Tag: recenze

Články k tagu

Ruské monstrum na Baltu

Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.

Když svět končí z dohledu

Kolaps a konec civilizace nebo rovnou světa ve filmu už nejsou, co ještě nedávno bývaly. Tedy záminka pro spektákl, pornografii zkázy, nejlépe sledovanou v bezpečí zajištěného domova. Táto, pojď sem přece, už bude to megatsunami! V posledních letech se ale z možnosti nějakého civilizačního zhroucení stalo téma jaksi naléhavější. Veřejná debata je plná soupeřících představ apokalypsy, jistě se jí zaobírá imaginace mnoha a mnoha jednotlivců.

Když být ztraceni, tak stylově

Jsou tvůrci, o nichž se moc nedá říct, že by se měnili a vyvíjeli, překvapovali svoje publikum něčím novým. Patří mezi ně i finský filmový režisér Aki Kaurismäki. S jen nevelkou mírou nadsázky by se o něm dalo říci, že točí dokola jeden film. Naštěstí. Je to totiž pěkný film, který zachycuje svět v něčem paradoxně krásný, do něhož se autor i divák může rád vracet. Obývaný je z větší části lidmi, o nichž ti, kdo se snaží nahmatat tep doby, mluví jako o loserech. Mají v sobě také nějakou zdrženlivou loserovskou romantiku, na okraji společnosti se může žít těžko a člověku tam občas bývá smutno.

Takový neeurocentrický příběh zasvěcení

Když před dvěma lety získal Nobelovu cenu za literaturu Abdulrazak Gurnah, ve zdejších mediálních kruzích ho nikdo neznal. Ti, kdo se uchýlili k statistice, konstatovali, že je šestým africkým a čtvrtým černošským takto poctěným spisovatelem v historii; ti, kdo se spolehli na zpravodajské weby, uvedli, že mezi jeho hlavní témata patří vykořeněnost, střet kultur, dopady kolonialismu a osudy uprchlíků. Teď však česky vyšel – s hodně odborným doslovem Aleny Dvořákové – jeho román Ráj, a skýtá se tak skvělá příležitost o něco přístupněji mnohé doplnit, nebo i poopravit.

Stará dobrá Anglie?

Když anglista Martin Hilský před pár desítkami let komentoval esej Takové to byly radosti George Orwella, mínil, že v líčení autoritářského násilí, nesmyslně prosazované disciplíny a krutosti vládnoucích na soukromé přípravce St. Cyprian’s přeháněl – vždyť jiní žáci, mezi něž patřily pozdější význačné osobnosti anglického veřejného života, nic takového nepotvrdili. Dnešní společensko-literární klima je však nastavené přesně naopak, a když esej o svých zkušenostech s jednou takovou školou napsal prozaik James Scudamore (1974), troufl si položit řečnickou otázku:

Bobby, Míša, Jezevec...

Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži...

Tygr jde do finále

Ve středu 31. května schválili senátoři návrhy prezidenta Petra Pavla, aby se novými ústavními soudci stali Daniela Zemanová, Jan Wintr a bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Mnozí považovali za samozřejmé, že jestli někdo nemůže neskončit na Ústavním soudě, či rovnou v křesle jeho předsedy, je to Josef Baxa. Na tu roli se po Pavlu Rychetském nikdo nerýsoval jako přirozenější kandidát. Baxa na to měl povahu, příběh i vizáž.

Jirka z Ústí v srdci temnoty

Na začátku léta rozčeřil vody českého uměleckého rybníka (ach, to klišé) otevřený dopis výtvarníka a profesora VŠUP Jiřího Černického, v němž, zjednodušeně řečeno, popsal důvody, proč už nechce dál učit mladou výtvarnou generaci: protože si s ní přestal rozumět. Čtenáři jeho dopisu si mohli všimnout, že to nebyl jen tak nějaký suchý text, ani to nebyl komplikovaný traktát, k čemuž mají někteří jeho kolegové sklony. Bylo to totiž napsané takříkajíc naplno, krevnatě a s evidentním zápalem. Bylo patrné, že ten člověk umí psát a jeho psaní má zápal a šťávu.

Když na Hradě seděli vrazi

Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol.

Gabo, Laco a ti druzí

O prázdninách je možné dohánět filmové resty, protože některé snímky s premiérou na jaře se znovu začínají objevovat především v menších a vesnických kinech jako nabídka ke zpestření dovolených. Týká se to hlavně děl česko-slovenské produkce, na něž jsou diváci u nás zvědavi i v delším časovém horizontu. V případě snímku Invalida o to víc, že ho doprovází šuškanda mimořádně povedené komedie, která si tropí žerty ze slovenského soužití bílých s Romy, která v tomto punktu dospěje k smířlivému konci, aniž zastírá potíže, a které se podařilo vše vyjádřit moderními výrazovými prostředky.

