Ondřej Štindl

/

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Články autora

Tichý odchod hvězdy

Boseman o svojí nemoci nemluvil vůbec, rakovinu přitom měl už v době natáčení a uvedení Černého pantera. Nesdílel podrobnosti o svém „boji s nemocí“, jak se říká, nedělal z ní veřejnou záležitost.

Uvězněni v „larpu“

V komentářích k násilnostem a rabování, které se odehrávají v amerických městech, se často používá novotvar, sloveso „larp“, je to termín, se kterým je dobré se seznámit, postihuje totiž cosi pro dnešek velice charakteristického, „fenomén“, který tu s námi zjevně dlouho zůstane.

Držák dostává další kartáč

Nejjasněji zářící hvězdou sociálních sítí byl v minulém týdnu ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, uživatelé si ho všímali vskutku důkladně a pozornost to byla značně pobavená. Ministr se stal tváří bezkoncepčního, vrtkavého přístupu k opatřením proti pandemii, vyhlásil nějaká opatření, pak se ukázalo, že nejsou tak úplně populární, absolvoval pohovor u předsedy vlády a pak ta vyhlášená opatření zase změnil.

Příručka o životě mladých

Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.

Genderově neutrální herectví

Filmový festival v Berlíně – jedna z těch opravdu nejdůležitějších přehlídek na světě – se rozhodl zrušit zvláštní kategorie pro výkony v mužských a ženských rolích. Nadále se budou dávat ceny „genderově neutrální“.

Vliv pop metalu na volební proces

V Bělorusku bezpečnostní složky brutálně útočí na stoupence demokratické opozice, kteří protestují proti výsledkům prezidentských voleb, je nemálo důkazů jejich zfalšování. K mnohým kritikům Lukašenkova režimu se – možná překvapivě – zařadil Václav Klaus mladší, označil běloruského prezidenta za „posledního diktátora sovětského typu“ a popřál tamním lidem demokracii a svobodu. Překvapeni byli také jeho facebookoví fanoušci. A také zklamáni, což dávali silně najevo – tak už i šéf Trikolóry se zaprodal do žoldu vývozců demokracie, jejichž cílem je rozvracet stabilní a svobodné země, jako byly Ukrajina a socialistické Československo, pořádat tam barevné revoluce a pak všechno ukrást.

Roušky a tyátr

Co ale nějak nepobírám, jsou apokalyptické výkřiky o rouškách coby nástroji sílícího útlaku, přicházející nesvobody. Sociální sítě jsou jich plné, často doprovázené plamennými apely na to, aby se lidé tomu totalitářství nepoddali.

Příběh „baronky Prášilky“

Angažovaní fanoušci především z řad přírodních vědců tři roky sledovali twitterový účet člověka píšícího s uživatelským jménem Alepo (případně Sciencing Bi). Nebinární (v genderovém smyslu) osoby indiánského původu, která učila antropologii na univerzitě v Arizoně. Výrazně se zapojovala do sporů na síti, pranýřovala sexuální obtěžování v akademickém světě a ústrky, jimž tam čelí učitelé, kteří patří k marginalizovaným skupinám. Na jaře letošního roku oznámila světu, že její zaměstnavatel ji nutí učit bez ohledu na nastupující pandemii. Stalo se, co se dalo čekat: Sciencing Bi se nakazila koronavirem a onemocněla covidem-19. Chorobu nějak přečkala a z nemocnice se vrátila domů, pak se ale objevily komplikace.

Čím bude nahrazen přelud objektivity?

Pět minut Hitler a pět minut Židi. Tahle často opakovaná internetová hláška je docela výstižnou kritikou neutrálně se tvářící –„vyvažující“ žurnalistiky, která prezentuje nějaký problém, dá jeho stranám prostor, aby k tomu řekly svoje, a má tak hotovo. Přispívá tím k legitimizaci postojů hluboce nemorálních, staví na roveň pravdu a lež, v krajním případě vrahy a oběti. Prezentuje se jako takzvaně objektivní a přitom taková vůbec není. A je docela dobře možné, že tomuhle chápání novinařiny už odzvonilo – aspoň ve značné míře.

Veselo na železnici

Uživatelé si poslední dobou užívají velkou legraci s Českými dráhami. Nejprve to byly humory ve značné míře morbidní, vtipkovalo se v souvislosti se zvýšeným počtem nehod na železnici. Kromě toho na sítích běží průběžné zpravodajství o tom, jaké zpoždění měl který spoj a do jaké šlamastyky se kvůli tomu ten který uživatel dostal. Minulý týden se k tomu ale přidalo nezávazné vtipkování o reklamní kampani ČD, která různými veršovanými hláškami propaguje dovolenou v Česku.

Mladý muž proti genocidě

V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.

Demokratický potenciál udavačství

Je jistým způsobem obdivuhodné, že v těchto horkých letních měsících, kdy rozpálená lebka přehřívá a zpomaluje mozek uvnitř a hrdlo touží být svlaženo, si zdejší uživatelé vybrali k ostrému sporu téma intelektuálně náročné – stav českých humanitních věd a vysokých škol, na nichž jsou vyučovány. Zasloužil se o to i náš týdeník, který otiskl rozhovor s děkanem Filozofické fakulty UK Michalem Pullmannem. Rozhovor měl ohlas.

