Nová alba Nicka Cavea a The War on Drugs

Živé desky pro časy bez koncertů

Nová alba Nicka Cavea a The War on Drugs
Živé desky pro časy bez koncertů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

S výjimkou letní „pauzy“ v pandemii, kdy člověk mohl vidět vystoupení zdejších kapel, přinesl stísněný letošní rok i absenci větších koncertů. Jsou lidé, kterým to chybí – třeba já, až mě někdy překvapuje, jak moc (nepatřím mezi ty nejsvědomitější návštěvníky). Tenhle abstinenční syndrom mohou zmírnit dvě čerstvě vydané koncertní nahrávky, první z nich zachycuje kapelu na vrcholu sil, zprostředkovává ducha, suverenitu a náladu jejího živého hraní. To druhé reflektuje osamocenost, možná i absurditu koronavirových časů, zachycuje sólové vystoupení světoznámého umělce v prestižním sále, kde ale vystupuje sám – bez spoluhráči i diváků. Řeč je o albech Live Drugs americké kapely The War on Drugs a Idiot Prayer: Nick Cave Alone at Alexandra Palace.

The War on Drugs patří mezi největší hvězdy a taky veterány americké, řekněme nezávislé či alternativní scény (na to, že kapela, jež vznikla v roce 2003, se dá počítat mezi veterány, si člověk mého věku zvyká dost těžko). Zpočátku kombinovala vlivy americké písničkářské tradice a rozvazbeného kytarového rocku, jaký hrávali třeba Sonic Youth, roztažené feedbacky a zvukové stěny k jejich hudbě přidávaly jakousi zasněnou kvalitu, od pevné písňové struktury je posouvaly k hlučné impresi. Přelom v jejich kariéře přinesla deska Lost in the Dream z roku 2014, jíž skupina zbořila všechny možné žebříčky a stala se veličinou. Její současná tvorba je v mnoha ohledech tradičnější, instrumentací i celkovým zvukem může připomínat nějakou vyhranou kapelu z osmdesátých let, někdy znějící docela romanticky, asi jako kdyby měl trochu zčazený Bruce Springsteen dítě s Pink Floyd. Na koncertech ale ještě víc než na deskách vynikne osobitost téhle kapely, která je v tom hlavním naprosto neodvozená. Jakási introvertní intenzita, zaujetí lidí, kteří společně tvoří hudbu, a že se to děje před publikem, nemusí být zas až tak podstatné (na Live Drugs je taky publikum slyšet jen jako nerozlišitelný hukot z dálky). Písně, které jsou na studiových albech docela dlouhé, jsou v koncertním provedení ještě delší, neztrácejí tak ale náboj, jejich záznam je svědectvím o nějaké synergii, alchymickém procesu, který skupinu lidí promění v jeden organismus. Aspoň pro jeden večer.

Deska Nicka Cavea v tom ohledu představuje vůči Live Drugs jakousi antitezi. Interpret hraje sám v elegantním sále, trochu ztracený v tom velkém prostoru, daleko od lidí. Z epidemiologického hlediska nutnost. Obraz hudebníkova osamocení má ale i nějaký existenciální rozměr, ladí s Caveovou tvůrčí cestou posledních let, již poznamenala strašná rodinná tragédie. Jako kdyby se umělec kvůli ní stal introspektivnějším, víc obrácený do sebe, od vyprávění příběhů a jejich dramatického přehrávání se dostal k lovení obrazů a jejich fragmentů odněkud zevnitř. Tahle izolovanost, osamocená existence ve společnosti nesdělitelného se u Cavea spojila s jakousi novou otevřeností, schopností přistupovat k publiku jako ke skutečné komunitě, k partnerům v rozhovoru, v němž se obě strany pokoušejí to svoje nesdělitelné nějak sdílet. Děje se to na umělcových internetových stránkách, kde Cave s nezvyklou otevřeností (a taky s humorem nebo někdy až básnickým zaujetím) odpovídá na dotazy fanoušků, nebo na turné Conversations, kde s lidmi v publiku rozmlouval naživo. Aranžmá desky – umělec zároveň osamocený a zároveň před lidmi a s nimi, tenhle stav nějak vyjadřuje. Stejně jako způsob, jímž Cave s klavírem předvádí jednotlivé písně: část z nich jsou pilíře jeho koncertního repertoáru, část s kapelou nehraje moc často. Nepředvádí je nějakým totálně novým způsobem, na Idiot Prayer ale znějí jako... v roce 2020. Hraje a zpívá je ten starý znamý Nick Cave, strhující umělec, který dokáže v jedné skladbě spojit vášeň a divokou obraznost, s něhou úspornou na slovo nebo výsměšným sarkasmem. A taky někdo jiný, kdo se dívá možná z větší dálky, v jeho hlase je slyšet plynoucí čas a snad i otevřenost vůči tomu, co do jeho písní padá shůry, zdola, odjinud.

The War on Drugs: Live Drugs (Atlantic Records). Idiot Prayer: Nick Cave Alone at Alexandra Palace (Mute Records).

27. listopadu 2020