Tag: recenze

Články k tagu

Obrazy z okouzlených časů

V době, kdy je člověk veden ke konzumaci chmurných a zneklidňujících zpráv, docela ocení možnost přijít na jiné myšlenky. Film amerického režiséra Richarda Linklatera Apollo 10 1/2: Dítě kosmického věku je vhodný přesně k tomu účelu, milé a přitom nikoli lepkavě vlezlé a emotivních reakcí se dožadující dílo. Linklater je pozoruhodný tvůrce, jeho filmografie je velice pestrá – od intelektuální romantické trilogie Před úsvitem, Před soumrakem, Před půlnocí přes generační filmy (Flákači, Omámení a zmatení) po filmy pro děti (Škola rocku).

About Germany with love

Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat.

Zakletí v práci

Je pozoruhodné a taky povzbudivé, když někdo ve zralém věku nějakým zajímavým způsobem promění svou kariéru. To je i případ amerického herce a režiséra Bena Stillera, který byl dlouho znám jako tvůrce a hlavní představitel komedií, pohybujících se kolem hranice „řachandy“ a někdy i daleko za ní. V posledních letech se ale proměnil v zajímavého televizního tvůrce – režiséra a producenta.

Bludné duše ve víru pudů

Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.

Mimořádná událost – něco pro klaustrofoby

Mimořádná událost Jiřího Havelky zdálky připomíná film „morálního neklidu“ Věry Chytilové Kalamita z roku 1980. Tam jde o to, že společenská mizerie se vtělí do obrazu železničního vagonu zasypaného lavinou. Nehybný vlak s uvězněnými pasažéry je alegorií stavu krize, která je zároveň groteskní i tragická. V Havelkově filmu je vlak v pohybu, spíš v samopohybu, neboť ujede nešikovnému vlakvedoucímu, který se cosi vydal na něm opravovat.

Malý Petr proti světu

Petr Placák v roce 1988, to už byl tzv. plnoletý, sepsal manifest Návrat krále, jímž se definoval jako české dítě. Další vývoj ukázal, že tento utopisticko-disidentský akt z konce komunismu nebyl jen nějakou dobovou záležitostí, ale že to byl Placákův životní program. Nyní, na prahu šedesátky, se vrátil do časů, odkud vlastně nikdy neodešel, tedy do míst svého dětství, jež je tou úrodnou půdou, ze které celý svůj život vydatně čerpal.

Božena Němcová očima žen

Od roku 2010 existuje v Praze Institut pro studium literatury, což je, jak sám sebe definuje, „nezávislá iniciativa českých literárních odborníků“ usilující o „prohloubení literárněvědného poznání a trvalé rozšiřování řad zájemců o literaturu a aktuální literární reflexi“. Nebudeme teď zkoušet měřit, kam až co prohloubil a rozšířil, jisté je, že od roku 2013 vydává užitečnou edici antologií, jejíž jednotlivé svazky (už jich je osmnáct) se jmenují Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi, Čtení o Bohumilu Hrabalovi…

Ztékání hory Morgenstern

Překládání veršů Christiana Morgensterna (1871–1914), zakladatele a klasika nonsensové poezie v německé literatuře, má u nás dlouhou tradici a dva mezníky: rok 1958, kdy vyšly knižně Šibeniční písně, kongeniálně počeštěné Josefem Hiršalem, a rok 1996, kdy svazek nazvaný Morgenstern v Čechách velkoryse představil, slovy podtitulu, 21 proslulých básní ve 179 českých překladech 36 autorů.

Umělá inteligence ohrožuje lidstvo

V 98 letech objevil Henry Kissinger novou oblast svého zájmu: umělou inteligenci (AI). Bývalého amerického ministra zahraničí ovšem už roku 2016 tehdejší výkonný ředitel Googlu Eric Schmidt přesvědčil, aby o AI navštívil přednášku na Bilderberské konferenci. Oba se posléze spojili s Danielem Huttenlocherem, děkanem Schwarzmanovy kybernetické fakulty na Massachusettském technologickém institutu, a napsali knihu The Age of AI: And Our Human Future (Věk umělé inteligence: A budoucnost lidí), v níž se věnují důsledkům rychlého vzestupu a nasazení umělé inteligence.

Český pohled

Obrazy, plastiky, fotografie, listiny, přírodniny, lyže, motocykl, nábytek a ještě mnoho dalších hmatatelných i nehmatatelných (projekce, hologram) věcí, celkem na pět set exponátů, je k vidění od 18. listopadu v hlavním městě Ústeckého kraje v dlouho připravované, odkládané, ale nakonec přece jen slavnostně otevřené (labutí píseň sociálnědemokratického ministra kultury Zaorálka) expozici nazvané lakonicky Naši Němci.

