Když před dvěma lety získal Nobelovu cenu za literaturu Abdulrazak Gurnah, ve zdejších mediálních kruzích ho nikdo neznal. Ti, kdo se uchýlili k statistice, konstatovali, že je šestým africkým a čtvrtým černošským takto poctěným spisovatelem v historii; ti, kdo se spolehli na zpravodajské weby, uvedli, že mezi jeho hlavní témata patří vykořeněnost, střet kultur, dopady kolonialismu a osudy uprchlíků. Teď však česky vyšel – s hodně odborným doslovem Aleny Dvořákové – jeho román Ráj, a skýtá se tak skvělá příležitost o něco přístupněji mnohé doplnit, nebo i poopravit.

Gurnah se narodil roku 1948 na Zanzibaru, jenž byl tehdy pod britskou správou. Jeho otec byl arabský obchodník z Jemenu, který se ještě naučil číst a psát z koránu, kdežto syn získal klasické koloniální vzdělání (ve škole vládl Charles Dickens, na ulici James Bond). Pořádně číst však začal až ve Velké Británii, kam odešel v osmnácti letech, aniž to sám nazýval exilem: chtěl prostě studovat a najít si vlastní život, což po revoluci z roku 1964 namířené proti vládě, která vyhrála volby (a tedy nikoli proti sultánovi, který už neměl žádnou faktickou moc), nebylo možné. A o Africe pak píše proto, že odmítá sebejisté sumáře lidí, kteří ji umenšují a nenávidí.

Po Nobelově ceně se o spisovatelovo dílo logicky vzedmula nová vlna zájmu, ta Gurnaha vytrhla z poklidných anglických dnů někdejšího profesora anglistiky a postkoloniálních studií na univerzitě v Kentu, trávených po boku manželky z karibské oblasti a uprostřed vnoučat. Znovu dostával pozvánky na literární festivaly, třeba i v Nigérii nebo v Dháce, a na Zanzibar se vrátil jako hrdina (třebaže proslulosti dalšího ostrovního rodáka, Freddieho Mercuryho, ani zdaleka nedosáhl). A opět se vydávalo všech deset původně anglicky napsaných románů, z nichž například právě Ráj byl do autorovy mateřštiny (tj. svahilštiny) přeložen teprve nedávno. Z Gurnahových próz je přitom jednoznačně nejlepší, protože bez jakéhokoli didaktizování ukazuje, jak vypadá neeurocentrické, leč zároveň kriticky multikulturní vyprávění.

Děj je zasazen do východní Afriky těsně před první světovou válkou, kdy už mezi africké muslimy, indické kupce a domorodé obyvatelstvo pronikli první evropští farmáři – a kdy tam Němci začali stavět železnici. Afrika se ocitla na pokraji ohromných společenských změn, které vnímáme očima zprvu dvanáctiletého Júsufa, citlivého chlapce, kterého otec prodá, aby splatil dluh. A spolu s ním pak na dobrodružné cestě do vnitrozemí, kde jeho mohovitý strýček Azíz hodlá „obchodovat s divochy“, objevíme kmenové války, pověry, nemoci i otrockou práci. Neboli sledujeme ztrátu jak jeho nevinnosti, tak nevinnosti celého kontinentu, který ovšem nikdy úplně nevinný nebyl už i proto, že děti a ženy byly cynicky chápány jako zboží. A ani touha po bohatství a moci nebyla před příchodem evropských velmocí ničím neznámým.

Text můžeme označit za historický román, jakýsi archiv ztracené Afriky, v níž ještě bělošský úhel pohledu nemá dominantní místo. Současně je to ovšem příběh hocha hledajícího – ať už v divoké přírodě, či v opečovávané zahradě svého pána – svobodu a vlastní identitu. A to v situaci, kdy představami o nadřazenosti a předsudky různého druhu trpí i takzvaní místní, zatímco Evropané s sebou přivážejí vojáky a úředníky, načež postaví vězení, kostel a vybudují zastřešené tržiště, aby mohli vše lépe danit.

Především je to však text hravý, což se u africké literatury nečeká. Próza Ráje je čistě průzračná, ba až básnická, místy téměř pohádková. Tu se opírá o svahilské cestopisy nebo o vlastní životopis jistého slavného otrokáře, tam zas o nadsazené historky a žerty, jimiž si zpříjemňují život vedlejší, zpravidla chudé postavy. Až se dá spolu s výše zmíněnou Alenou Dvořákovou říci, třebaže postkoloniální teorie to nijak nezmiňují, že peklo života lze psaním přetvořit v krásu. A hlavně kvůli ní se vyplatí po románu sáhnout.

Abdulrazak Gurnah: Ráj. Přeložila Petra Nagyová. Prostor, 248 str.