Po dlouhých měsících vysoké inflace, která přinesla nevídaný propad životní úrovně, zdražování energií a hrozivě se zvyšující schodek státního rozpočtu, v posledních týdnech vláda vypouštěla testovací balonky jako předehru k hlavnímu představení, které minulý týden uvedl kabinet Petra Fialy pod titulem Česko ve formě. Za pět minut dvanáct. Marketingová hesla jdou a nepotřebují k tomu ani služby Marka Prchala. Ano, ať by představili jakýkoli ekonomický reformní balíček, byl by podroben zkoumání a kritickému pohledu. Navíc se  na něm musela domluvit na první pohled nesourodá koalice pěti velmi různorodých stran, s marxistickými proudy na jednom konci a konzervativními libertariány na druhém. A musíme mít taky na paměti, jak by se s bídným ekonomické stavem vypořádávala opozice, respektive vláda ANO Andreje Babiše.

V každém případě vláda Petra Fialy dlouho očekávaný soubor ekonomických opatření představovala, jako by měli být zodpovědní hospodáři, kteří hledají úspory u sebe, tedy na straně státu, dvě třetiny úspor by prý měly být na výdajích eráru, tedy na redukci ve státní správě a hlavně na dotacích. Nezarděli se přitom dokonce půjčit si titulek Konec dotačního byznysu. Tolik na straně výdajů. Příjmy z celkového ozdravného ekonomického programu mají být jen třetinou a podle vlády jde jen o korekce, jen malá procenta tam či onde. Údajně prakticky neznatelné navýšení o dvě procenta příjmů ze zisku právnických osob, o neviditelných 0,6 procenta se zvýší zaměstnancům odvody sociálního pojištění, donutí 60 procent OSVČ s nejnižšími příjmy, aby i ony platily na odvodech více, jediné velké zvýšení vláda přiznává u zvýšení daně z nemovitosti, která se zdvojnásobí. Podle vlády žádné drama, vyšší daně zaplatí hlavně ti, kteří si to můžou dovolit, a zvýšení progresivního zdanění je případ jednoho procenta poplatníků. Jednoduše viděno optikou vlády, největší náklady ponese stát na úsporách a jen ze třiceti procent poplatníci. Tak to nepřekvapivě není.

Odhlédněme od faktu, zda vláda ví, kde bude škrtat, z náznaků konkrétní plán zatím nemá, v letošním roce neušetří vůbec nic. Její ozdravný plán je až pro následující dva roky, kdy hodlá ušetřit celkem 150 miliard – čísla se musejí sčítat, aby svou velikostí ohromovala. Sám premiér po několika hodinách od oznámení plánu přiznal, že s šetřením na mzdách ve státní správě to nebude nijak dramatické, fakticky se šetření nekoná, jen se nebudou obsazovat místa po zaměstnancích, kteří odejdou do důchodu, a zruší se neobsazená tabulková místa. Naopak jisté je, že se přímé daně zvednou všem, firmám, zaměstnancům – sociální pojištění je pochopitelně dávka státu, majitelům bytů i domů. Navzdory některým sporným přesunům je dobrou zprávou, že vláda zavadí dvě úrovně DPH a bude se snažit o všelijaké daňové výjimky, které zpřehlední systém výpočtu daní.

Nelze nevidět, že koalice Spolu a hlavě ODS porušila svůj předvolební slib a i po volbách potvrzený závazek, že nebude zvyšovat daně.

Petr Fiala se brání tím, že pro občany jde o neutrální opatření, protože někde daně zvyšují, jinde, jako třeba u DPH, snižují. Neopomíná také zdůrazňovat, že ekonomická opatření jsou důsledkem vyrovnání se s hospodařením předchozí vlády Andreje Babiše a s ruskou válkou na Ukrajině. My všichni ale budeme platit vyšší daně a jejich zavedení je riziko Petra Fialy, zda jeho voliči jeho vysvětlení přijmou a porušení předvolebních slibů odpustí. Evidentně na to sazí, protože pro voliče stávající koalice je všechno menší zlo než návrat Andreje Babiše k moci. Průzkumy tomu zatím dávají za pravdu, i když třeba ODS a Spolu ztrácejí na preferencích, pokles není tak dramatický, jak by vzhledem k ekonomickým okolnostem mohl být. Petr Fiala se ukazuje jako mazaný technolog moci, protože i tak výbušná politika, jako je zvyšování daní a škrty v rozpočtu, nevyvolává žádné viditelné pnutí v koalici, jakých jsme byli svědky u všech předchozích porevolučních koaličních vlád, ať už to bylo mezi ODS, KDU-ČSL, ODA, nebo později mezi ODS, VV a TOP 09, nebo v Sobotkově vládě ČSSD s ANO. Strach z démona Babiše, nebo populistických, extrémních nebo jiných sil, které se marketingově dobře vykreslí, je pevné pojidlo, které i koaliční spory překoná. Hra se strachem je nejúčinnější nástroj pro politický boj. Věděli to všichni úspěšní politici, ale má to svá rizika a limity. Na nich ale evidentně zatím nejsme.