Nedávno (23. ledna) uběhl rok od hlasování na zastupitelstvu hl. m. Prahy, kterým se rozhodlo o obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Paradoxně se tak stalo za primátora, který sloupu nepřál asi nejvíc za všech polistopadových primátorů. Během několika měsíců byl sloup vztyčen, a přestože není barokní dílo kompletní, pomalu se na rynku zabydlel, jako by těch sto let absence ani nebylo.

Ale i těch sto let patří do příběhu sloupu, ba dodává mu pozoruhodnou kapitolu, možná dokonce nejpoutavější – neboť už jde o nás, o současníky. Jenže ti zase neporozumějí věci bez znalosti minulosti, nebo jí porozumějí zkresleně. Proto je dobré „příběh sloupu“ vyprávět komplexně a souvislostech. To splňuje kniha historika Petra Blažka a religionisty Vojtěcha Pokorného, která vznikala dlouho před vztyčením repliky, takže reflektovala i vývoj a nakonec i zaznamenala návrat sloupu na náměstí. Text knihy končí 4. červnem 2020, kdy byl sloup zkompletován. V 15.45 sochař Petr Váňa osadil korintskou hlavicí sochu Panny Marie. Předtím trochu sprchlo.

Kniha se jmenuje se Duchovní střed Evropy, což zní možná oficiózně, ale nemělo by to mást. Stejně tak by neměla lekat skvostná výprava (ta se však podepsala na ceně), která z knihy dělá artefakt. Poutavý je ale především text. Ten se dá číst jako kvalitní literatura faktu (Petr Blažek), doplněná ikonografickým esejem a publicistickým oddílem (Vojtěch Pokorný). Jinými slovy, je to kompletní encyklopedie staroměstského sloupu, tím i sborník o baroku, mariánské teologii, české otázce, moderním nacionalismu, dvacátém století a pak o jedné utopické touze, která dospěje k cíli.

Nejrozsáhlejší jsou vlastní dějiny sloupu (1648–2020). Petr Blažek v nich vychází ze své diplomové práce z roku 1997, což není na úkor čtivosti. Zrod sloupu popisuje jako plod konce třicetileté války a vyplýval z barokní doby a zjitřené zbožnosti. Zároveň je to materiální artefakt, který má své tvůrce (Jana Jiřího Bendla) a svůj výtvarný kontext. Blažek pak sleduje cestu sloupu staletími, píše o pobožnostech, které se u něj konaly, o josefinských reformách, o prvních kritických nárazech v 19. století, v jehož druhé polovině se rodí mýtus o „habsburském sloupu“, postaveném na oslavu bělohorského vítězství. V roce 1884, když se sloup renovuje, se poprvé objevuje návrh na jeho odstranění, který se pak stupňuje sporem o Jana Husa, jehož výročí smrti má být oslaveno velkolepým pomníkem. Chvíli se zdá, že na náměstí je místo pro oba, ale akce Franty Sauera 3. listopadu 1918 o sloupu na příštích sto let rozhodne.

Tímto podrobně popsaným aktem (nešlo o žádnou spontánní akci osvobozeného lidu, nýbrž o plán, na který se Sauer pár dní chystal) začíná „posmrtný život“ mariánského sloupu. Stržení v Praze následuje vlna obrazoborectví, která se přelije po Čechách, odnesou to sloupy ve Slaném a Mladé Boleslavi a několik desítek menších sakrálních památek, především sv. Janů Nepomuckých. Podrobně je popsán ohlas stržení v literatuře a publicistice, i rezonance mimo Čechy: znechucení Slováků i jiných katolických národů. Pozoruhodné jsou kapitoly o mýtech spojených se sloupem: osud Franty Sauera (ne, o žádném obratu nejsou svědectví), o Miladě Horákové (není důkaz, že by se osobně účastnila stržení), o hlavě Panny Marie u Seiferta a Holana (doma měli repliky, pravá hlava se našla v 60. letech ve starožitnictví). Lze s Blažkem souhlasit, že na konci komunismu bylo povědomí o staroměstském sloupu již minimální, a když se koncem 80. let objevila v oficiálním tisku nesmělá úvaha o jeho návratu (František Nepil v Tvorbě), bylo to odmítnuto jako „zcela nereálné“. Víra v návrat žila však v kruzích katolické církve a u několika disidentů. Z tohoto prostředí vzešla iniciativa, která třicet let na věci pracovala, a když přišel čas, byla připravena. Kniha netají, že stojí na straně těchto lidí – a tedy sloupu. To ale snad není překvapení.

Petr Blažek, Vojtěch Pokorný: Duchovní střed Evropy. Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650–2020. Vydalo Muzeum Karlova mostu, Praha 2020, 486 str.