Přesvědčivý příběh bratrství

Minisérie Bludné kruhy (I Know That Much Is True) představuje v současné televizní produkci úkaz docela vzácný – přesvědčivé dílo, v němž není znát křečovitá snaha ohromit, formuluje nějaké humanistické poselství, nemlátí s ním ale publikum po hlavě, dá se mu věřit, stejně jako se dá věřit jeho postavám, které působí živě – ne jako stereotypy nebo tlampače pro hlásání stanovisek autorů. Přitom na základě anotace nebo stručného přehledu děje by člověk čekal konvenční „prestižní“ drama, okázale vážný kus, který si dělá čáku na všechny televizní ceny, jež se letos budou udělovat.

KSČM se loučí s Miloušem Jakešem

V sedmadevadesáti letech zemřel Milouš Jakeš, generální tajemník komunistické strany v době revoluce. Uživatelé to zaznamenali velmi pozorně, část jich nebožtíkovi přála peklo, smířlivější připomínali, že tenhle druh soudu patří jiné autoritě. Pozoruhodným způsobem se projevila domovská strana zesnulého, jež Jakešův skon připomněla slovy: „Milouši, DĚKUJEME‼️ Snad už sedíš v lepším světě bez hladu, bídy a rozdílů. A snad si u toho dáváš i oblíbené švestkové knedlíky. ‚Přes to, co se v naší zemi i jinde v posledních letech stalo a co se děje, jsem přesvědčen, že ideje socialismu, o jejichž naplnění jsem usiloval, představují i nadále lepší budoucnost lidstva. Zůstal jsem komunistou.‘ Milouš Jakeš. Historie ještě neřekla poslední slovo a jednou budeš oceněn.“

Chvilka literární kritiky s Andrejem B.

Jednou se to stát muselo – Andrej Babiš zabrousil na pole literární kritiky. Pochopitelně to bylo v kontextu poněkud vyhrocenější zdejší debaty o životopise Milana Kundery z pera Jana Nováka. AB se s Kunderou – pochopitelně – solidarizoval, taky byl u něho doma, což se hned tak někomu nepoštěstí, a pak si ještě moc hezky popovídali na večeři, v důsledku čehož předseda vlády spisovateli promptně navrátil české občanství.

Když život začíná a končí zároveň

Smrt krásné ženy je bezpochyby to nejpoetičtější téma na světě, napsal Edgar Allan Poe ve známém eseji Filozofie básnické skladby, který dost možná nemyslel úplně vážně. Svět filmu ale tuhle poučku vážně bere. Mladá žena a nevyléčitelná nemoc – tragické spojení, které na diváky spolehlivě funguje. Tou nemocí často je rakovina, snad by se dalo mluvit až o jakémsi subžánru „filmů s rakovinou“, nemocí, která – zvlášť ve své filmové podobě – přichází potichu, aniž by se moc projevovala, je ale tiše fatální a neodvratná. A vskutku – ve filmu jsou tou nemocí postihovány především ženy, často navíc mladé. „Co se dá říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a skvělá? Že milovala Bacha, Mozarta a mě?“ ptá se smutný hrdina veleúspěšného filmu Love story z roku 1970.

Miroslav Kalousek tak trochu odchází

Po příštích volbách do české sněmovny už nezasedne Miroslav Kalousek. Šéf klubu TOP 09 svůj záměr nekandidovat ohlásil ve včerejších Otázkách Václava Moravce. Nemá to ale znamenat jeho odchod z politiky, chce pracovat na projektu spojenectví tradičních stran a partají pravého středu, které by se mělo efektivně postavit dlouhodobé dominanci Andreje Babiše.

Trikolóra a gestikulace

Hlavní postavou tuzemských sociálních sítí se nakrátko stal pan Aleš Karásek z jihomoravské organizace strany Trikolóra. Pozornost, kterou vyvolal, pro něj nebyla – aspoň v mé bublině – zrovna příznivá. Na svém facebookovém profilu zveřejnil svoje propagační fotografie. Je na nich hladce oholen (včetně vlasů), ve tváři úsměv, řekněme, poněkud nasládlý. Snímek doprovázejí různé popisky a hesla, zaujalo jen jedno z nich. „Holky mají pipinku, kluci pindíka.“

Perry Mason? O. K.!

Nové adaptace klasických detektivních předloh se často stávají terčem značné kritiky. Třeba to, co v posledních letech předvedla BBC s detektivkami Agathy Christie ve snaze udělat z nich chmurná angažovaná dramata odhodlaně tepající zlořády dneška, je daleko za hranicí nezamýšlené parodie. Neznamená to ale, že všechny pokusy inovovat a modernizovat dávné předlohy musejí dopadnout podobně, byť by ty změny byly velice výrazné a v něčem třeba i kopírovaly soudobé ideologické trendy. Dokladem je osmidílný seriál Perry Mason z produkce HBO, který vypráví o známém hrdinovi knih Erleho Stanleyho Gardnera a později také populárního televizního seriálu, v němž ho hrál Raymond Burr.

Časy „upřímné“ sebekritiky

Někdo patrně učinil na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen. Situaci z úvodu Kafkova Procesu je možné brát jako předznamenání údělu mnoha a mnoha milionů obětí totalit dvacátého století, lidí, kteří v noci zaslechli zlověstné bouchání na dveře, aby pak byli odvedeni a zpracováni mašinerií moci, neosobní a žravou. A stali se její součástí, sehráli v ní svou roli – od překvapení a pobouření na počátku ke kajícnému přijetí ve finále.

Novější články Starší články