Tag: recenze

Články k tagu

Robert Ford: oběť hloupých snů

Ta písnička se zpívala i u českých táboráků. Smutný příběh o Jessem Jamesovi, popsaném jako americká obdoba Robina Hooda, vzorném otci a lupiči, který „vlaky přepadával rád“. Špatně to s ním ale dopadlo, v tom songu i v životě – „Tenhle přítel hadí, ten vám Jesse zradí… Robert Ford, v nočních tmách právě připlíží se jako vrah a on vám Jesse James odpraví.“ Ten příběh je, jak se dnes říká, založený na skutečných událostech. Jesse James opravdu patřil mezi legendární figury pozdního Divokého západu, sešel ze světa rukou Roberta Forda, tehdy dvacetiletého. Legenda o něm byla zpracovaná v mnoha filmech, v prvních dvou, němých, lupiče hrál jeho syn Jesse James jr. To nejlepší filmové zpracování jeho příběhu je ale to poslední – dvouapůlhodinový snímek novozélandského režiséra Andrewa Dominika podle knihy Rona Hansena Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem.

Pomalá historka z epicentra zla

Mezi novými typy televizního seriálu se docela ujala, řekněme, koláž, které sice vypráví nějaký vlastní příběh, zároveň je ale i jakýmsi kontejnerem odkazů k dílům jiným. Velice úspěšná série Stranger Things z produkce Netflixu je nejenom napínavá story o dospívajících dětech a pro ně, také obsahuje velké množství referencí a aluzí na populární filmy, knihy a seriály 80. let. Skvělé Fargo se dá brát jako strhující vyprávění i jako sbírka vynalézavě pospojovaných motivů z filmů bratří Coenů, poskládaná tak, že z nich vzniká nějaká nová kvalita. Jako ideální autor pro tenhle způsob zpracování se jeví Stephen King.

Norská cesta do Islámského státu

Během několika let existence Islámského státu do něj odešlo bojovat a žít na sedmdesát Norů, lépe řečeno norských státních příslušníků. Byly mezi nimi i dvě sestry, šestnáctiletá Leila a o dva roky starší Ayan, původem Somálky, narozené již v Norsku, vyrůstající na předměstí Osla, v obci Asker. Dnem jejich odchodu, 17. října 2013, začíná pětisetstránkový dokumentární román norské spisovatelky a novinářky Åsne Seierstad Dvě sestry.

Talking Heads v Africe jako doma

Západní hudba už dlouhou dobu čerpá také z hudebních tradic jiných kultur, ten pohyb, inspirace proudí ale také opačným směrem, je to tak už odedávna. Bílí kluci z Evropy zkoušejí po svém hrát hudbu černochů z amerického Jihu (a vydrží jim to až hluboko do penze, jak v Praze nedávno předvedli Rolling Stones), černí kluci z Afriky berou za svou třeba evropskou instrumentaci a způsob aranžmá. Jestli se vůbec dá mluvit o nějaké kulturní apropriaci, je všestranná a velmi často taky prospěšná.

„Civilizovaní“ sní o „zaostalých“

Existuje tvorba a existuje produkce, výroba – velmi zjednodušujícím a zevšeobecňujícím způsobem řečeno. To první vzniká také (nikoli výhradně) z vnitřní potřeby, ambice cosi ukázat či sdělit, lhostejno, jestli impulsem byla nějaká zakázka, nebo ne. Za tím druhým spíš než aspirace tvůrců je vidět atmosféra výrobní porady, na níž manažeři umění stanovují a vyvažují parametry žádoucího produktu.

Provařené dny 8: A tělo říká: Jdi

Signály, jimiž tělo a snad i podvědomí, nebo dokonce nevědomí dávají najevo, že nastal čas z festivalu zmizet, přibývají a stávají se čím dál nekompromisnějšími. To se třeba jeden dopoledne vykope na projekci údajně epické kolumbijské gangsterky o počátcích obchodu s kokainem a zjistí, že si spletl kino. Ne, ne. Žádná epika, žádný kokain. Ale nesnesitelný a hysterický rakousko-americký pokus o filmové umění.

Hlavolam pro otupělé

Úspěšný americký seriál Westworld má mnoho oddaných fanoušků, kteří jej považují za vrcholné dílo a jsou schopni trávit čas v debatách o tom, jaká tajemství autoři v nadcházejících dílech odhalí a jaký je skutečný význam viděného. A opravdu je to velmi ambiciózní dílo – na hlavy jeho protagonistů prší velké existenciální otázky, dotýká se témat odvěkých i momentálně aktuálních, je na televizní poměry velice výpravný, obsazený známými herci.

