ukázat či sdělit, lhostejno, jestli impulsem byla nějaká zakázka, nebo ne. Za tím druhým spíš než aspirace tvůrců je vidět atmosféra výrobní porady, na níž manažeři umění stanovují a vyvažují parametry žádoucího produktu.

Provařené dny 8: A tělo říká: Jdi

Signály, jimiž tělo a snad i podvědomí, nebo dokonce nevědomí dávají najevo, že nastal čas z festivalu zmizet, přibývají a stávají se čím dál nekompromisnějšími. To se třeba jeden dopoledne vykope na projekci údajně epické kolumbijské gangsterky o počátcích obchodu s kokainem a zjistí, že si spletl kino. Ne, ne. Žádná epika, žádný kokain. Ale nesnesitelný a hysterický rakousko-americký pokus o filmové umění.