Pomalu, zato v pečlivě připravené edici vychází konečně to, na co generace čtenářů Karla Havlíčka Borovského čekaly přes 150 let: veškerá dostupná korespondence, odeslaná i přijatá, přibližující názory, postoje a činy tohoto muže sugestivněji než všechny knihy a studie, jež o něm vznikly. Editoři Robert Adam, František Martínek, Petr Píša, Magdalena Pokorná a Lucie Rychnovská předložili v roce 2016 Korespondenci I (134 chronologicky uspořádaných a komentovaných dopisů z let 1831–1842 ), v roce 2018 Korespondenci II (94 dopisů z let 1843–1844, což jsou roky, kdy Havlíček pracoval jako vychovatel v Rusku) a nyní Korespondenci III (296 dopisů z let 1845–1847). Projekt je v polovině.

Jak nepraktické jsou knižní edice dopisů uspořádané podle adresátů, třeba dvousvazková Korespondence Karla Čapka (1993): tu abychom přečetli skoro celou, než zjistíme, že 13. ledna 1921 se pisatel v rozpacích vyznával jedné slečně z citů („A třebaže mám 1000 + x věcí na jazyku, musím utíkat...“), zatímco o den později (14. ledna) toužil explicitněji po jiné („Milý živý plamínku, prosím Vás, prosím Vás snažně, nyní hořte klidným a jasným plamenem; je mi ho třeba jako lampičky, jako hvězdičky...“). To v Havlíčkově korespondenci, poskládané, jak řečeno, podle časové posloupnosti (takto byla prezentována v letech 2003–2007 v témže nakladatelství a zčásti i týmiž editory také čtyřsvazková Korespondence Boženy Němcové, k níž se ostatně Havlíčkův listář hlásí typografickou podobou), nemusíme vůbec skákat, můžeme ji číst jako román v dopisech, jako epistolografický obraz jednoho krátkého, zato bohatého života. Příběh chlapce z maloměsta, který sice na první pokus Prahu neomráčí, dokonce ji musí opustit, když je po prvním ročníku vyloučen z univerzitního studia teologie a bez úspěchu se uchází o učitelské místo na staroměstském gymnáziu, je snad dostatečně znám. Havlíček se do Prahy vrátí – ale vezme to přes Moskvu. Pak už mu nikdo nic nenamluví o významu slovanské vzájemnosti, o nutnosti přimknout se k ruskému dubisku. Jede domů, do Německého Brodu (léto 1844), zamiluje se tam do Františky (Fany) Weidenhoffrové, chodí s ní, ale ne tak bezhlavě, aby se na jaře 1845 znovu nepokusil „dobýt“ Prahu, tentokrát jako kritik. Stěhuje se tam a uvažuje, co dál. Pro začátek rozseká na kusy Posledního Čecha, prózu Josefa Kajetána Tyla, autora už proslulého a respektovaného ve vlasteneckých kruzích (píseň Kde domov můj dávno žije svým životem, čtenáři znají i Rozinu Ruthardovu a divadelní diváci zase Paní Marjánku, matku pluku). Kdo je ten mladík, jenž tak „nezodpovědně“ kácí modlu? ptají se vlastenci – Němcová píše přítelkyni, že kritika je „hanebná“, cítí z ní i „osobní zášť“, podle ní Havlíček „kouska srdce a mravného citu nemá“, neuplyne však ani rok a půl a kritik si s ní v korespondenci zaflirtuje („Právě však pozoruji s užasnutím, že dělám kompliment, a to jest při mně tak neobyčejné, že si to jinák vyložiti moci nebudete, než že něco nepříjemného následovati bude. –“); také titulní slova této recenze byla určena Němcové. Výjimečná žena, intelektem za ním nezaostávající, se mu snad i líbí, jenže Havlíček má onu brodskou známost, s níž… nakonec k oltáři nejde. Žádá o vrácení dopisů, Fany mu nevyhoví, to jsme na konci roku 1847, Havlíček už chodí s Julií Sýkorovou, s ní se také ožení, zhrzená slečna odepisuje, už ne „milému Karlíčkovi“, volí formu co nejkomisnější: „Mnohovážený Pane (...), dle Vaší žádosti jednat nehodlám“, psaníčka mu nevrátí – a my dnes máme co číst. Ale nejen osobní dopisy, ve svazku jsou také například brilantní rozklady, naoko vážné, jimiž redaktor Pražských novin důvtipně (nikoli bez poťouchlosti) čelí výtkám cenzury.

Za necelý rok, 31. října 2021, uplyne 200 let od narození básníka, novináře, překladatele a politika, jehož jméno nese jedno město, jeden městys, Gröbova zahrada, novinářská cena a dlouhá řada ulic (i kratší řada náměstí) po celé republice a jehož verše zázračně odolávají času. K velkému výročí už se dokončení záslužné edice asi nestihne, i tak zaplaťpámbu za ni.

Karel Havlíček: Korespondence III / 1845–1847. NLN, 615 str.