Když si dopisují básníci

Česká literatura je náhle bohatší o dva knižní soubory korespondence vedené výraznými osobnostmi našeho písemnictví. Všichni čtyři odesílatelé-adresáti už jsou mrtvi, i když od odchodu posledního z nich nás dělí teprve měsíce, ne roky. Prvním svazkem, budeme-li postupovat chronologicky podle dat dopisů, je Ve znamení „jadis“… / Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950, druhým pak Když klec je pořád na spadnutí / Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984.

Vypravěčova mince pro Charona

Prózy Jiřího Kratochvila se vyznačují zvláštní kvalitou, která není pro každého, ale pro kdysi zasaženého čtenáře mají charakter návykové látky. Tou její originální hodnotou (drogou) je spojení čistého, jazykově průzračného vypravěčství s magicko-realistickými prvky, které tvoří architekturu příběhu.

Proměny Řehoře Viewegha Samsy

„Potřebujeme změnu, oznámil mi nakladatel ihned po příjezdu do Sázavy, sotva jsem jemu i sobě nalil welcome drink.“ I kdybychom v nejtemnější temnotě vyslechli tuto větu, věděli bychom, že ji nemohl napsat nikdo jiný než Michal Viewegh. Otevírá se jí jeho poslední kniha Muž a žena a je v ní ve zkratce všechno, co se na něm dobře čte a co taky jiné irituje.

Už se tomu nesměju

Na konci svých memoárů nazvaných Dneska už se tomu směju (poprvé vyšly roku 1977 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers Corp. ) píše prvorepubliková a protektorátní filmová hvězda Adina Mandlová (1910–1991): „Dívám se na svou minulost bez trpkosti a lítosti a necítím nenávist k těm, kdož se mi kdysi snažili život znesnadnit. Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. / Dneska už se tomu směju.“

Když šáha střídal ajatolláh

Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.

Jak sedmikrásky nad Brnem

Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.

Invence a úsilí ve službách triviálnosti

Americký film Nikdys nebyl (You were Never Really Here) může posloužit jako argument kritikovi, který soudobou „artovou“ tvorbu vnímá jako hodně bezradnou (jistě, podobně jako ostatní generalizace je i tahle nespravedlivá). Snímek britské režisérky Lynne Ramsayové je velmi dobře přijímaný kritikou na loňském festivalu v Cannes, té asi nejprestižnější přehlídce vůbec, dostal dvě ceny – pro nejlepšího herce (Joaquin Phoenix) a nejlepší scénář (Lynne Ramsayová podle prózy Jonathana Amese).

Cesta k temnému srdci devótnosti

Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.

Tajemná místa diktatur?

Pod názvy Tajemná místa nacismu a Tajemná místa komunismu přišly na knižní trh dva bedekry současně. První napsali Milan a Roman Plchové, druhý je dílem Magdaleny Karelové. Obě příručky mají podtitul Fascinující místa české historie, na obálkách vidíme snímky jakýchsi podzemních slují, opravdu trochu tajuplných, a aby bylo každému zcela jasno, tak i portréty dvou zločinců, jejichž jména jsou synonymy pro dané ideologie: tu Adolfa Hitlera, tam Josifa Stalina.

O islámu, jak sám sebe vidí

Je přirozené, že nejsilnější škola západní islamologie je ve Francii, které se islám a jeho budoucnost týká ze všech evropských zemí nejakutněji, i když jí další země staré Evropy dýchají na záda. Je tu navíc koloniální minulost, dodávající tamnímu uvažování o islámském světě další, často i osobní rozměr.

Masaryk na koni, Kubelík nikde

Letošní sté výročí obnovení české státnosti se nabízí jako vhodná příležitost k rekapitulování klikaté cesty, již naše společnost prošla od Masaryka s Kramářem až po Zemana s Babišem. Dají se důležité události politické, kulturní, vědecké, sportovní a jiné, často kuriózní, poutavě vyložit také dětem? Ano, je to možné, dokonce nutné. Takových pokusů se asi objeví víc.

Postavit se těm velkým věcem

Po letech a desetiletích prožitých mimo jiné zájmem o hudbu a sledováním její scény (resp. její části) to člověk zažije už jenom zřídka, o to intenzivnější ale pak ta šťastná chvilka může být. A ještě víc, přijde-li nepředcházena nějakým zvýšeným očekáváním, ale jen mírně letargickým „OK, asi bych měl zkusit ještě tohle“.

Obrácení Antonína Blaníka

Jak říkal Zdeněk Nejedlý, řekni mi, občane, co si myslíš o husitském revolučním hnutí, a já ti povím, jak si stojíš politicky. To samé platí o Tondovi Blaníkovi: Řekni mi, jestli víš, o koho a o co jde a jak se ti líbí, a já ti povím, jaké je v české společnosti tvé místo.

S revolverem na motýly

Svým způsobem je to odvaha a troufalost, zkusit napsat příběh ze života jednoho z nejjemnějších a nejbrilantnějších stylistů moderní literatury, ruskoamerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977). Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně, se o to pokusila v próze Revolver v kabelce – a výsledek není vůbec špatný.