Hybrid polostátní energetické firmy není dobrý model do současné evropské energetiky, kde se kvůli všem možným regulacím nedají stavět nové elektrárny, aby mohly zemi zajišťovat energetickou bezpečnost a zároveň svým majitelům vynášet zisky. Cíl číslo jedna je často v přímém rozporu s cílem dvě. Soukromí investoři nepodnikají proto, aby zajišťovali energetickou bezpečnost země. To je rolí státu.
Jako kdyby do sebe konečně všechno zapadlo. Andrej Babiš, reportoval v pondělí server Euractiv.cz (česká součást polooficiálního serveru Euractiv.com v Bruselu), má potíže ve své evropské politické rodině. Tou, jak je známo, je Renew Europe, respektive ALDE, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu. Babišovi v jeho frakci kladou za vinu nedávné vystoupení na sjezdu hlavně amerických, ale taky mnoha evropských konzervativců v Budapešti, který se konal pod názvem CPAC 2023. Dita Charanzová, Babišova dlouholetá tvář v Evropském parlamentu, svého času místopředsedkyně tohoto tělesa, potvrzuje, že nejbližší kongres ALDE bude Babiše „řešit“.
Prezident Pavel si dovolil mezi jinými bavorskými politiky ocenit Bernda Posselta za přínos pro česko-německé vztahy. Byl to první český prezident (Havel k tomu neměl moc příležitostí), který se odvážil toho muže zmínit v kladném smyslu. Tedy chovat se k němu nikoli jako k osobě, která je „nedotknutelná“, jak se tomu rozumí třeba v kastovní Indii: přesněji „nedotýkatelná“. Jednou provždy a za všech okolností. Jak se vzápětí vyjádřil Pavlův předchůdce Václav Klaus, Posselt byl a je „otazníková osobnost“. Více to nevysvětlil, ale nejspíš tomu lze rozumět snad tak, že na něm se věci lámou.
Už je to více než dvě stě let, co Josef Jungmann – od jehož narození uplyne 16. července čtvrt tisíciletí – vydal své překlady Chateaubriandovy Ataly a Miltonova Ztraceného ráje. Snažil se jimi tehdy dokázat, že čeština je plnohodnotný jazyk, který zvládne obstarat i náročné literární texty. Položil tím základ stavu, v němž se nacházíme dnes: našemu samozřejmému fungování v národním jazyce, který je dostatečně rozvinut, aby zabezpečil umění i pulp, politiku, byznys, sport, vědu nebo techniku. Češtinu mnohý našinec dávno nevnímá jako vzácnou hodnotu.
Po roce se vláda Petra Fialy konečně odhodlává k zestátnění elektrárenské společnosti ČEZ. V ní nyní drží 70 procent akcií. Zbytek se veřejně obchoduje na burze. Velkou část z toho balíku drží velké světové investiční společnosti. Především globální penzijní fondy. Zbývající akcie mají skutečně drobní akcionáři. Cenné papíry polostátní energetické firmy jsou jednou z vůbec nejčastějších investic drobných investorů na burze. Dá se dokonce říct, že právě ČEZ je tím, co pražskou burzu táhne. Nemálo lidí mluví o penězích uložených v akciích největší domácí energetiky jako o nejlepším penzijním připojištění.
Maďarsko si své zájmy v ukrajinské válce vyhodnotilo po svém. Viktor Orbán a mluvčí jeho režimu v projevech, které posílají do světa, často používají slova, že „Maďarsko je na straně míru“. Působí to jako fráze, kterou nemá cenu snažit se nějak hlouběji vykládat, protože je to prostě jen nosič emocí. Asi jako „buduj vlast, posílíš mír“. Teď ale informují maďarská média, že nový náčelník generálního štábu Gábor Böröndi minulý týden řekl: „Vzpomeňme si na druhou světovou válku, v roce 1939 začala německo-polská válka jako lokální válka, a jaký byl její konec? Tato eskalace nebyla včas podchycena – mohu-li to tak říci – mírovým procesem a vedla k druhé světové válce.“
Celé vyšetřování údajných ruských kontaktů Donalda Trumpa se zařadí do dějin po boku těch nejproslulejších novodobých skandálů americké politiky, jako je zavraždění prezidenta Kennedyho a Watergate. S atentátem na Kennedyho je spojuje to, že patrně i po desítkách let budou existovat různé okrajové proudy, které oficiální verzi nevěří. S Watergate zase to, že se tu jedna prezidentská kampaň pokusila zdiskreditovat druhou pochybnými, takřka gangsterskými prostředky. A byla to kampaň Hillary Clintonové. Donald Trump od počátku kampaně vyjadřoval nápadně, pro mnohé nechutně, vstřícný postoj k Rusku.