Robinson na kraji velkoměsta

„A jsme tady, pravil muž kocourovi a postavil ho na zem. Zároveň sundal ze zad těžký batoh a odechl si. Sedl si na hromadu starých prken z rozvalené boudy nebo kůlny. Zdálo se mu, že od posledně se tu nic nezměnilo, byl tu asi před půl rokem, pouze kocour je tu poprvé. Nedůvěřivě všechno očichává, každou rostlinku i rezavý hřebík v prknech, muž pohlédl na mobil, signál žádný, nebo jen velice slabý. K podobně uspokojivému výsledku zřejmě dospěl i kocour a rozvalil se na vyhřáté fošně, bradu si spokojeně opřel o tlapy. Založíme zde novou civilizaci, usmál se na něj povzbudivě.“

Jak se vyrovnat s postavou

Na streamové službě Apple TV+ skončila nedávno třetí řada seriálu Ted Lasso, který pozornost upoutal nejen svým dějem a tvarem, ale taky bulvárním kvantifikátorem, jelikož posbíral historicky nejvíc nominací na nejprestižnější americké televizní ocenění Emmy (a nakonec i pobral nejvíc těchto cen). Kdo je Ted Lasso? Slovy oficiální anotace „trenér amerického fotbalu. Přestože s evropským fotbalem nemá žádné zkušenosti, stěhuje se do Anglie, kde ho najali, aby trénoval fotbalový tým“. A taky je Ted Lasso prozatím seriál o třech řadách zpočátku půlhodinových, nyní již víc něž padesátiminutových epizod.

Pětasedmdesát let ve službě

Toto není recenze neprodejného tisku o čtyřech stranách se čtyřmi glosami a třemi obrázky, ač by asi mohla být, kdyby na to přišlo. Recenzent by musel nejen vyjmenovat, ale i představit autory drobných příspěvků, pár slov z nich citovat, myšlenky pisatelů rozvinout myšlenkami svými (pokud by nějaké měl), mohl by se pozastavit nad verši Františka Novotného, v nichž se sděluje mimo jiné pomocí rýmů vrátky / do zahrádky, voní / o ní, plaše / naše a hostí /společnosti, že návštěva zahrady u pražské dvojvily bratří Čapků, „kde kvetou růže pravdy“, je nevšední zážitek.

Sláva příběhu

Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.

Konečně v cíli

Nic není tak skličující jako úplná vydání úplně zapomenutých autorů, napsal kdysi Nabokov; něco na tom bude. V případě Spisů T. G. Masaryka, zahájených v roce 1993 svazkem Juvenilie / Studie a stati 1876–1881 a teď konečně uzavřených svazkem Mezi literaturou a politikou / Texty z let 1895–1897, to však neplatí.

Polský přelet nad pražskou kotlinou

Vedle dvou Mariuszů, Szczygieła a Surosze, je třetí „český Polák“, Aleksander Kaczorowski (1969), nejvíc literární historik a bohemista. Českou literaturu zná na akademické úrovni, překládá ji, přednáší a interpretuje. Zároveň je druhou svou podstatou publicista, reportér a zaujatý vypravěč. Má dar podat příběh, napsat ho živě a poutavě, přitom nikoli triviálně nebo podbízivě či naivně, jak to někdy (a často) u lidí příliš zaujatých svou věcí bývá. Důležité je, že má i dobrý vkus a odstup, není to ani za každou cenu zamilovaný čechofil, ani ctižádostivec, který musí všechno převrátit a vidět jinak.

Když se to nepovede

Knížka Podzemí slov aneb Výpravy pod povrch češtiny je prý „pro ty, kteří se rádi zamýšlejí nad řečí, již ostatní používají bez rozmyslu“. Nebudeme autora chytat za slovo a namítat, že „bez rozmyslu“ užívat řeč nelze, činí tak leda docela malé děti, i ony však brzy získávají povědomí o morfologii, syntaxi atd. Nikoli o etymologii, možná nejatraktivnější jazykovědné disciplíně. O ni šlo Jakubu Markovi především, ač to v předmluvě verbis expressis neříká, pouze kolem toho termínu krouží.

Erbenka

Týden před koncem školního roku odvysílalo Rádio Junior Českého rozhlasu coby novou četbu na pokračování první část seriálu Erben Cup. Zbylé díly následovaly v dalších dnech, aktuálně je celá série zájemcům k dispozici na příslušném webu. Celkem jde o šest pohádek Karla Jaromíra Erbena, které pro jejich nynější uvedení vtipně upravila spisovatelka, dramaturgyně a dramatička Tereza Verecká, jež s ČRo spolupracuje pravidelně.

