Hra s očekáváním diváků
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Následující řádky jsou míněny jako dodatek k zamyšlení nad seriály režiséra, scenáristy a producenta Jana Prušinovského, jež tady vyšlo před rokem po odvysílání seriálu Dobré ráno, Brno!, kdy ještě nebylo veřejně známo, že dojde na pokračování série (viz Cesty hrdinů a vyprávění, č. 8/2023).
Prušinovský jako jeden z mála zdejších tvůrců odmítá pořizovat druhé a další díly svých děl, což je postoj sympatický, protože pokračování obvykle původní dílo nerozvíjí, ale spíš ho rozmělňuje. Prušinovský dosud ze svého přesvědčení ustoupil jednou, zdánlivě: když souhlasil s novým vyprávěním o fotbalových hráčích oblíbeného Okresního přeboru. Přesto nejde o standardní pokračování, nýbrž o disputaci s trendem, jelikož místo seriálu navazujícího na seriál pořídil režisér film dějově seriálu předcházející. To je hravé přehození zodpovědnosti za dílo na diváka: jestliže chtěl pokračování, je za svou touhu potrestán tím, že je na něm, v jakém pořadí se bude dívat.
Pokud jde o Dobré ráno, Brno! II, spíš než o pokračování jde o druhou polovinu, což je spojení, které už právě před rokem použil režisér na vysvětlenou toho, oč půjde: Dobré ráno, Brno! mělo od začátku šestnáct scénářů, ale protože je šlo rozdělit, televize pořídila polovinu a čekala, zda se výstřední příběh ujme. Najednou bylo mrzení z kapitulace Prušinovského před voláním trhu vystřídáno hanbou z podcenění tvůrců i radostí nad tím, že seriál mají promyšlený jako koncept. Dá se říct, že druhá polovina se povedla a že je to opět osobitá hra s očekáváními.
Diváci totiž jistě chtěli dostat totéž, nač si zvykli v půli první, která odhalovala zákulisí televizního veřejnoprávního vysílání jako cirkus vyšinutých postaviček a dada vznikající ze stresu a improvizace. Jenže dostali něco jiného: přehlídku, jak všelijak lze vyjadřovat umění a co umělci mohou být zač, prezentovanou na pozadí dada, jež se však proměnilo z podrývání v bázi (tedy: dada a nonsens jsou upozaďovány, jelikož už nejsou cílem vyprávění, ale jeho prostředkem). A tak v příběhu vidíme oceňovaného filmového režiséra, neschopného jakékoli praktické činnosti, a jsme nuceni se ptát, jak takový člověk nějaký film vůbec mohl pořídit. Vidíme, jak teatrální a vyšinuté zázemí může mít divadelní inscenace nebo jak svobodné vyjádření může být drag queen, pokud se při jeho sledování oprostíme od homofobie. Výsledek může šokovat – a o to možná šlo: konfrontovat skrze standardní formát televizního vysílání publikum s formáty výlučnějšími, a vlastně je tak vzdělávat. To je velmi veřejnoprávní přístup k umění.
Že se to povedlo a sledujeme dílo sestavené ze dvou odlišných, ale doplňujících se polovin (přičemž úvodní díl té druhé je vystavěn jako polovina první, aby divák měl dojem, že se vrací do známého světa), si bylo možné číst průběžně týden co týden na populárním webu ČSFD neboli databázi hodnocení audiovizuálního obsahu, která se bohužel dávno stala zdejším názorovým metrem pro film i televizi. Nabízí u každého dílu seriálu přehled různorodých reakcí od nadšených po zatracující a dokládá, že televizní relace může vzbudit vášnivou rozpravu diváků s dílem. Není to MOST! čili nenadálý, všeobecně přijatý hit. Dobré ráno, Brno! pudí k reakcím, protože je nevypočitatelné.
Je to dáno tím, že průběžně staví do centra dění různé postavy a prohlubuje a postupně rozkrývá složitost jejich naturelů a že není lineární a několikrát změní styl a rytmus vyprávění. Nejprve se zdá, že jde o sled epizod, pak se objeví tragikomický dramatický oblouk, který je v půli druhé půle opět vystřídán epizodami a nakonec se opět sklene do oblouku, tentokrát romantického. Jan Prušinovský vlastně neustále točí romance, které však divák musí odhalit tím, že předložené dílo vnímá v jeho celku. Což znamená výzvu zkusit se v nesoustředěné době soustřeďovat.
Dobré ráno, Brno! (2. řada). Režie: Jan Prušinovský, scénář: Jan Prušinovský a Tomáš Holeček, kamera: Petr Koblovský, hrají: Jan Kolařík, Zuzana Zlatohlávková, Ondřej Kokorský, Simona Lewandowska, Tereza Volánková, Vojtěch Hrabák, Beáta Hrnčiříková, Nikola Mucha a další. Dostupné v iVysílání České televize.