Pozornost je omezená. A když se dějí výrazné věci, které strhnou pozornost, přirozeně za nimi zapadnou často i ty, které jsou z dlouhodobého pohledu ještě důležitější. Lidé toho často i využívají k tomu, aby prosadili něco, od čeho tu pozornost cíleně chtějí odvrátit. Aby jejich plány pokud možno žádnou pozornost nedostaly. Jindy se to naopak děje přirozeně. Jedna věc prostě přehluší ty ostatní. Přesně to se teď daří vládnímu „konsolidačnímu balíčku“, který zaplnil veřejnou debatu tak, že z ní úplně vyřadil třeba zásah do důchodů. A také obsazení klíčové instituce v zemi.
Nebylo to šťastné aranžmá. Kabinet Petra Fialy se pokusil v jedné show spojit důchodovou reformu, která má být zásadní systémovou změnou na desítky let dopředu, s pokusem o zbrzdění státních dluhů, který je ad hod reakcí na současný stav. Tady a teď. Podařilo se mu dosáhnout toho, že v množství šestapadesáti zásahů do daní, pojistného, dotací a dalších výdajů státu na rok příští a přespříští změny důchodů upozadil. Všude se mluví a píše o změnách, kterým kabinet poněkud eufemisticky říká „kompenzační balíček“, jenž se Petru Fialovi obsahově ani marketingově opravdu nepovedl.
Vláda ve čtvrtek představila konsolidační balíček a důchodovou reformu v 11.55 hodin. Burcovala, že „za pět minut dvanáct“, jinak údajně rozvrácené veřejné finance skončí v bankrotu. Když totiž lidi vyburcuje dostatečně, snáze přijmou nepopulární opatření typu osekání důchodů či zvýšení daní. Slovo „rozvrat“, v souvislosti se stavem veřejných financí poslední dobou často užívané, odpovídá anglickému „breakdown“, „debacle“, „disruption“.
Návštěvník letošního veletrhu Svět knihy Praha setkal se (alespoň v pátek odpoledne) se zajímavým řešením vstupu: jelikož se veletrh rok co rok mění blíž k literárnímu festivalu, což je příjemný trend, byly letos zřetelněji než dřív odděleny živý umělecký program a autorská čtení od prodejních stánků jednotlivých nakladatelů. A tak bylo lze jít se zdarma podívat na vystoupení neznámých i oblíbených autorů, ale chtěl-li si zájemce pořídit nějaké knihy ve slevě, musel si zakoupit vstupenku. Čili chceš za něco zaplatit, zaplať ještě jednou.
Vzpomínáte na tu scénu z filmu Forrest Gump, kde se hlavní hrdina filmu rozběhl napříč Amerikou a pak, po čase, když už spolu s ním běžela spousta lidí, se najednou zastavil a řekl: „Jsem už unavenej, tak jdu, lidi, domů“? Začal jsem se učit psát fejetony v roce 1991. Byla to rušná porevoluční doba a já jsem se potřeboval nějak vypsat ze svých pocitů a nálad. Fejeton je žánr, který to umožňuje. Můžete do něj namixovat postřehy ze světa kolem a zároveň nešetřit vlastními zážitky. Může to být příběh, vzpomínka, věštba – cokoli.
Očekávání bylo velké. Aranžmá teatrální. Za pět minut dvanáct. V této show kabinet Petra Fialy představil svoji důchodovou reformu a recept na snižování státních dluhů, které se kvůli neustálému zvyšování výdajů vymkly kontrole. Nechme teď stranou penzijní reformu, která mění penze na roky dopředu. Zpřísňuje předčasné důchody, odsouvá konec pracovní kariéry a zároveň slibuje speciální podmínky pro některé profese. Zaslouží si to hlubší analýzu a komentář, které přinese Echo v nejbližších dnech.
Poprvé to vyhmátl Antonio García Martínez loni v březnu, když napsal článek s titulkem Proč zní Tucker Carlson jako levičák z Berkeley?. Kalifornské Berkeley, sídlo nejznámějšího kampusu univerzity UCLA, je od šedesátých let mytologickým epicentrem amerického radikalismu. García Martínez se tehdy právě vrátil z cesty na Ukrajinu a do Polska a měl na mysli primárně zahraniční politiku. Přístup tzv. nové pravice podle něj charakterizují dva principy.