Konec dějin se zatím odkládá

Liberalismus získal špatnou pověst. Ve třetím desetiletí 21. století se už této ideologii posmívají pravicoví populisté i levicoví progresivisté. A není přehnaný závěr, k němuž dochází americký politický filozof Francis Fukuyama ve své nové knize Liberalism and its Discontents (Omyly liberalismu), že „liberalismus je dnes po celém světě vážně ohrožen“.

Samota zalitá sluncem

Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.

Jeden den s Karlem Poláčkem

Ruku na srdce, co je dnes z rozsáhlého Poláčkova díla stále živé? Jistěže Bylo nás pět, Poláčkův literární epilog, „Babička“ psaná v časech holocaustu, kdy spisovateli zbývala už jen intelektuální forma vzdoru vůči vražednému německému národnímu socialismu, počínajícímu si na území „Böhmen und Mähren“ jako doma. Své další a další vděčné čtenáře snad má i Poláčkův román Muži v ofsajdu, vtipná typologie fanoušků, mentálně tak odlišných od dnešních návštěvníků fotbalových zápasů.

Vločka sněhu

Beletrizovanou kroniku svého života předkládá čtenářům Pavel Kohout (93), dávaje si jí vlastnoručně vyrobený dárek k červencovým 94. narozeninám. V krátkých kapitolách, až na tu poslední důsledně dvoustránkových, píše o politice, válce, vědě a technice, kultuře, sportu…, zkrátka o všem možném dobově příznačném, a to formou rozmanitých stylistických cvičení, ohlíží se za léty, jež uplynula od jeho narození, čině u každého roku jednu zastávku; teprve u letopočtu 2022 toto pravidlo porušuje, vročení 2022 nesou dva texty.

Jedině loseři zachrání svět

Úvodní skladbu pro šestidílnou britskou minisérii Slow Horses nazpíval Mick Jagger. Zní v něčem povědomě, ale docela svěže, nic nového pod sluncem, ale je fajn, když někdo tu osvědčenou formuli předvede pěkně, s pobavenou přidrzlostí a lehce ironickou distancí. Zastavuji se u ní proto, že celá ta minisérie je taková. Její autoři jistě neobjevili Ameriku, nijak zásadně neposunuli hranice toho, o čem a jak je možné v televizi vyprávět.

Obrazy z okouzlených časů

V době, kdy je člověk veden ke konzumaci chmurných a zneklidňujících zpráv, docela ocení možnost přijít na jiné myšlenky. Film amerického režiséra Richarda Linklatera Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je vhodný přesně k tomu účelu, milé a přitom nikoli lepkavě vlezlé a emotivních reakcí se dožadující dílo. Linklater je pozoruhodný tvůrce, jeho filmografie je velice pestrá – od intelektuální romantické trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí přes generační filmy (Flákači, Omámení a zmatení) po filmy pro děti (Škola rocku).

About Germany with love

Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.

Zakletí v práci

Je pozoruhodné a taky povzbudivé, když někdo ve zralém věku nějakým zajímavým způsobem promění svou kariéru. To je i případ amerického herce a režiséra Bena Stillera, který byl dlouho znám jako tvůrce a hlavní představitel komedií, pohybujících se kolem hranice „řachandy“ a někdy i daleko za ní. V posledních letech se ale proměnil v zajímavého televizního tvůrce – režiséra a producenta.

Bludné duše ve víru pudů

Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.

Mimořádná událost – něco pro klaustrofoby

Mimořádná událost Jiřího Havelky zdálky připomíná film „morálního neklidu“ Věry Chytilové Kalamita z roku 1980. Tam jde o to, že společenská mizerie se vtělí do obrazu železničního vagonu zasypaného lavinou. Nehybný vlak s uvězněnými pasažéry je alegorií stavu krize, která je zároveň groteskní i tragická. V Havelkově filmu je vlak v pohybu, spíš v samopohybu, neboť ujede nešikovnému vlakvedoucímu, který se cosi vydal na něm opravovat.

Malý Petr proti světu

Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.

Božena Němcová očima žen

Od roku 2010 existuje v Praze Institut pro studium literatury, což je, jak sám sebe definuje, „nezávislá iniciativa českých literárních odborníků“ usilující o „prohloubení literárněvědného poznání a trvalé rozšiřování řad zájemců o literaturu a aktuální literární reflexi“. Nebudeme teď zkoušet měřit, kam až co prohloubil a rozšířil, jisté je, že od roku 2013 vydává užitečnou edici antologií, jejíž jednotlivé svazky (už jich je osmnáct) se jmenují Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi, Čtení o Bohumilu Hrabalovi…