ÚHEL POHLEDU: Ukážu vám dva příklady zemí, které pojaly stávající globální hospodářské zpomalení a vysokou inflaci zcela odlišně. Obě země jsou evropské. Jedna z nich má tradičně nízké korporátní daně. Ještě donedávna v této zemi platila daň z příjmů právnických osob ve výši 12,5 %. To z dané země učinilo dle mnohých názorů největší světový daňový ráj, a to podle měřítka, jaký objem svých příjmů do dané země převádí nadnárodní korporace. Během jediného roku je do ní přesunuto více peněz než do všech karibských států dohromady, do Singapuru nebo do Švýcarska.

Před zhruba dvěma lety začalo být Evropské unii už natolik trnem v oku, že tato země má „příliš“ nízké daně, že byla uzavřena dohoda, podle které sazba korporátní daně vzrostla na 15 % pro nadnárodní firmy s obratem nad 750 milionů eur. I tak tato země zůstává na poměry EU zemí s velmi nízkou korporátní daní. Proto je také oblíbenou destinací zahraničních firem, zejména těch technologických.
V důsledku toho daná země uvažuje, že by část vysokých daňových příjmů, které dostává od mnoha nadnárodních společností sídlících v zemi, vložila do nového státního investičního fondu. Tento krok by posílil veřejné finance do budoucna, kdy by příjmy mohly být méně spolehlivé než teď. Země totiž odhaduje, že její rozpočtový přebytek by mohl do čtyř let vzrůst na 6,3 procenta hrubého domácího produktu.

Snížením daní se tedy země dopracovala k obrovským daňovým příjmům a nastavení veřejných financí, které by mohly být většinou zemí Evropy považovány za sen. Ta země se jmenuje Irsko.

Vedle toho je v Evropě ještě jiná země. Ta země má sazbu korporátní daně 19 %, ale uvažuje o jejím zvýšení. V prvním kvartálu roku 2023 dosáhla tato země historicky nejhoršího schodku svých veřejných financí, a to navzdory zavádění nových daní, jako je například daň z takzvaných „nadměrných“ zisků, nebo postupnému zvyšování daní dalších.

Někteří ekonomové z té země tvrdí v médiích, že zadlužení jejich země není žádný problém a že byl vytvořen mezi lidmi „mýtus“ o tom, jak jsou veřejné finance dané země hrozivé. Prý nejsou, prý máme zemi porovnat s jejími sousedy, abychom viděli, co je „normou“. Nejspíš podle logiky, že když soused čelí deseti exekucím a já jen jedné, musím se rychle zadlužit ještě víc a souseda dohnat, abych se dostala na normu. A prý je nutné zvýšit daně a zejména progresi, aby se veřejné finance stabilizovaly.
Ta země se jmenuje Česká republika.

A její vláda právě nyní jedná o vládním balíčku ke konsolidaci veřejných financí. Prakticky všechny skutečně klíčové návrhy, které jsou na vládě, se nějak týkají zvýšení daňového výběru, jen minimum se snaží ušetřit, a to navíc formou, která je směšná. Kupříkladu tak, že dvě státní zhola zbytečné banky, Česká exportní banka a Národní rozvojová banka, se sloučí do jedné. Namísto toho, aby se rovnou zrušily obě a s nimi i všechny další dotace.

Možná si vzpomínáte na období po krizi v roce 2008. Tehdy většina zemí světa již začínala růst, ne ale tak ČR, která se propadla do druhé a celkem hluboké recese. A to proto, že v citlivém období, kdy mělo dojít k oživování, si sebemrskačsky zvýšila daně. Pointa tedy zní: Pokud dojde ke zvýšení daní, je nutno počítat s tím, že ekonomika v příštích kvartálech rozhodně neožije.