Rodinné obrazy ze školních dějin

Alena Ježková je autorka úspěšných knih pro neurčitého adresáta, vlastně (skoro) pro všechny. To je velká výhoda. Mohou ji číst zvídavější odrostlejší děti stejně jako šediví starci, intelektuálové vlídného typu, tedy něco jako ona, stejně jako třeba obyčejní lidé, kteří si rádi něco poučného a pěkně napsaného přečtou, nebo vlastně ani nemusejí, neboť vědí, že knížka od Ježkové jim v knihovně ostudu neudělá.

Z druhohor

Byli jsme zvyklí slýchat písně Š + S, tedy to hlavní z odkazu proslulé (a možná už opravdu, jak rádi píší čeští žurnalisté, legendární) pražské scény, v té podobě, jakou jim zpěváci a hudebníci dali až při studiových nahrávkách, ať už jsme měli to štěstí, že jsme na jevišti mohli vidět Suchého ještě společně se Šlitrem a s nimi všechny (zpívající) herce od Filipovské a Matušky (Člověk z půdy, 1959) po Černockou a Křesadlovou (Jonáš a dr. Matrace, 1969), anebo neměli.

Další kolo boje s posvátnými kravami

Existuje úzká vrstva umělců a celebrit, na které si strážci dobrých mravů nepřijdou, jsou příliš velcí, slavní, bohatí, aby byli „zrušeni“ kvůli nějakému ideologickému přešlapu. Společnosti, jež šíří jejich práci, se nenechají připravit o příjmy, které jim to přináší. Takových tvůrců není moc, americký stand-up komik Dave Chappelle mezi ně patří. Projde mu, co by jiné dost možná stálo kariéru. Potvrzuje to i jeho nový komediální speciál The Closer.

Zpráva, jak funguje peklo

Do českých kin přijde brzy film Zpráva, který je považován za nejambicióznější dílo slovenské kinematografie posledního desetiletí. Tematicky i formálně. Peter Bebjak, režisér temných thrillerů a oceňovaného seriálu Herec, se v něm pokusil převést do filmové podoby útěk Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera z Osvětimi v dubnu 1944. Tedy historickou událost, která je sama o sobě navýsost výjimečná, i kdyby nebyla provázena vznikem tzv. Vrbovy a Wetzlerovy zprávy, prvního uceleného popisu osvětimské genocidy, který oba mladí muži po útěku na Slovensko vypracovali.

Smířlivá komedie z minového pole

Americká univerzitní půda je v posledních letech značně horká, pro mnohé pozorovatele zpoza oceánu představuje místo, odkud se šíří ty nejpodivnější a nejnebezpečnější novoty, diktatura afektů, specifická forma nemyšlení. Šestidílná minisérie Netflixu Vedoucí katedry je pokus tohle prostředí nějak přiblížit, dotknout se těch nejaktuálnějších debat. Autorkám Amandě Peetové a Annie Wymanové se to podařilo tak napůl, respektive se jim to podařilo v rámci mezí, jež si stanovily nebo pro ně jsou jaksi inherentní.

Noční vidění Eriky Bornové

V paláci Colloredo-Mansfeldském na Starém Městě pořádá Galerie hl. města Prahy výstavy, které většinou dobře zapadají do malebně omšelé atmosféry toho barokního skvostu hned u Karlova mostu. Interiéry paláce jsou dávno vyklizené, ale zůstaly tam na stěnách krásné tapisérie, kachlová kamna a sem tam odkryté malby naznačují, jak kouzelné to bývalo místo: mimochodem v tanečním sále natáčel Forman významné scény Amadea.

Ventil na jedovatou páru

Daniel Hradecký (nar. 1974) se vynořil ze severočeských mlh před lety jako básník silného výrazu, v němž navazoval na nelyrickou, existenciální linii divišovsko-julišovskou, aniž ty básníky musel imitovat. Sečtělostí a kulturním zázemím přesahoval poměry nejen regionální, ale svou psychosociální situací, bez obalu řečeno: životem na dně, životem promořeným alkoholem, naplňoval ta nejotřepanější klišé ztroskotance a zoufalce, který se o své bídě zajímavě a originálně vyjadřuje, protože nic než tu bídu nemá. Ale tu zná důkladně a ze všech stran.

Český Odysseus a jeho Homér

Od románu Mlýn na mumie (2014) přes prózy Andělí vejce (2016) a Nulorožec (2018) se Petr Stančík stal hlavním představitelem té větve české literatury, která má kořeny v grotesce, nadsázce, hravé, často ale temné imaginaci. Ta linie jde od Arbesa, Haška, Čapka, Nesvadby, Jana Křesadla, Jiřího Kratochvila, Michala Ajvaze… Dámy prominou. Psal jsem o každé jeho knize s velkým nadšením, neboť můj čtenářský zážitek se tam přesně shodoval s představou, jak čelit současnému pocitu, že už všechno bylo napsané a zbývá recyklace nudy, z níž se dělá ctnost

Odcházení v kráse

Existují hlasy, u nichž nemusí tolik záležet na tom, co zpívají. Stačí jejich barva, výraz, aby se vyjevilo něco přesahujícího jednotlivou píseň, nějaký obraz života a jeho tíhy. Britská zpěvačka a herečka Marianne Faithfullová má takový hlas a historie, která se v něm ozývá, je skutečně bohatá. Být Faithfullová literární postavou, mohlo by se zdát, že až přehnaně naplňuje stereotyp tragické heroiny, již stíhá pohroma za pohromou (často si je také uchystala sama), aby se pokaždé nějak oklepala, vstala a vlekla se životem dál.

