Překlady Isaaka Bashevise Singera (1904–1991), možná posledního velkého klasického vypravěče literatury dvacátého století, se k nám dostaly až na sklonku jeho života a až deset let poté, co mu byla v roce 1978 udělena Nobelova cena za literaturu: jako prvnímu a asi i poslednímu autorovi, jehož literárním jazykem bylo jidiš. Pomineme-li ochutnávku ve formě dvou povídek ve výboru jidiš literatury Rozinky a mandle (1968), byl tím prvním a hned zásadním Singerovým vstupem do českého jazyka povídkový výbor Stará láska, který přeložil Antonín Přidal a který vyšel v roce 1987.

Singerovy knihy po roce 1989 začaly vycházet ve značném počtu. Od konce 90. let ho vydávalo zhruba dvakrát ročně nakladatelství Argo. Vyšlo jich nakonec přes pětadvacet, skoro celé dílo. Posledním větším restem je nyní román Rudovláska Kejle. Text vycházel na pokračování v letech 1976 až 1977 v americkém jidiš deníku Forverts a v anglickém překladu vyšel až v roce 2018, poté, co se čtyři roky předtím našel v pozůstalosti kompletní Singerův rukopis.

Příběh se odehrává pár let před první světovou válkou v židovské čtvrti Varšavy, začíná přímo v jejím epicentru, na ulici Krochmalná, což Singerovým čtenářům okamžitě spustí správné signály, o co půjde. O svět židovského podsvětí, ve kterém se to hemží různými zlodějíčky, podvodníčky, pasáky, děvkami… Rudovláska Kejle je jedna z nich, bývala prostitutkou v několika bordelech, pak se provdala za zloděje Jermeho, s nímž ji pojil vášnivý tělesný vztah, ten velmi častý, vlastně nejsilnější hybatel osudů Singerových postav. Základní silou jeho příběhů je totiž pudový, chamtivý sexus, který ovládá muže i ženy a je asi jedinou osudotvornou hodnotou, která tu ještě zbyla.

Krásná a prostá Kejle žije takovou láskou k Jarmemu, ovšem přitahují ji i jiní muži, kterým kdysi také patřila, což ovšem činí bezelstně a bez schopnosti se tomu bránit. Ale v jistou chvíli, když jí Jarme navrhne, že budou žít v trojici s podvodníkem a homosexuálem Maxem, se v Kejle cosi vzepře. Poradí se s rabínem, ten jí doporučí cestu k novému životu: má se starat o ubohého nemocného Žida. Dřív než se tak stane, vstoupí jí do cesty rabínův syn, Bunem, který se do ní vášnivě zamiluje – a ona do něj. Bunem je malíř a socialista, jedna z těch singerovských postav, jež opouštějí vazby k tradičnímu židovskému světu, revoltují, ocitají se ve víru metafyzické nejistoty. Kejle ho přitahuje tím víc, že jako bývalá prostitutka tuto revoltu zesiluje a činí ji fatálně sebedestruktivní. Vášniví milenci se rozhodnou Varšavu opustit a zamířit za novým životem do Ameriky. Usadí se v New Yorku, na Lower East Side, kde ovšem starému světu, který zanechali ve Varšavě, neuniknou. Oba mají své kostlivce ve skříni, kteří za nimi přijdou i do brlohů Nového světa. Tak se tyto bludné duše ocitají na pokraji zkázy, krok od propasti, která se před postavami singerovského světa otvírá vždy, když se vytrhnou z kořenů.

Singer je samozřejmá konstanta, a kdo mu jednou propadl, může ho číst celý život, přičemž se může spolehnout, že vždy vstoupí do důvěrně známých vod, jejichž vůně a chuť ho nikdy neomrzí. Jeho mistrovství je zdánlivě prosté, založené na realisticky podaném lineárním příběhu; proto se tak dobře čtou, mistrovské jsou obzvláště povídky. Rudovláska Kejle patří k těm nejpřímočařejším a vypravěčsky nejelementárněji podaným Singerovým prózám, ostatně původně šlo o román na pokračování, což vyžaduje spád děje až někde na okraji triviální literatury: v jidiš literatuře se tomu žánru říkalo „šund“. V Singerově podání je však propojen s tak vyostřeným vnímáním etických, filozofických a teologických otázek, že jeho účinek je ve světovém písemnictví srovnatelný snad jen s Dostojevským. Podobně jako u něho – ale na úspornějším a „modernějším“ prostoru – se drama jedince stává obrazem světa zrcadlícím se v kapce vody. Singer má přitom ještě něco navíc, snad ten obraz zmizelého židovského světa, ze kterého zůstane jen název neexistující ulice, Krochmalná.

Isaac Bashevis Singer. Rudovláska Kejle. Přeložila Gita Zbavitelová. Argo, Praha 2021, 312 str.