Existuje úzká vrstva umělců a celebrit, na které si strážci dobrých mravů nepřijdou, jsou příliš velcí, slavní, bohatí, aby byli „zrušeni“ kvůli nějakému ideologickému přešlapu. Společnosti, jež šíří jejich práci, se nenechají připravit o příjmy, které jim to přináší. Takových tvůrců není moc, americký stand-up komik Dave Chappelle mezi ně patří. Projde mu, co by jiné dost možná stálo kariéru. Potvrzuje to i jeho nový komediální speciál The Closer. Od počátku století patří mezi ty vůbec nejpopulárnější komiky, je nositelem mnoha cen, komerčně velice úspěšný. Býval miláčkem pokrokového publika.

V posledních letech se mu ale odcizil, terčem jeho vtipů se totiž staly i některé „posvátné krávy“ soudobé veřejné debaty, nebo aspoň té její sekce, v níž se uplatňuje ideologický dohled. Ve svém komediálním speciálu Sticks and Stones (2019) si střílel z LGBT aktivismu, kultury rušení, vtipkoval o Michaelovi Jacksonovi a zneužívání dětí a podobně. Pořad byl velice úspěšný, nikoli však u kritiky, jejíž pokroková část byla znechucena. Po internetu pak koloval screenshot stránky Rotten Tomatoes, která shromažďuje texty recenzentů, výmluvně ilustroval míru toho rozpojení ve vnímání komika v médiích a v publiku – u kritiků měl speciál skóre kolem třiceti ze sta, u diváků přes devadesát.

Po premiéře The Closer nastala podobná situace, Chappellův speciál je v médiích vnímán dost kriticky, diváctvo se – podle výsledků hlasování na různých serverech – zdá výrazně spokojenější. Dave Chappelle už dříve ohlašoval, že jeho nový speciál také bude na nějakou dobu poslední, odpovídá tomu i název. A pořad se taky nese v duchu jakési finality, možná ne úplně šťastné. Chappelle jako kdyby chtěl ukázat, že se odmítavou kritikou nenechá zastrašit, což samo o sobě je jistě chvályhodné. Zároveň z The Closer dělá jistým způsobem umanutou show. Chappelle jako kdyby byl svázán nějakým úkolem, potřeboval si vyrovnat účty předtím, než na nějakou dobu zmizí ze scény, vysvětlit publiku, jak to s ním je. Legrace tím trochu trpí, Chappelle jistě dál je mimořádně vtipný člověk a taky komik schopný zajít na hranu, ba i za ni, v The Closer mu ale někdy chybí uvolněnost a spontaneita (třeba i dobře nazkoušená). Větší část speciálu se vrací ke svým sporům s LGBT aktivisty, kteří ho obviňují z homofobie, případně transfobie. Ukazuje, že se tou kritikou zastrašit nedá a je schopen zajít do krajnosti, předvést na tom tématu svou schopnost balancovat mezi komikou a něčím třeba temnějším či znepokojivějším, přivést lidi k tomu, aby se smáli a zároveň se trochu divili, čemu se to vlastně smějí – třeba v historce o tom, jak v baru „propleskl“ nějakou lesbickou paní.

Chappellův speciál ale trochu kazí komikova potřeba sám sebe vysvětlit a obhájit. Je to plus minus hodinovka uzavřená ve světě kulturní války, může působit až klaustrofobně. Protože právě tohle patří k těm nejhorším charakteristikám probíhajícího konfliktu – pohlcuje lidi natolik, až nejsou schopni vnímat nic jiného a může být jedno, na jaké straně v konfliktu stojí, proti čemu se vymezují. Chappelle svůj speciál uzavírá dlouhým a cituplným vyprávěním o kamarádce, trans komičce Daphne Dormanové, která mu před časem dělala předskokanku, nedávno spáchala sebevraždu. Převypráví mimo jiné docela působivý krátký dialog, který spolu vedli o tom, co znamená druhého chápat či respektovat. Chappelle je často obviňován z toho, že se ve svých vystoupeních dopouští „punching down“, tedy vysmívá se lidem, kteří jsou v mocenské hierarchii níž než on, správné má být jen „punching up“. Je to velmi oblíbená kategorizace humoru v pokrokářských kruzích, orientovaných právě na moc a její užívání. A taky absurdní: je skutečně utahování si z lidí, kteří člověku mohou zkomplikovat či zničit kariéru, výsměch slabšímu? Chappelle svůj speciál uzavírá vyjádřením naděje, že spíš než nahoru či dolů se lidé budou smát spolu. Chvályhodné. Aby k tomu mohlo dojít, budou ale potřebovat vykouknout ven ze své hlavy.

Dave Chappelle: The Closer, streamuje Netflix.