Vražda mezi „skutečnými“ lidmi

Je docela osvěžující setkat se s dílem, jehož autoři možná neměli ambice úplně největší, rozhodně se nesnažili „přepsat historii“, avšak ty záměry, jež měli, se jim povedlo naplnit prakticky dokonale. Člověku se někdy zdá, že takových je čím dál méně, daleko častěji narazí na velice chabé práce, jež svou existenci ospravedlňují pomocí různých křečovitých „vysvětlivek“. S radostí proto oznamuji, že sedmidílná minisérie Mare z Easttownu z produkce HBO mezi příklady takové neokázalé perfekce patří.

Talent, dřina a štěstí

Když se novinářka Gillian Oliverová „přestěhovala do městečka na severozápadním pobřeží Anglie“, zjistila, že ve vedlejším domě žije Eva Graham Romanová, polovina věhlasného sourozeneckého páru, který v letech 1962–1965 získal čtyřikrát za sebou (čeští sportovní žurnalisté by dnes napsali „v řadě“) titul mistrů světa v tancích na ledě. Zrodil se „nápad na knihu“, společným úsilím vznikl anglický text The Memoir of Eva Roman a poté jeho česká podoba.

Tíha pádu ořechového listu

Matěj Hořava (nar. 1980) vydal v roce 2015 prvotinu Pálenka / Prózy z Banátu, kterou když člověk četl, pomyslel si: ideální autor pro naši dobu a naše literární poroty. Útlá knížka dostala Literu za objev roku a další ceny. Vyhraněně umělecká próza psaná senzitivním a plachým světoběžníkem, jenž je poháněn neklidem z místa na místo, nemaje kde spočinout, nenacházeje k tomu ani důvod.

Špatní umělci a jejich hrozní kritici

Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“.

Byl jednou jeden sloup

Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.

S kokainem si nezačínat

Existuje vrstva diváků, kteří si rádi zarelaxují při sledování seriálu, který s pozvolnou důkladností ukazuje zbytečnost a marnost lidského pinožení v džungli života, kde nakonec je každý sežrán, ti úspěšnější mají předtím příležitost sežrat někoho jiného. Právě takoví by mohli ocenit mezinárodní (většinově italský) seriál Nula nula nula. Osud jeho postav je neodvratný a uniformní – čeká je smrt.

Jak se člověk stává hrdinou

Miloš Doležal (50), původně básník, rozhlasový redaktor a editor, je v posledních letech hlavně badatel v lidských příbězích z dramatického dvacátého století. V tom není sám, žánr „dokumentárních povídek“ patří trvale k nejoblíbenějším čtenářským formám a v různých podobách (třeba jako „orální historie“) se stále vrací. Tak i Doležalovy příběhy navazují na knížky „lidového čtení“, které kdysi vycházely v edici Magnet a jako „literatura faktu“ se těšily masové oblibě.

Péřovku, spacák a do Jizerek

Až dosud se jazykovědná bohemistika obešla bez soupisu slov vzniklých z názvů původně víceslovných a existujících poté místo/vedle nich. Bramboračka je bramborová polévka, pololetky jsou pololetní prázdniny, Veletržák říkají holešovické budově Národní galerie nejspíš ti, kteří tam chodí přes Štrosmajerák. Atd. Kolik vlastně takových slov v současné češtině „běhá“? Jakou mají frekvenci? Kam patří žánrově?

Živé desky pro časy bez koncertů

S výjimkou letní „pauzy“ v pandemii, kdy člověk mohl vidět vystoupení zdejších kapel, přinesl stísněný letošní rok i absenci větších koncertů. Jsou lidé, kterým to chybí – třeba já, až mě někdy překvapuje, jak moc (nepatřím mezi ty nejsvědomitější návštěvníky). Tenhle abstinenční syndrom mohou zmírnit dvě čerstvě vydané koncertní nahrávky, první z nich zachycuje kapelu na vrcholu sil, zprostředkovává ducha, suverenitu a náladu jejího živého hraní.

„Milostpaní, nemožnost je nemožnost“

Pomalu, zato v pečlivě připravené edici vychází konečně to, na co generace čtenářů Karla Havlíčka Borovského čekaly přes 150 let: veškerá dostupná korespondence, odeslaná i přijatá, přibližující názory, postoje a činy tohoto muže sugestivněji než všechny knihy a studie, jež o něm vznikly.

Životy zaznamenané a zmařené

V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.