Vláda ve čtvrtek představila konsolidační balíček a důchodovou reformu v 11.55 hodin. Burcovala, že „za pět minut dvanáct“, jinak údajně rozvrácené veřejné finance skončí v bankrotu. Když totiž lidi vyburcuje dostatečně, snáze přijmou nepopulární opatření typu osekání důchodů či zvýšení daní.

Slovo „rozvrat“, v souvislosti se stavem veřejných financí poslední dobou často užívané, odpovídá anglickému „breakdown“, „debacle“, „disruption“.

Jakými slovy popisuje ratingová agentura Moody’s ve svém zatím nejnovějším posudku české veřejné finance?

„Favorable“.

Tedy v příznivém stavu.

Opravdu. Nikdo z expertů ve světě ani vzdáleně nespatřuje české veřejné finance jako rozvrácené. Světoví experti naopak jejich stav považují za příznivý. Zatímco Češi – alespoň někteří, třeba někteří politici – vidí své veřejné finance jako rozvrácené, jako jeden velký „debakl“, světoví experti nám za ně vlastně tleskají. Příznačné.

Přece. Ke zhoršení ratingového výhledu ČR se agentura Moody’s sice loni v létě uchýlila, ale nikoli kvůli rozvrácení veřejných financí, a to ani vyhlíženému. Obávala se tehdy dopadů energetické krize na českou ekonomiku, a tím pádem i na její veřejné rozpočty. Obávala se, že v krajním případě hrozí Česku, zejména jeho průmyslu, přídělový systém v nakládání s energiemi a související hluboká recese.

K ničemu takovému však tuto topnou sezonu, jak dnes již víme, nedošlo. Žádná energetická krize se vlastně nekonala, i díky nadprůměrně teplé zimě. To však loni Moody’s nevěděla, ani nikdo jiný. Proto Česku „preventivně“ zhoršila ratingový výhled, nikoli však rating samotný.

I zhoršení ratingového výhledu je pochopitelně závažnou zprávou. To však neznamená, že je třeba zběsile – pod domnělou tíhou takřka již nezvladatelného dluhu – konat opatření, která se středně- a dlouhodobě ukáží jako sociálně či politicky rozvratná nebo ekonomicky nepříliš opodstatněná a smysluplná. Třeba zvyšovat různé druhy daní.

Je jistě správné a v jisté míře nutné ozdravovat veřejné finance. Třeba osekáním dotací, některých dávek či snižováním stavů zaměstnanců placených ze státního rozpočtu atd. Tyto kroky ale mohou být rozvržené do delšího, mnohaletého časového úseku, může jít o jakési víceleté plány. Podstatné je hlavně to, aby se dluh dále nenavyšoval tempem posledních let, aby se zadlužování elementárně stabilizovalo, v poměru k hrubému domácímu produktu (což se třeba podle České národní banky, k vládě poměrně kritické instituce, celkem pohodlně podaří již příští rok).

K tomu musí přispět to, že zákonodárci budou při schvalování jakékoli nové legislativy zevrubněji posuzovat její dopad na rozpočet. Třeba to, kolik dalších úředníků bude třeba, aby přijímaná agenda byla naplněna.

Jestliže bude daná legislativa z rozpočtového hlediska drahá, neměla by být přijata. Každé z ministerstev, stejně jako další organizace placené z veřejných peněz, mohou také dostat dlouhodobý „úkol“, aby každoročně redukovaly své výdaje třeba v rozsahu dvou procent ročně. Za několik let už to přinese značnou úsporu.

Zkrátka a dobře, je důležité vědět, že české veřejné finance v žádném rozvratu nejsou ani nebyly. Je tudíž dobře uskutečnitelná jejich postupná, dlouhodobá stabilizace, zbavená kontraproduktivní naléhavosti a zběsilosti řešení předkládaných údajně „za pět minut dvanáct“, při kterých vážně hrozí, že se s příslovečnou vaničkou vyleje i dítě.