Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.

Výbornou sumu informací a souvislostí poskytuje kniha polské reportérky Pauliny Siegień Královec. Město pohádka, která vyšla v populární edici „prokletí reportéři“ nakladatelství Absynt: už se pro ty šedé paperbacky zavedl termín „absyntovka“. Zajímavé je, že polský titul knihy, která v Polsku vyšla v roce 2019, zní: „Miasto bajka. Wiele historii Kaliningradu“. Použití ruského jména, jež nese od července 1946 (to právě umřel bolševik Kalinin, což dobyté a rusifikované město odneslo), naznačuje důraz autorky na jeho přítomnost a ruskost. Pro trošku obeznámenější Čechy je Kaliningrad město založené při výpravě proti pohanským Prusům Přemyslem Otakarem II., pojmenované Královec, německy Königsberg. Ta česká stopa je velmi přeceňovaná (někdy i vtipně) a poněkud zastírá, že šlo o skrznaskrz německé (pruské) město, dokonce o jedno z historicky nejvýznamnějších, neboť v něm, dalo by se říct, začalo korunovací braniborského kurfiřta (roku 1701) sjednocování Říše. Bylo to samozřejmě město Immanuela Kanta, významné univerzity, obřího královského zámku uprostřed města, severní architektury červených cihel a malebných zákoutí. Tato podoba zůstala jen na starých fotografiích, ty současné obyvatele buď rozněžňují, nebo iritují, případně zahanbují. Protože Kaliningrad vypadá úplně jinak. Je to postsovětské město, podivné ruské okno do Evropy, nejmilitarizovanější oblast v Evropě a po únoru 2022 opět potenciální nástupiště ruské tendence nikde nekončit.

První na ráně by byli Poláci. Autorka píše reportérský portrét Kaliningradu právě z jejich pohledu. Je výzkumnice ve městě, které ji přitahuje a zároveň má k němu vztah ambivalentní. Ale na rozdíl od většiny Poláků, jejichž vztah k Rusku je dobře známý, tedy na pokraji nepřátelství, se ho snaží poznat. Zatímco pro Poláky je to místo, odkud se dá maximálně vozit laciná vodka a cigarety (dnes už ani to ne), pro kaliningradské Rusy je Polsko první evropská země. Nikdy tam na hranicích neexistovala nějaká vzájemnost, vždy tam končil svět. Sovětský režim se po válce s troskami po pruské metropoli vypořádal po svém, „rusifikace“ měla specifickou podobu: bylo to město i v rámci Sovětského svazu uzavřené, ale zároveň v něm vznikl díky jeho vojenskosti unikátní mix různých etnik SSSR. Německou minulost však nešlo úplně vygumovat, i když se o to úřady a jistě i nemalá část obyvatel snažily: kniha podrobně líčí historii likvidace trosek městského zámku, na jehož místě postavili monstrózní Dům Sovětů. Samozřejmě nemůže být opomenut Kant, jenž přišel ke Kaliningradu jako slepý k houslím – a naopak. Zajímavá je historka s návrhem na pojmenování letiště po „idealistickém filozofovi“, což pobouřilo „orgány“ i část veřejnosti. Ruským protikandidátem byl kosmonaut Alexej Leonov, který jako vysoký vojenský vysloužilec v Kaliningradě větší část života prožil a pro současné obyvatele je přirozeným reprezentantem jejich města.

Ať se tomu městu říká jakkoli, je „zajímavé“. Autorka nepropadá iluzím, že kulturní rozdíly neexistují, a nezastírá, že sovětská, respektive ruská „civilizace“ je prostě jiná a že „dobytý“ prostor si osvojuje způsobem, který by asi většině Evropanů připadal poněkud neurvalý a „nehezký“. Ale městu rozumí, chápe jeho „podivnost“ a především ho považuje za skvělý předmět pro zkoumání a pronikání do jeho složité „sémantické struktury“: proto to „město pohádka“. Zakleté, možná i prokleté město, které zmizelo a na něm vzniklo něco jiného, trochu netvor, skrz jehož tělo prosvítá to minulé a potlačené. Trochu jako u nás v Sudetech – ale to je přece jen trochu jiný „level“.

Paulina Siegeń: Královec. Město pohádka. Přeložila Michala Benešová. Absynt, 258 str.